STOPY - únor 2004
(také si můžete stáhnout celé číslo pro
Microsoft Word) |
|
ÚVOD |
MŮJ
ŽIVOT JE PLNÝ BOHA
|
MOUDROSTI ARCHY NOEMOVY |
MILÍ SPOLUFARNÍCI |
POŘAD BOHOSLUŽEB |
AKTUALITY |
DĚTSKÝ KOUTEK |
ROZHOVOR |
JAK JSEM SVEZL KRISTA PÁNA |
MALÉ OHLÉDNUTÍ PO TŘÍKRÁLOVÉ SBÍRCE |
|
Úvod |
V roce 1858 se Bernadettě Soubirousové v massabiellské jeskyni v Lourdes
zjevila Panna Maria. Představila se jí jako Neposkvrněné početí. Bylo to asi
4 roky po tom, co bylo vyhlášeno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie
papežem Piem XI. 8. prosince 1854 bullou Ineffabilis Deus. Během několika
dnů se sláva tohoto místa rozšířila po blízkém okolí. Pak se tento kruh
rozšiřoval. Dnes není věřícího (a snad jen málo nevěřících), který by o
tomto místě nevěděl. Fenomén takovýchto poutních míst fascinuje každého
člověka. Nepochopitelná síla Božího milosrdenství se zhmotňuje ve viditelné
znamení zázračného uzdravení. Píši o tom proto, že na únor (přesněji 11.2.)
připadá liturgická vzpomínka Panny Marie Lourdské.
Již mnoho let je tento den Světovým dnem nemocných. Každoročně svatý otec
Jan Pavel II. posílá poselství k tomuto dni všem nemocným. V letošním roce
mimo jiné napsal: „Pod křížem tiše trpí Maria, která se zvláštním způsobem
účastní Synova utrpení, stává se matkou lidstva, připravena přimlouvat se,
aby každá osoba byla spasena. V Lourdes není těžké pochopit tuto jedinečnou
Mariinu účast na Kristově spásné úloze. Zázrak Neposkvrněného početí
připomíná věřícím jednu základní pravdu: spásy je možné dosáhnout jen tím,
že se budeme poslušně účastnit plánu Otce, který chtěl vykoupit svět smrtí a
zmrtvýchvstáním svého jednorozeného Syna. Křtem je věřící uveden do tohoto
plánu spásy a je osvobozen od prvotního hříchu. Nemoc a smrt, i když
zůstávají přítomné v pozemském bytí, ztrácejí svůj negativní smysl. Ve
světle víry se smrt těla přemožena smrtí Kristovou stává nutným přechodem k
plnosti nesmrtelného života“.
V dnešní době před nemocí a utrpením (a vůbec lidskou bídou) zavíráme
oči, mnohdy se tomu bráníme. Kéž nám Panna Maria pomáhá i v utrpení nacházet
tvář milujícího Otce a v trpících vidět Krista.
P.
Robert
|
Můj život je plný Boha... |
Bože, můj Bože, děkuji Ti za
chvíle v mém životě,
kdy srdce ví to, co se vymyká chápání:
že je má cesta dobrá taková, jaká je.
Leccos postrádám, ale nejsem chudá, Tebou jsem bohatá.
Ty ve mně umlčuješ hlasy záporu,
Ty ve mně probouzíš radost z drobností
a učíš mě poznávat znamení Tvé lásky.
Hořící svíce mi o Tobě hovoří, dýchám Tě ve vůni hyacintů.
Jde mi vstříc v laskavosti lidí.
V hudbě se dotýkáš základu duše a dáváš mi jistotu, že je jiný svět,
kde opuštění naleznou útočiště.
Dáváš mi přebývat ve svých slovech jako v domově.
Zoufalé nejsou již dny smutku, ale plné utěšování.
Jak ranní rosa na vyprahlých pastvinách je pro mne Tvá přítomnost, můj Bože.
