Popeleční středou jsme vkročili do posvátné doby postní. Když slyšíme formulaci postní doba, snad každého z nás napadne: pokání, kající skutky (půst, almužna a modlitba), postní pobožnost Křížové cesty, praxe pátečního postu vyjadřující naše kající smýšlení… „Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství o „marnotratném synu“, kde středem je „milosrdný otec“ (Lk 15, 11 - 24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy“(Katechismus katolické církve, čl. 1439). Možná víc než k poznání vlastních slabostí nás postní doba zve k rozjímání o velké lásce Boha k člověku. Lásce, která vedla Božího Syna k té největší oběti, oběti vlastního života. Pro mnohé je kříž i v dnešní době pohoršením, projevem slabosti a neschopnosti. Přitom na kříži rozepjaté ruce ukřižovaného Krista objímají celý svět, objímají každého člověka.
Čas milosti a spásy, který je nám každoročně dán, bychom rozhodně neměli promarnit…
P. Robert
To nejhorší v životě nejsou odříkání nám uložená.
Nejhorší jsou promarněné možnosti projevit lásku.
Boží láska je taková, že nás miluje právě kvůli tomu,
co je na nás nedokonalé.
Neboť tam ji nejvíc potřebujeme.
Modli se očima, když procházíš zahradou,
s úžasem vnímej, jaké umělecké dílo je květ.
To pro tebe Bůh stvořil ten něžný zázrak.
Možná proto nás Bůh nemůže vyslyšet,
že si z něho děláme prostředek, a ne střed.
Z.V.
ANDĚL…
V životě se stávají věci, kdy si řekneme, to se stát nemělo... nebo mělo?
Dva cestující andělé se zastavili, aby strávili noc v domě bohaté rodiny. Rodina byla drzá a odmítla nechat anděle v místnosti pro hosty. Místo toho byli andělé dáni do studeného sklepního pokoje. Když si ustlali na tvrdé podlaze, starší anděl uviděl díru ve zdi a opravil ji. Když se mladší anděl zeptal proč, starší odpověděl: „Věci nejsou takové, jakými se zdají“.
Další noc si šli odpočinout do domu velmi chudého, ale pohostinného farmáře a jeho ženy. Když se s nimi manželský pár podělil o trochu jídla, co měli, řekli andělům, aby se vyspali v jejich postelích, kde si dobře odpočinou. Ráno za úsvitu našli andělé farmáře a jeho ženu v slzách. Jejich jediná kráva, jejíž mléko bylo pro ně jediným příjmem, ležela mrtvá na poli. Mladší anděl se rozzuřil a zeptal se staršího“ „Jak se to mohlo stát? První muž měl všechno a ty jsi mu pomohl“, obviňoval ho. „Druhá rodina měla málo, ale byla ochotná se o vše podělit, a ty jsi dovolil, aby jim zemřela kráva!“
„Věci nejsou takové, jakými se zdají“, odpověděl starší anděl. „Když jsme byli ve sklepním pokoji, všimnul jsem si, že v té díře ve zdi byla zásoba zlata. Protože majitel byl posedlý chamtivostí a neochotou podělit se o štěstí, opravil jsem díru, aby poklad nemohl najít. Když jsme další noc spali ve farmářově posteli, přišel si anděl smrti pro jeho ženu. Dal jsem mu místo ní krávu. Věci nejsou takové, jakými se zdají.“
Někdy je to tak, že nepochopíme všechny souvislosti. Když máš víru, potřebuješ také důvěru, že všechno, co přichází, je vždy v tvůj prospěch. A to se ukáže časem.
Někteří lidé přicházejí do tvého života a rychle odcházejí, někteří se stávají tvými přáteli a zůstanou na chvíli, zanechají nádherné stopy v našich srdcích. Včerejšek je historie, zítřek je tajemství a dnešek je dar. Je to to, co se nazývá přítomnost. Život je neobyčejný a chuť každého momentu je neopakovatelná.
M.Č.
Manželka Božena, původním povoláním výpravčí ČD, pracuje nyní jako knihovnice na Teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V brzké době oslaví své čtyřicáté narozeniny. Pochází z Dolních Mokropes, dnes součásti Černošic. Její rodnou farností je kdysi velice živá farnost všenorská, tehdy fakticky vedená několika schopnými laiky. Zvláštní a tak trochu symbolické je, že do šedesátých let nesla tato farnost název Horní Mokropsy a v 17. až 19. století byla spravována faráři líšnickými.
