STOPY - leden 2004 |
||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
ÚVOD | PERLY | DLOUHÉ TICHO | K ZAMYŠLENÍ | VÍKENDOVKA VE SLANÉM... | LETOŠNÍ MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA | CESTA DO KNÍNA | DĚTSKÝ KOUTEK | POŘAD BOHOSLUŽEB | OTÁZKY PRO... | OZNÁMENÍ | | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Když něco nového začíná, s troškou nejistoty a možná i strachu přemýšlíme, co nás čeká. Proto i na prahu nového roku se asi všichni ptáme: jaký ten rok bude, co nám přinese? Něco z toho, co nás čeká, už třeba dopředu víme a připravovali jsme se na to mnoho měsíců, ale daleko víc je ještě našim očím skryté. Nesmíme se ale toho neznámého bát. V dnešní době stále naléhavěji znějí slova Jana Pavla II.: „Nebojte se otevřít dveře Kristu!“ Nebojme se do našich domovů a dnů roku 2004 pozvat Toho, který je Pánem času. Pánem, který se ale nechová jako mocný tohoto světa, ale jako služebník. Kristus nám chce pomáhat - tuto větu slýcháváme tak často – ale věříme tomu doopravdy? Není to náhodou jen prázdná fráze, kterou jedním uchem pouštíme a druhým vypouštíme? Kéž v tomto novém roce se přítomnost Krista s jeho láskou a požehnáním stává skutečností v našich životech... P.
Robert | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Pane, jsme znaveni dospělostí; dej nám znovu být dětmi. Vezmi nám vše, o čem jsme se domnívali, že si to musíme osvojit, zbav nás všech poznatků a vědomostí a poruš naši vypočítavost. Místo mnoha slov a nekonečných jmen dej nám lásku, tvou lásku, Pane, ne naši lásku. Amen. Adrienne von Speyr *** Bože, dej mi sílu, abych změnil
věci, které změnit mohu, Friedrich Ottinger | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Na konci věků se milióny lidí
sešly na velké pláni před Božím trůnem. Většina se stáhla zpět od jasného
světla před nimi, ale vpředu zůstávaly skupinky, ve kterých probíhala
zapálená diskuse. Ne v zahanbujícím studu, ale s bojovným odhodláním. „Jak nás může Bůh soudit? Co on ví o utrpení?“ vyštěkla žena s tmavými vlasy. Její tělo vykazovalo známky mučení. „Zažila jsem teror…bití….znásilnění…smrt!“ V jiné skupince si mladý Afričan rozepnul košili: „A co tohle?“ ukázal na díry po kulkách. „Zabili mě jenom proto, že patřím k jinému kmeni!“ V další skupince muž s kalnýma očima mumlal: „Mám AIDS. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám trpět?“ Na pláni byly stovky takových skupin. A jejich rozhořčení sílilo. Proč Bůh dovolil zlo a utrpení na světě? Zatímco sám tráví svou věčnost v nebi, kde je všechno krásné a jasné, kde není žádný pláč ani strach, žádný hlad ani nenávist? Co může tenhle náš soudce vědět o všem tom utrpení lidí na zemi? A tak každá skupinka vyslala vedoucího – někoho, kdo nejvíce trpěl – aby se poradili. Sešli se ve středu pláně: oběť bombového útoku, žena zohavená artritidou, muž s vrozeným poškozením mozku, zavražděná, zneužité dítě…Konečně byli připraveni předložit svoji obhajobu. Bylo to docela chytré: než bude Bůh kvalifikován jako jejich soudce, musí zakusit, čím prošli oni. Rozhodli se, že Bůh by měl být odsouzen k životu na zemi – jako člověk! Ať se narodí v bídě a chudobě a nejlépe jako Žid. A ať je považován za nemanželské dítě. Ať žije v zemi okupované cizí, krutou armádou. Ať je pronásledován a musí se skrývat. Dejte mu úkol, který bude tak těžký, že i jeho rodina ho bude mít za blázna, když se jej bude snažit uskutečnit. Ať ho zradí i nejbližší přátelé. Ať je falešně obviněn a odsouzen zaujatým soudem bez možnosti odvolání. Ať pozná, jaké to je být naprosto opuštěný. Ať je ostatním pro smích. A nakonec ať trpí bolestí, jak jen to jde. Pak to s ním skoncujte. Ano, ať Bůh pozná na vlastní kůži, co je to smrt. Mezi jednotlivými požadavky se ozývaly nadšené výkřiky souhlasu všech přítomných. Když dokončili poslední větu, všichni utichli. Najednou už nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepohnul. Nastalo dlouhé ticho.