Budu tě vzývat a zpívat Ti o své vděčnosti.
(z knížky Noc je plná hvězd od Sabine Naegeliové
vybrala Z.Váňová)
|
Moudrosti Archy Noemovy |
Vše, co potřebuji vědět o životě,
mi ukázala archa Noemova:
1. Nezmeškej svou
loď.
2. Pamatuj, že mi všichni jsme na stejné lodi.
3. Mysli na zadní kolečka - když Noe stavěl archu, také nepršelo.
4. Buď fit. Až ti bude 600 let, může tě klidně někdo požádat, abys udělal
něco velkého.
5. Nedej na kritiky. Prostě pokračuj v práci, kterou je třeba udělat.
6. Stav svoji budoucnost na první místo.
7. Z bezpečnostních důvodů cestuj raději ve dvou.
8. Rychlost není vždy výhodou. V arše byli šneci vedle gepardů.
9. Když jsi ve stresu, trochu si zaplav.
10. Pamatuj si, že archu postavili amatéři, Titanic profesionálové.
11. Nedělej si hlavu z bouřky. Když Bůh stojí při tobě, čeká tě vždy duha!!!
(vybrala M. Č.)
|
Milí spolufarníci |
Začal nový rok a my se zamýšlíme
nad naším životem. Ráda bych vaše přemýšlení nasměrovala. Každý z nás má
sklon dívat se na lidi, kterým se daří lépe než nám. Ale co se tentokrát
podívat opačným směrem? Všichni víme ze sdělovacích prostředků, kolik lidí
ve světě trpí negramotností, podvýživou, nedostatkem zdravotnické
péče….Řekneme si, co s tím nadělám, jsem jenom obyčejný člověk a těch
strádajících lidí je tolik. V lepším případě se za ně pomodlím. Ale myslím
si, že křesťan je na světě také proto, aby jej pomáhal měnit k lepšímu. Měl
by se ptát, co konkrétního mohu JÁ pro tyto lidi udělat.
Česká katolická charita vytvořila projekt „Adopce na dálku“. Jednotlivec,
rodina či skupina lidí může vzít „za své“ dítě z Indie, Ugandy či Litvy a
změnit jeho život. Zaplatit mu školné, pomůcky, uniformu, zdravotní péči a
pojištění. „Rodiče dostanou fotografii dítěte a dvakrát ročně dopis, jak se
mu daří a jak prospívá ve škole. Myslím si, ČKCH je zárukou, že zaslané
peníze se dostanou přímo na místo určení. Finanční částky „adopce dítěte“
jsou různé podle země, ze které dítě pochází (Indie 4 900Kč ročně, Uganda 7
000Kč ročně, Litva 6 900Kč ročně).
Pokud byste se jako jednotlivec nebo rodina rozhodli k „adopci na dálku“,
obraťte se na adresu Arcidiecézní charita Praha, Londýnská 44, Praha 2, tel
224 250 986, email:
adopce@charita-adopce.cz,
http://www.charita-adopce.cz, kde vám sdělí
podrobnější informace.
A co byste řekli tomu, kdybychom jako farnost adoptovali nějaké
dítě???!!!
(Jana Salzmannová)
|
Pořad bohoslužeb |
Neděle |
1. února |
8:30
10:30 |
Mníšek pod Brdy - Hromnice -
Svatoblažejské požehnání
Líšnice |
Sobota |
7. února |
15:00 |
Trnová |
Neděle |
8. února |
8:30
10:30
14:00 |
Mníšek pod Brdy
Líšnice
Kytín |
Středa |
11. února |
17:00 |
Mníšek pod Brdy - Bohoslužba s
udělováním svátosti Pomazání nemocných |
Sobota |
14. února |
15:00 |
Čísovice |
Neděle |
15. února |
8:30
10:30
14:00 |
Mníšek pod Brdy
Líšnice - dětská mše sv.