Syn František, jemuž bude v listopadu dvacet jedna let, studuje prvním rokem Lesnickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze. Má rád venkov, venkovský způsob života a vše, co s ním souvisí.
Michaela dokončuje studium na Gymnáziu Karla Čapka Dobříš a bude podávat přihlášku na vysokou školu (vysoké školy). Uvidíme, s jakým výsledkem. Je z naší rodiny nejnadanější na jazyky a také vykazuje určité umělecké nadání v oboru, který není za umění příliš často považován – v módním návrhářství. Hodně se také věnovala tanci, ale v současné době značně polevila, protože se jí nedaří nalézt partnera (pro tancování).
Jan zahájil studium na Gymnáziu Oty Pavla v Radotíně. Je z naší rodiny nejhloubavější. Baví ho politika, moderní dějiny, čte knížky o problémech současného světa a společnosti. V jakém oboru se bude chtít uplatnit mi zatím neprozradil.
Karel je v osmé třídě základní školy. Miluje auta, hraje společně s Františkem na (bas) křídlovku a odmalička obdivuje policii, hasiče, záchranáře, případně další „akční“ povolání. Jako malý dokonce obdivoval i zloděje. Ve ztvárnění např. Belmondově mu připadali úžasní. Auta pravděpodobně ovlivní i výběr jeho budoucího povolání, protože ti současní zloději ho příliš nenadchli.
Nejmladší z rodiny je Boženka. Chodí do třetí třídy základní školy. Její zájmy nejsou zatím vyhraněny, ale velice ráda chodí např. na kroužek keramiky a do tanečních pro děti. Také ráda hraje karty nebo mlátí své o metr vyšší a o padesát kilo těžší sourozence.
O sobě mohu napsat, že mi letos bude čtyřicet sedm, že pocházím z Třebotova, že jsem, pokud do toho započítám i lesnické školství, rovných třicet let věnoval lesnickému povolání a že v současné době pracuji jako tajemník Městského úřadu Černošice. Záliby mám pouze dvě: spaní a studium na Právnické fakultě v Brně.
Nechť si prosím nikdo nemyslí, že naše rodina je prototypem příkladné křesťanské rodiny, která vstává za recitace žalmů, dlouhé hodiny se společně modlí, celý den se častuje křesťanskými úsměvy a uléhá po úplném vzájemném odpuštění si byť jen těch nejnepatrnějších hříchů. Pokud někdo takové prostředí v naší rodině hledá, tak mu touto cestou vzkazuji, ať raději rovnou hledá jinde. Ono je to totiž trochu jinak. Naše společnost, křesťanskou nevyjímaje, sice hovoří o důležitosti a podpoře rodiny, ale jenom hovoří. Rodina nemá ve skutečnosti podporu ani morální, ani hmotnou. Početnější rodina je zaručenou cestou do izolace a do chudoby (samozřejmě v porovnání se společností v ČR, ne s tou v Africe nebo Jižní Americe). No, a co to má společného s životem naší rodiny? Hodně. Můj plat sice v poslední době vzrostl, ale díky tomu jsme přišli o některé sociální dávky, takže nula od nuly pošla. Manželka proto musela nastoupit do zaměstnání, které mimochodem dosti dlouho hledala a které také není příliš honorováno. Když hledala práci prostřednictvím úřadu práce, paní z tohoto úřadu jí upřímně a od plic sdělila: „Co prosím vás chcete, s pěti dětma.“ Zaměstnání manželky ovšem přináší nejen druhý plat, ale i mnoho komplikací. Domácí úkoly, praní, žehlení, vaření, úklid, to vše se přesouvá do večerních a často i nočních hodin. Nemusím asi připomínat, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemáme domácnost vybavenou těmi nejmodernějšími výkřiky techniky. Pak už nezbývá mnoho času a sil na tiché usebrání nad Písmem či na duchovní rozhovor. Místo toho bývají občas hádky, nervozita, ponorková nemoc (žádné z dětí např. nemá svůj vlastní pokoj, kde by se dalo bez vyrušování učit). Naštěstí část potomků dosáhla věku, kdy mohou v domácnosti poměrně znatelně pomoci. O víkendech je to obdobné. Navíc rodina, která doslova a do písmene žije od výplaty k výplatě, nemá na aktivity jako sportování, rodinné výlety, kulturu, ale třeba i různé akce s duchovním zaměřením dostatek peněz. A tak je naším sportem pumpování vody a štípání dřeva, rodinným výletem vycházka do Bojovského údolí, kulturou hra kluků na křídlovku a baskřídlovku, duchovním zážitkem četba Katolického týdeníku. Nestěžuji si, stejně není komu, jenom konstatuji. A pro úplnost uvádím, že nová škodovka, kterou jezdíme do kostela, není naše, ale mého zaměstnavatele.