(z časopisu o.p.s. Nový život) | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Byl jednou jeden rybář, který
vyjížděl každou noc na moře. Když se pak brzy ráno vracel, jeho sítě byly
plné ryb, neboť znal místa a cesty, kde se pohybují velká rybí hejna. Sám v
hluboké noci vždycky našel svou cestu. Díval se vzhůru směrem ke hvězdám,
které vyšly na nebi, a nechal si od nich ukazovat směr. Ale jednou se stalo, že obloha byla zatažená. Nad mořskou hladinou ležela těžká mlha, takže člověk stěží uviděl vlastní ruku, kterou si dal před oči. Nebyl vidět ani měsíc, ani hvězdy, ani slunce. To bylo špatné, rybář nemohl vyjet na moře. A když nenaloví ryby, nebude mít peníze. Z čeho bude žít? Den za dnem seděl rybář ve své chatě u okna, díval se na moře a doufal, že mlha už konečně opadne. Ale mlha ležela pořád na mořské hladině. „Kdybych viděl jen jednu jedinou hvězdu,“ zoufal si rybář, „pak bych našel na moři cestu.“ Ale ani jediná hvězda neprorazila svým svitem těžké oblaky. Rybář se rozhodl: „Budu se řídit podle své vlastní hvězdy.“ Šel do kolny a vyřezal ze starého prkna velkou hvězdu. Natřel ji na žluto a když barva zaschla, pověsil ji na bidlo, které upevnil vpředu na své lodi. Když přišel večer, vesloval rybář na širé moře. Všude kolem něj se rozprostírala těžká, hustá mlha, jen před ním zářila jeho velká žlutá hvězda. Rybář vesloval pořád vpřed, tam, kam ho hvězda vedla. Ráno si ostatní rybáři všimli, že jeho loď není na obvyklém místě. Čekali na něho, ale nevrátil se. Nikdo už ho nikdy nespatřil.
(z adventního kalendáře časopisu Duha) | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Je 28.11.2003 16.00 a přijíždí
nám autobus. Hrne se do něj 16 dětí a 3 dospělí. Budou mít po cestě asi dost
starostí (ti dospělí). Přes Prahu jedeme metrem a na Hradčanské nastupujeme
do autobusu. Je něco před sedmou a konečně přijíždíme do Slaného. Na faře
nás čeká přivítání a dobrá večeře a seznamovací hry. Večer vyrážíme na
procházku po vánočně osvětleném městě. Pohádku na dobrou noc posloucháme až
po 22.45. V sobotu ráno jdeme na mši do kaple. Vprostřed mše se jedna postava kácí k zemi. Je to Michal, ale naštěstí jenom omdlel (prý to způsobil nedostatek čerstvého vzduchu a přemíra náboženských zážitků). Po snídani se vydáváme do Slaného sbírat razítka. Je to soutěž a vyhrává ten, kdo jich nasbírá nejvíc – a to je Ríšovo družstvo. Dostávají sice nejlepší odměnu, ale ani ostatní nepřijdou zkrátka. Odpoledne je ve znamení tvořivosti – jedna skupinka batikuje trička a šátky, druhá maluje pohledy, třetí maluje zeď v pinpongárně (ne nějakou nudnou barvou, ale maluje tu na zeď celou Noemovu archu i se zvířátky). Někteří nejmenovaní jedinci pobíhají od jedné skupinky ke druhé. Večer znovu vyrážíme do města, kde hrajeme hry. Naštěstí nikdo nepřichází o život. Po společné večerní modlitbě si dlouho povídáme, ale do kolika, to vám radši neprozradíme. V neděli ráno se zúčastníme mše sv., kterou jsme v sobotu připravovali a nacvičovali. Nejmladší děti přinášejí jako dary bibli, hračku, kříž, svíčku a obětní dary. Zvládáme i nacvičený zpěv a po mši utíkáme na autobus domů. Hanka má na čepici zvoneček, ten teď zvoní a našeho povídání je koneček.