Trnová |
Neděle |
22. února |
8:30
10:30
14:30 |
Mníšek pod Brdy - mše sv. za
účasti otce biskupa Karla Herbsta
Líšnice
Čísovice |
Středa |
25. února |
18:00 |
Mníšek pod Brdy - Popeleční středa |
Sobota |
28. února |
15:00 |
Kytín |
Neděle |
28. února |
8:30
10:30 |
Mníšek pod Brdy
Líšnice |
|
Aktuality |
O masopustní sobotu 21.2.2004 bychom chtěli
pozvat všechny děti na farní karneval, který připravujeme spolu s klienty TK
Magdaléna a Brdským zálesákem. Bude se konat v Kulturním středisku v Lipkách
od 14.00 do 16.30 hodin a na všechny masky čeká spousta tancování, soutěží a
her, mlsání a ještě mnohá další překvapení. Dospělé bychom naopak chtěli
poprosit, kdo z vás by nám mohl s čímkoliv při přípravě nebo organizaci
karnevalu pomoci, ozvěte se, prosím, panu faráři.
Je to jako včera, když jsme před Vánoci s dětmi
zdobili v kostele stromečky. Taky každý rok marně přemýšlíte, jestli
stromečky po Vánocích odnesou skřítkové nebo co se to s nimi vlastně stane,
že najednou v únoru z kostela zmizí a ještě po sobě uklidí? Letos vám
nabízíme možnost vyzkoumat to všechno na vlastní oči – povánočnímu úklidu
kostela se budeme věnovat v sobotu 7.2. dopoledne.
Setkání nad katechismem 9.02. a 23.02. Všichni
jste srdečně zváni!
|
Dětský koutek |
V minulém čísle byl úkol hlavně pro velké děti,
tak jsme tentokrát chtěli vymyslet něco pro všechny: chtěli bychom vás
všechny poprosit o obrázek na kostelní nástěnku, v Mníšku i v Líšnici. Máme
pocit, že je každý měsíc stejná a že by to prostě chtělo změnu. Na technice
nezáleží, na námětu trochu ano – chtěli bychom, aby ty vaše obrázky jakoby
představily naši farnost tomu, kdo nás třeba nezná, aby na nich bylo to
všechno, co jako farnost děláme, co jsme spolu zažili.
Obrázky by měly mít rozměr nejvýš asi 15 krát 20 cm (aby se vešly
do nástěnky) a potřebovali bychom je nejpozději 20.2.2004.
Takže vás prosíme a vyzýváme a přemlouváme, malujte co nejvíc (obrázků od
jednoho autora může být klidně víc) a namalované obrázky noste panu faráři.
A nezapomeňte se zezadu podepsat, sladká odměna na vás stále čeká!!
Pro starší děti bychom měly ještě jeden úkol, aby si nestěžovaly, že je
zanedbáváme. Ne tolik úkol, jako spíš docela záludnou otázku – že se na
Popeleční středu uděluje popelec, to asi všichni víme. Ale odkud se bere ten
popel?
I na vaše odpovědi čekáme, můžete je také odevzdat panu faráři do
20.2.2004- sladká odměna vás nemine!
|
Rozhovor |
Pro rozhovor v únorovém čísle
našich farních novin jsem vybral paní Jiřinu Ptáčkovou. Mnozí jí známe z
organizování našich farních akcí pro děti.
Na začátek bych Vás chtěl požádat o malé svědectví: mohla byste nám
něco málo říct o své cestě k Bohu, k víře?