Moje žena, jak už jsem výše předestřel, pochází z farnosti kdysi velice živé, jejíž jádro tvořili organizačně nadaní a schopní laici, především dnes už mrtvý pan Miloš Hojer. V této farnosti nebyla ani v sedmdesátých a osmdesátých letech zcela potlačena práce s mládeží a další aktivity. Já zase pocházím z farnosti, ve které je dodnes znát práce p. Zdeňka Wagnera, jehož jméno už asi nikomu nic neřekne, ale duchovní odkaz, který nám tehdy mladým zanechal, stále žije i 27 let po jeho předčasné smrti (zemřel náhle v pouhých 56 letech). Byl horlivým průkopníkem pokoncilních změn, zvláště v liturgii, a mimo mnoha dalších aktivit spolupracoval na Díle koncilové obnovy. Měl jsem čest mu ministrantovat a zároveň získávat jeho lásku k liturgii. Stal se mým třetím rodičem.
S touto výbavou jsem přišel v roce 1982 do líšnické farnosti, do které jsem posléze přivedl i svou ženu (1983). V té době zde již dlouhou dobu působil p. Josef Javůrek, kterého jsem znal jako kněze lidového, ale upřímně zbožného, realisticky uvažujícího, a také jako vynikajícího vypravěče vtipů. Tehdy byl již u konce svého života, snad věděl, že rakovina, kterou krátce před tím onemocněl, je silnější než on, ale i tak mi umožnil dvě návštěvy, které se mi hluboko vryly do paměti. Při jedné z nich, když jsem projevil svůj strach z nedostatku dobrých českých kněží, mě uklidňoval tím, že Poláci mají kněží dost a jsou jimi schopni a ochotni české farnosti doplnit. Snad už tenkrát věděl …..
Líšnická farnost byla v mnoha ohledech jiná než farnosti, ze kterých jsme přišli. Nebyla ani horší, ani lepší, prostě jiná. Jejím největším kladem je určitá rodinná atmosféra a jakási „normálnost“. Farnosti se naštěstí vyhnul mor rozdělení, který bohužel často šíří různá společenství moderních laických hnutí a spiritualit. Společenství tvoří všichni, nejenom ti privilegovaní, což je perfektní. Jenom si to nesmíme pokazit. Sám se často přistihnu, že o lidi, se kterými jsem se setkával každou neděli na mši svaté a kteří mezi nás z nějakého důvodu přestali chodit, příliš zájmu nejevím, a to je špatně.
Přiznám se, že jsem nikdy příliš nezkoumal, jakým dojmem působíme na své spoluobčany v Klínci. A taky se přiznám, že nevím jakým jazykem jim předávat víru. A taky mám strach, že plakát, který už delší dobu visí na jedné z obecních vývěsek a který tuším hlásá „Ježíš tě miluje“, nepřinese žádný velký obrat k lepšímu. Proto se svými spoluobčany komunikuji pouze na téma výstavba kanalizace, úbytek vody ve studních, provoz nové místní restaurace, zasedání obecního zastupitelstva, a tak. Prostě jsem se smířil se životem v diaspoře a snad se s ním smířila i moje rodina. Diasporu máme docela přijatelnou, sdílí ji s námi (myslím v Klínci) i paní Smíšková mladší a paní Smíšková méně mladší a hlavně: nemáme to daleko do kostela a ke knězi. Jenom je mi občas líto těch, co žijí skutečně izolovaně, ve farnostech, kde už desítky let žádný kněz není a kde to mají na mši sv. hodinu cesty rychlým autem, které třeba nevlastní. Taky je mi jich líto tehdy, když jim farnost jakýsi teoretik z Prahy označí za farnost, kde „věří už jenom pár babiček“. Jak to s vírou v Klínci dopadne dál? Jo, tak to taky nevím. Do obce se díky „restituční zástavbě“ (Půdu přeci nepotřebujeme, že? Všechno dovezeme!) stěhují nové rodiny, ale žádná z nich zatím o farnost zájem neprojevila. V nejhorším případě se bude muset Bůh i církev spokojit s naším špatným svědectvím i nadále.