(Kačka, Hanka a Daniela) | ||||||||||||||||||||||||||||||||
Neměla jsem slibovat, že napíšu článek o Mikuláši. Nevyhnu se totiž určité
dávce nostalgie. Když jsme se před lety rozhodli uspořádat setkání Mikuláše
s dětmi v kostele, nikdo netušil, že se tato akce stane pravidelností a že
bude mít tak velký ohlas. Prvního Mikuláše jsem ztvárnila já a bylo to
z nutnosti, protože nikdo nebral ten náš nápad vážně. Příští rok jsme
přesvědčili Míru Mrázka a potom se role Mikuláše ujal pan Václav Balíček na
několik dalších let. Vysoký, důstojný, vzbuzoval respekt a posvátnou úctu.
Byl to Mikuláš, o kterém žádné z dětí nezapochybovalo, že je pravý a
starouškové v DD se před ním měnili v děti a slibovali, že budou hodní. Za
všechny oči, které s obdivem a důvěrou hleděly na tohoto Mikuláše, patří
panu Václavovi upřímné poděkování. Letos mikulášskou berlu převzal pan Vladimír Šafář a zhostil se svého úkolu velice ochotně a dobře. Nejdřív v líšnickém kostele, s družinou malých andílků a čertíků (holky a kluci, dík), pro malé děti nejen z Líšnice. V Líšnici je vždycky taková rodinná atmosféra, klid na pohádku (letos byla o hloupém čertovi a chytré královně) i prostor na to, aby každé dítě mohlo Mikulášovi zazpívat nebo říct básničku. V Mníšku si o klidu můžeme nechat jenom zdát a i když to čekáme, vždycky nás trošku rozhodí chování některých výrostků, kteří na sebe chtějí upozornit rámusem a slůvko nadílka na ně působí jako povel k útoku. Mikuláš, doprovázený dětskou družinou, navštívil i DD v Kytíně a v Mníšku. V Kytíně připravili čertíci a andílkové malý program pro babičky a dědečky shromážděné v jídelně a potom rozdávali balíčky a zpívali a hráli na pokojích pro ležící. V Mníšku se chodilo po pokojích, každý měl možnost mít Mikuláše na chvilku sám pro sebe. Mikulášem tady byl Ondra a musím říct, klobouk dolů. Trpělivě naslouchal stížnostem na bolesti, na nezájem příbuzných, nebo jen podával ruce a ty zcela vrásčité a třesoucí se vždy pohladil a podržel chvíli ve svých. Naše setkání s Mikulášem měla jednu vadu – chyběl nám pan farář. Byl nemocný a jeho nepřítomnost bylo hodně znát, bez něj to nebylo to pravé ořechové. Snad to vyjde na Tři krále, kdy také chodíme do DD s písničkami a snažíme se staroušky potěšit v jejich osamělosti. A Mikuláš? Teď si říkáme, ještě že je to jenom jednou do roka, ale až ten rok uteče, určitě zase přijde Mikuláš mezi nás.
(M+J) | ||||||||||||||||||||||||||||||||
V sobotu jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží v Mníšku.Vlak odjížděl v xx:xx hod.Cesta vlakem byla krátká, ale i přesto bylo co k vidění.1. úkol vypadal asi takhle, celá družina se rozdělila na dvě menší části a musela si vyměnit všechny rukavice,šály,čepice-kdo byl rychlejší, ten vyhrál. Odměna pro vítěze byly dva bonbóny. Pro toho, kdo prohrál, byl jen jeden :-). 2. úkol se odehrával za nedalekou vesnicí Pouště. Tím úkolem se stala tichá pošta. Každý musel dopravit nějakou zprávu o Mikuláši. Po nedlouhé cestě se poklidná cesta změnila v neúprosný sprint k nepříliš vzdálené hájovně. Z těchto věcí se skládal 3. úkol. Pak se chvilku šlo, na poli jsme si zase dali klidovou hru o tom, co na sobě nosí biskup. Poté jsme hned na krajíčku lesa hráli další hru, šlo o jakousi honičku, kde se rozdělili účastníci na křesťany a římské vojáky, hra probíhala dobře až do doby, kdy se ztratil malý Honza (ale ten se pak stejně našel). Poslední hra byla o tom, která skupinka dohromady dohodí nejdál. Poté už jen na faru v Kníně a večer "hup" do kostela. "papa" to už jen slyšet, jak se loučí členové skupin a vše se rozpouští domů.