Když jsem si přečetla, že příští rozhovor bude se mnou, nejdřív jsem
chtěla nenápadně zalézt do nejbližšího kanálu a počkat tam, až se to
přežene. Možná to nebyl tak špatný nápad…Musím se totiž přiznat, že o víře
moc mluvit neumím a svojí cestě k Bohu už vůbec ne. Mám pocit, že hloupě
plácám pusou tam, kde by mělo mluvit srdce, kde se vlastně ta správná slova
ani najít nedají. A tak vždycky, když na tyhle věci dojde, dávám radši k
lepšímu humorný příběh o tom, jak jsme kdysi s mým mužem přišli na faru
prosit pana faráře, aby nám pokřtil malou Haničku. P. Matuszek byl tenkrát v
Mníšku a myslím, že i v Čechách teprve čtvrtý den a až mnohem později nám
vyprávěl, jak byl z nás dvou upřímně zděšen. Nikdy mu nepřestanu být vděčná,
že mi tenkrát nejdřív poněkud vynadal a potom pomohl z mého hledání a otázek
najít cestu k Bohu i do mníšecké farnosti. Mně ty velký slova fakt nejdou z
pusy, ale bylo mi tenkrát, jako kdybych se po dlouhým bloudění vrátila domů.
Jako kdybych něco pořád hledala, někdy víc a někdy skoro vůbec a potom
najednou zjistila, že se na to celou dobu dívám a stačí jenom natáhnout
ruku. Jenom jsem se strašně bála, jestli mě ti věřící přijmou mezi sebe,
když toho tolik nevím a neznám...
Máte tři děti, chodíte do zaměstnáni, pomáháte v Čejce - podle mě je
to velmi hodně práce... jak stíháte spojit to s těmi všemi aktivitami, které
podnikáte pro farnost?
Když já si fakt nemyslím, že bych toho dělala tolik, opravdu. A stejně
jako každý taky musím s těžkým srdcem vybírat jenom něco. Abych to, co
dělám, mohla dělat pořádně a abych tím nešidila rodinu. Na druhé straně bych
ale právě svojí rodině chtěla poděkovat, protože bez nich bych nezvládla
nic. Můj muž do kostela nechodí a tenhle rozhovor taky číst nebude, ale moc
bych chtěla, aby věděl, jak si vážím toho, že jenom málokdy měl kvůli mým
nápadům a akcím „od kostela“ výhrady. Často přemýšlím nad tím, jestli bych
se na jeho místě dokázala chovat stejně…
Kam chodíte na ty nápady - myslím třeba scénky při dětské mši,
posvícenskou cestu a jiné akce?
Brzo ráno do kouta za skříň. Ne, vážně, v našem malém bytě je
s klidem a tichem trochu problém, a tak brzo ráno v koutě za skříní je
ideální místo na přemýšlení. Ale jinak posvícenská stezka i scénky i všechno
ostatní jsou především kolektivní dílo, ty nejlepší nápady přichází za
pochodu a společně se je snažíme realizovat.
Zůstaňme ještě na okamžik u
dětských akcí, je něco co Vás při jejich organizování nejvíce těší nebo
naopak trápí?
Je skvělý, že vůbec takové akce jsou, že jsme schopný se domluvit,
sejít a něco pro děti nebo s dětmi připravit. A že jsme schopný si to potom
spolu s dětmi užít. Že dokážeme společně rozebrat i to, co se nepovedlo. Že
je nás pořád víc, co takové akce připravují…
Přiznám se, že největší radost mám ale z dětských mší. Vím, že je to mnohdy
zkouška trpělivosti pro všechny zúčastněné, ale přesto. Možná jsem naivní,
ale mám pocit, že když jsou děcka ochotný se před každou dětskou mší sejít a
přes hodinu nacvičovat písničky, scénku, na náboženství sbírat prosby, které
by chtěly říct, doma si zkoušet čtení – že je to lepší než přijít v neděli
do kostela a sedět a být potichu. I když se třeba všechno nepovede, i když
jsou hlučnější (nebyli byste nervózní, kdybyste měli hrát scénku před celým
kostelem?). Mám prostě pocit, že tohle všechno je dobrá zkušenost – a nejen
pro děti - a moc děkuji všem, kteří s námi mají trpělivost.
Děkuji za rozhovor! A nakonec tradiční
otázka - s kým si chcete přečíst rozhovor v příštím čísle?