Žije mezi námi jedna osoba, kterou jsem sice už delší dobu neviděl, ale která pamatuje opravdu hodně, hodně dramatického prožila a se kterou by mohl být rozhovor opravdovou lahůdkou. Tou osobou je paní Andresová z Jíloviště.
Jsem ráda, že se povedlo přesvědčit k napsání rozhovoru právě hlavu Dvořákovic rodiny. Moc děkuji za ochotu a upřímnost. J.P.
Víte, jak se cítí cestující, když obyčejný plavčík ukradne plně obsazený luxusní zámořský parník a odjede s ním na širé moře? A pak ještě loď přepadnou krvelační piráti vedení hrůzostrašným kapitánem Fáfou? Asi byste něco takového na vlastní kůži zažít nechtěli, ale účastníci našeho maškarního reje na parníku - princezny, vosy, Krakonoš, čarodějnice a čarodějové, indiáni, červené Karkulky, víly, Bořek stavitel, šašci, baletka, myšičky, husa, kovboj , malý dráček, čertíci a spousta dalších pohádkových bytostí – si dovedli docela dobře poradit. Pirátům ukázali, zač je toho loket, a ve všech soutěžích s přehledem vítězili, navíc si nenechali zkazit radost z tance a dobrou náladu. A tak nakonec všechno dobře dopadlo, i otrlí piráti dali přednost tanci a zpěvu před loupením a všichni dohromady si plavbu na parníku báječně užili. Hou, hou samá voda, hou hou samá voda…
Ráda bych poděkovala těm všem členům posádky, bez kterých by naše loď daleko nedoplula – Zálesákům za hudbu a občerstvení, našim sponzorům, maminkám, které vyzdobily sál a pomáhaly s anketou a vstupenkami, Marušce Sadilové, že nás všechny dala dohromady, panu faráři, že nám nedovolil klesat na mysli, a hlavně klientům TK Magdaléna, protože to oni byli piráty, na které se nezapomíná.
S námořnickým AHOJ a obyčejným lidským děkuji – nezdárný plavčík J.Ptáčková
Všimli jste si, že nás v poslední době v Líšnici a Mníšku v kostele přibylo o čtyři docela maličké farníky? Vítáme v našem společenství Tadeáše, Šimona, Jirku a Markétku a přejeme jim i jejich rodičům hojnost Božího požehnání, hodně lásky a aby se v našem farním společenství cítili vždycky jako doma!
Sobota 6.3. 15.00 Trnová
Neděle 7.3. 8.30 Mníšek
10.30 Líšnice
Sobota 13.3. 15.00 Čisovice
Neděle 14.3. 8.30 Mníšek – dětská mše sv.
10.30 Líšnice
14.00 Kytín
Sobota 20.3. 15.00 Čisovice
Neděle 21.3. 8.30 Mníšek
10.30 Líšnice
14.00 Trnová
Čtvrtek 25.3. slavnost Zvěstování Páně 18.00 Mníšek
Sobota 27.3. 9.00 Skalka - Křížová cesta
15.00 Kytín
Neděle 28.3. 8.30. Mníšek
10.30 Líšnice
14.30 Čisovice
- Přednáška pana Milana Boldiho z Arcidiecézní katolické charity o misionářské stanici v Bolívii bude v sobotu 6.3.2004 v 16.30 hodin v modrém salónku mníšeckého zámku. Všichni jste srdečně zvaní!
- V neděli 14.3. bude sbírka pro potřeby Charity
- Nad katechismem se sejdeme v pondělí 15.3. a 29.3. v 19.30 na faře a na programu bude otázka působení ďábla (Katechismus katolické církve, čl. 391-395, 413, 407, 414, 538, 539, 550, 635, 1086, 1237, 1708, 2482, 2538, 2850-2854, 2864 a další). Stojí za to přečíst a přijít, opravdu…
- Po mši sv. o čtvrtou postní neděli (21.3.) budeme mlsat! Jako každý rok budou děti s paní katechetkou prodávat vlastnoručně napečené koláče. Akce se jmenuje Misijní koláč a získané peníze budou odeslané na konto Papežského misijního díla.