M. Votík, F. Feltt
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
Když kluci psali článek o
putování za sv. biskupem Mikulášem do Knína, schválně se o jednom úkolu moc
nešířili – to proto, že bychom ho chtěli teď nabídnout všem dětem: Byl celkem jednoduchý – co z následujících věcí na sobě nosí biskup? 1.mitru, 2.kytlici, 3.biskupské náušnice, 4.biskupský prsten, 5.biskupský náhrdelník, 6.hůl, 7.berlu, 8.vousy, 9.ornát, 10.monstranci, 11.kadidelnici, 12.křtitelnici, 13.kříž, 14.hvězdu, 15.solideo Kdosi tvrdil, že správná odpověď je ten prsten a ty cizí slova, ale nenechte se zmást a až si budete jisti, odešlete správnou odpověď jako SMS ve tvaru - čísla správných odpovědí oddělená čárkami, jméno odesílatele - do konce ledna na telefonní číslo 728 010682. Na správné a rychlé odpovědi čeká odměna! | ||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||
Pro lednové povídání jsem si
vybrala pana faráře. Na chvíli si vyměníme role a zpovídat tentokrát budu
já. Pro malý prostor asi nebudu moct položit všechny otázky, které by mě
zajímaly, ale věřím, že se v budoucnu najde někdo, kdo na můj rozhovor
naváže. Nejsem asi sama, kdo obdivuje Vaši slovní zásobu. Měla jsem také příležitost něco od Vás číst a pokud to já mohu posoudit, i Vaše gramatika je na dobré úrovni. Měl jste nějakou jazykovou průpravu před Vaším působením v Čechách, nebo to bylo takzvaně za pochodu? Děkuji, jsem již dost dlouho v Čechách, abych obstojně zvládal češtinu. Jsem si vědom toho, že se mám ještě co učit. Ale k Vašemu dotazu: učil jsem se za pochodu, žádnou jazykovou průpravu jsem neměl, a to proto, že o mém příjezdu do České republiky se rozhodlo během několika dnů. Znal jsem vlastně jen pár slov: dobrý den a nashledanou. No, bylo to pro mě jazykové dobrodružství, zvlášť začátky. Jak se Vám vykonává Vaše povolání v převážně ateistickém Česku? O tom, že Česko je ateistická země, jsem slyšel hodně, ale upřímně řečeno, nezabývám se tím, že má takovou pověst. Víte, myslím si, že opravdových ateistů je strašně málo. Mnozí o sobě tvrdí, že jsou ateisté, ale pak při rozhovoru zjistíte, že opak je pravdou, jen si nedokážou Boha pojmenovat. Mnozí totiž vnímají víru a náboženství jako synonyma, a přitom jsou to naprosto odlišné pojmy. A nakonec mnozí ti takzvaní ateisté mají mnohdy pro mě a pro mou práci velké pochopení a úctu a velmi je to zajímá. A tím pádem není vykonávání toho mého povolání až tak težké. A problémy? Ty jsou všude a vždycky. Bez nich by život neměl tu správnou příchuť (i když mohlo by jich být méně).
Rozhodovalo by se Vám lehce, kdyby přišla nabídka vrátit se zpátky do
Polska? Jaké máte koníčky, co Vás baví, zajímá? A
máte na ně čas? Vánoce už jsou minulostí, přesto se můj
další dotaz bude týkat uplynulých svátků. V čem spočívá rozdíl, nebo jinak,
v čem se liší polské Vánoce od českých? Dáváte si s příchodem nového roku nějaká
předsevzetí? Máte nějaká přání s blížícím se začátkem nového roku?
Marta Čermáková. | ||||||||||||||||||||||||||||||||
S velikou radostí Vám chci oznámit, že od prvního ledna jsme díky našemu Ondřeji Balíčkovi uvedli do provozu internetovou stránku našich farností http://www.faramnisek.webz.cz/. Prozatím je ve výstavbě, ale některé informace jsou již závazné. Pro ty z nás, kteří máme internetové připojení, se mohou tyto stránky stát dalším zdrojem informací o dění v našich farnostech. Uvítáme jakékoli nápady a samozřejmě i pomoc s úpravou vzhledu stránek...
Vydává pro
vnitřní potřeby:
| ||||||||||||||||||||||||||||||||