Pošlu štafetu do sousední farnosti, do Líšnice. Vždycky se mi totiž
líbilo, že dokážeme držet pohromadě, že dokážeme spolu prožívat akce
líšnické i mníšecké, vím, že to zdaleka není všude tak samozřejmé jako tady
u nás. A tak bych chtěla o příští rozhovor poprosit rodinu Dvořákovu z
Klínce.
Děkuji za rozhovor a chci poděkovat za Vaši obětavost a pomoc a přeji
Vám hodně Božího požehnání.
P. Robert
|
Jak jsem svezl Krista Pána! |
Po cestě z chaty, z Jižních Čech,
směrem od Kardašovy Řečice k domovu, se mi stala neuvěřitelná příhoda!
Naše stařičká Škodovka statečně ukusovala kilometry po asfaltce v
blízkosti Soběslavi. Jel jsem mimořádně zcela sám, také vozovka přede mnou i
za mnou kupodivu zela prázdnotou.
Vtom můj zrak upoutala podivná postava ještě podivnějšího stopaře.
Nevěřil jsem vlastním očím a čím více jsem se blížil, tím více se mi zdálo,
že sním, že se mi něco zdá! Věřte, nebo nevěřte, ale rád bych viděl na mém
místě kohokoliv jiného, jak by se tvářil ve stejné situaci...
U krajnice stál sám Ježíš Kristus a bylo vidět, že touží po svezení!
Režné roucho, opánky na bosých nohou, přes rameno malou mošničku, kdoví, zda
by se mu tam vešla půlka chleba. A ten obličej! Přesně takový, jak ho známe
z obrázků! Mírně vlnité vlasy splývající na ramena, typický vous a krásné
oči zářící dobrotou!
Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem byl z podivného poutníka v šoku a že
bych nikdy nedokázal projet okolo a nezastavit! Kdyby nebyl zcela zjevně
živý, mohl by stát v kterékoliv kostele rovnou na oltáři! Jen svatozář okolo
hlavy – ta drátěná a pozlacená, chyběla. Místo ní zářily sluneční paprsky
krásného letního odpoledne. Jak rád jsem ho pozval k sobě do auta! I když
měl za sebou zcela jistě pořádnou štrapácí, byl čistý, milý a příjemného
vystupování. Až mi přišlo trochu podivné, že mluví tak dokonale naší
mateřštinou! A protože nebyl skoupý na slovo, dozvěděl jsem se leccos
zajímavého. Například to, že jde pěšky z Itálie, chce v Praze navštívit pana
kardinála a potom odcestovat do Jižní Ameriky... Tak jak je! Zcela chudý a
téměř bos. Jen s tou malou mošničkou, která je jeho jediným majetkem.
Nevím, zda žertoval, když o sobě prohlásil, že patří do řádu „zcela
zbytečných bratří“! Vím o řádech leccos, asi víc o ženských než o mužských,
vždyť jsem vyrůstal jako ministrant v klášterním kostele Školských sester De
Notre Dame v Horažďovicích, kde měly tenkrát svůj mateřinec i svůj domov
přestárlých sester. S těmi mužskými jsem se zase setkával v hojné míře coby
skautík protažený komunistickou „spravedlností“, při nedobrovolné exkurzi
českými věznicemi a Jáchymovem. Ale o řádu „zbytečných bratří“ jsem nikdy
neslyšel! A proč je tak chudý, vždyť na první pohled je to schopný,
inteligentní mladý muž, pravě v Kristových létech! Jakým idolem žen by musel
být při svém vzhledu, při své postavě a tváři!
Všechno, co jsem se od něj dozvěděl však bylo pravdivé a vlastní
zkušenosti mi potvrzovaly, že nelže! Shodli jsme se na všem, o čem vyprávěl.