- V sobotu 27.3. půjdou děti s panem farářem na Skalku pomodlit se Křížovou cestu. Snad bude hezky a snad i my dospělí, kteří zvládneme vylézt ten krpál, nezůstaneme doma, byla by to škoda. Pro nás.
- Paní varhanice by chtěla připomenout členům pěveckého sboru, aby si naladili hlásky, blíží se Velikonoce a začneme zase zkoušet – domluvíme se v kostele.
- Poslední pozvánka je na akci až hodně za dlouho, to proto, abyste si mohli udělat čas a určitě přijít. V sobotu 3.4. dopoledne bychom rádi předvelikonočně uklidili kostel. Předvelikonočně znamená pořádně a pořádně znamená, že by bylo potřeba, aby se nás sešlo dost. Myslíte, že to půjde?
Než dáme úkol pro měsíc březen, musíme ještě poděkovat dětem, které malovaly obrázky o naší farnosti – místo na nástěnku jsme obrázky předali otci biskupovi Karlu Herbstovi při jeho návštěvě v Mníšku. A sladkou odměnu mají u pana faráře připravenou: Hanka a Tomáš Buriánkovi, Hanka, Zuzka a Honzík Ptáčkovi a Katka Nováková.
Odpovědi na naši záludnou otázku se sešly tři (a správné!) – popel, kterým se uděluje popelec, se opravdu získá z ratolestí posvěcených na Květnou neděli v předchozím roce. Hanka P., Zuzka a Katka budou tedy mlsat dvakrát. Gratulujeme!
* * *
Tentokrát jsme pro vás připravili postní kalendář, stačí jen vystřihnout a každý den barvit. Fantazii se meze nekladou a svůj kalendář si můžete i vyzdobit, aby byl co nejhezčí. Poslední velké okénko je určeno pro váš vlastní velikonoční obrázek. Po Velikonocích kalendář nezahazujte, ale přineste panu faráři, uděláme si výstavu a sladká odměna vás opět nemine!
Víte, odkud pochází ono rčení, když říkáte: Dosti té hry? Jestliže nevíte, tedy poslyšte.
Liška se nazývá podle své lstivosti a má jméno opravdu přiměřené, neboť často mnohé obelstí a také sama je od mnohých obelstěna; o ní bylo tedy vytvořeno ono rčení. Neboť jednou běhajíc po polích a po pustinách sem a tam, vběhla jest v pustý dům a nalezla tam za pecí džbán. Pravila: „Co tu sám děláš? Všichni už se vystěhovali z domu a ty sám jsi zůstal.“ A chtějíc si způsobit kratochvíli, přivázala si ten džbán k ocasu a tak běhala po polích sem a tam; kam sama běžela, tam i džbán, až přišla k jedné studni. Pravila: „Se džbánem se přece chodí pro vodu; tož si také vody naberu.“ A přivázavši si džbán na ocas, spustila jej do studny. Když se džbán plnil vodou, chtěla jej liška vytáhnout, ale nemohla. Ohlížejíc se, řekla: „Džbáne, co to děláš? Copak nechceš ven?“ Džbán však odpověděl: „Již dosti dlouho sis se mnou přehrávala, již dosti té hry. Teď si zas já s tebou zahraju.“ A naplniv se vodou, džbán stáhl lišku svou vahou do studně a potopil ji.
Proč jsem to vyprávěl? Už jste se dost načetli o hříších v době masopustní a vyhráli jste si s nimi podle libosti; je proto třeba se obávat, aby vám hřích neřekl totéž, co džbán lišce: „Již dosti dlouho sis se mnou přehrával“ a nepotopil tě do pekla jako džbán lišku. Proto vyznejte se teď ze svých hříchů…..
(středověké exemplum)
Vydává pro vnitřní potřeby:
Římskokatolická farnost sv. Václava
nám. F. X. Svobody 38
252 10 Mníšek pod Brdy
http://www.faramnisek.webz.cz/