Například, že studoval na lesnické škole v Písku (ach, jak spřízněná duše
přes lesařinu!) – a já znal osobně pana ředitele, neboť jsem mu učil syna ve
škole pro nedoslýchavé v Praze. Některé jeho profesory jsem zase znal z Čs.
ornitologické společnosti, z cest za ptáky, kroužkování, nebo jako pokladník
ČOS, kterého jsem dělal celých sedm let! Shodli jsme se i na známých místech
v Itálii, Římě, Vatikánu, oba jsme znali některé osobnosti, o kterých byla
řeč.
Přirozeně mne nejvíce zajímalo, z čeho žije, kde bere při své chudobě
prostředky na stravu, cestování, hygienu...
Bylo jednodušší, než jsem myslel! Sám život poutníka mu přinášel trvalé
příležitosti – někde pomáhal na poli, na vinici, vyspal se u dobrých lidí,
či někde v přírodě. Zcela nenáročný, skromný až na samou hranici bytí,
nepotřeboval ani ten sud, ve kterém bydlel bájný Diogénes. Vyhovoval mu
tento způsob život a o budoucnost se pranic nestaral a nebál. Žil jako
ostatní tvorové Boží v přírodě, chudý jak ten vrabec, či myška. Pán Bůh mu
poskytoval vše potřebné a jemu to stačilo. Ba, člověk by mu skoro záviděl tu
bezstarostnost! Nemusí šetřit na benzín, či opravovat chalupu, trápit se
výškou nájemného, či cenou elektřiny, strachovat se, že si umaže bílou
košili! Stačí mu potůček, či studánka v lese! A na zimu, tak jako tažní
ptáci, ale pěšky, si doťapat do teplých krajů, kde nemrzne a nesněží. Jak
prosté!
Nerad jsem se s ním loučil. I když o nic nežádal, neloudil, byl bych
schopen se s ním rozdělit o poslední kousek jídla. Jeho přítomnost mě
nějakým způsobem obohatila, nabila duchovní energií, cítil jsem úžasnou
posilu a radost, všechny dosavadní starosti se zdály pojednou malicherné!
Myslím, že jsem najednou pochopil něco důležitého z Kristova života. jaké
měl charisma, jak bylo radostné za ním jít. Pochopil jsem, jak mohli
učedníci opustit vše, čím dosud žili a následovat jej! Pochopil jsem, že to
jde!
Jestliže Krista máme vidět v každičkém bližním, v každém živém tvoru, i
nehodném, či nehezkém, jak je potom člověku při setkání s takovou jeho
kopií?
Milý bratře, přeji šťastnou cestu ve Tvém putování, hodně dobrých lidí
při setkání. A přeji všem, kteří Tě potkají a pomohou, aby také cítili
Kristův dotek duši, jako jsem pocítil já! A hlavně – dej si pozor, aby Tě
náhodou někde neukřižovali! Někteří lidé jsou moc zlí!...
(Karel Kahoun)
|
Malé ohlédnutí po tříkrálové sbírce |
Naše letošní premiérová tříkrálová sbírka se vydařila. V
neděli 4. ledna pročesávaly Mníšek čtyři skupiny po třech králích a jednom
dospělém. Za vybraný obnos – 22 589,- Kč – můžeme všem našim „králům“
pogratulovat a mníšeckým obyvatelům poděkovat. Zaslechla jsem cosi o 4 000,-
Kč nasbíraných v Berouně a také o tom, že studentky střední zdravotnické
školy považovaly za úspěch, když v centru Prahy nasbíraly za den do kasičky
500,- Kč. Mníšek tentokrát zabodoval.
Dovolte, abych se s vámi podělila o několik postřehů. Především nás
překvapila štědrost dárců, o nichž jsme věděli, že příliš majetní nejsou.
Jejich příspěvek opravdu můžeme srovnat s haléřem chudé vdovy, která neušla
Ježíšově pozornosti. Výsledný dojem naší skupinky byl ten, že výše příspěvku
rozhodně není přímo úměrná zámožnosti toho, kdo dával, ale ostatní skupinky
nám naši domněnku vyvrátily. Našli se samozřejmě i takoví, kteří přispět
nechtěli a kteří dokázali být i nepříjemní, ale to je jejich problém, nikoli
náš, a navíc se jednalo o pár výjimečných případů, které nemohly zkazit
dobrý dojem z celkově kladného a vstřícného postoje.
Myslím, že malí koledníci vzbuzovali větší sympatie než ti starší, a
leckterý dárce si při pohledu na ně se slzou v oku zavzpomínal na doby, kdy
taky sám coby dítko chodil koledovat.
Sporným bodem se stal Írán. Některým lidem velmi záleželo na tom, aby se
podíleli na pomoci obětem zemětřesení, a jiní se zase strachovali, aby snad
Charita neposlala něco z jejich peněz do Íránu. Proč, na to jsem nepřišla.
A ještě jeden postřeh. Koledníci rozdávali cukříky a malé kalendáře. O
kalendáře byl zájem, ale je s podivem, jak málo lidí dnes sladí. Nepomáhaly
ani výzvy: „Oslaďte si život“. Dnešní lidé si zkrátka sladí život jiným
způsobem. Možná by se Charita mohla podle toho v příštím roce zařídit a
rozdávat buď jenom kalendáře, nebo vymyslet nějakou lepší alternativu k
cukru. Co takhle vitamíny?
Daniela Feltová
Tříkrálová sbírka se konala v sobotu 4.ledna.
Jednou skupinkou jsme byly taky my: Bětka Nováková a Zuzka a Honza Ptáčkovi.
Musel nás doprovázet dospělý člověk, kterým byla paní Jiřina Ptáčková.
Chodili jsme po Malém náměstí a novém sídlišti a ptali se lidí, jestli by
nechtěli přispět na Charitu. Každému jsme dávali cukr a na koho zbyl tak i
kalendář. Někdo nám dával a jenom dva lidi ne. Jedna paní nás nechala i
kouknout na jejich malé štěňátko. Všechno to bylo prostě prima.
Zuzka a Bětka
Tříkrálová sbírka – pár postřehů skupiny č. 4:
Nejprve stručná statistika. Během neděle 4.12. jsme s naší skupinkou (v
dívčím obsazení - Káča, Hanka, Kája) obešly část Nového sídliště a
přilehlých ulic. Odhadem jsme navštívili asi 180 bytů a 20-25 rodinných
domků. Přibližně ve dvou třetinách případů byl někdo doma (přesněji řečeno
otevřel nám). Z těch, kdo nám otevřeli, pouze jedna paní nám nedala nic,
ostatní přispívali částkami v rozsahu 10Kč až 400Kč (!). Nejčastěji se
částka pohybovala kolem 50Kč, ale ani 100 korun nebylo výjimkou. A nejvíc
nás dojalo, když nám 200Kč přispěla paní, která by asi sama pomoc
potřebovala, neboť má postiženého syna.
Vesměs se na nás lidé tvářili přívětivě, většinou dobře zapůsobilo zpívání
koledy „My tři králové jdeme k Vám...“ , takže ke konci odpoledne jsme
všechny byly už dost uzpívané. Nenadával nám nikdo, průkaz chtěl vidět pouze
jeden pán. Myslím, že velký vliv na dobré přijetí měla propagace v místním
rozhlase a letáky, které byly na všech nástěnkách, takže většina lidí věděla
o co jde. Pokud se sbírka bude konat i za rok, určitě bude dobré propagaci
zopakovat.
Ze sbírky máme dobrý pocit. Setkaly jsme se s řadou pozitivních reakcí,
např. že je dobře, že se tradice chození Tří králů obnovuje, že nám rádi
přispějí když vědí že jde o dobrou věc; a řada lidí si i přála napsat nade
dveře znamení Tří králů.
Kašpar, Melichar a Baltazar a Zuzka Šlégrová
|