Oficiální internetové stránky øímskokatolické farnosti sv. Václava v Mníšku pod Brdy

STOPY – leden 2005

Úvod

V jedné polské písničce se zpívá: „... utíká rychle život, jako potok plyne čas, za rok, za den, za chvíli už spolu nebudeme...“ V kontextu událostí z 26.12.2004 tato slova vyjadřuji velmi krutou realitu. I když se nás bezprostředně přírodní katastrofa v Asii netýká, snad není nikdo kdo by nesoucítil s obětmi a postiženými tímto neštěstím. Slyšel jsem názory „hádačů“ budoucností, že takto bude vypadat celý letošní rok.. No upřímně řečeno taková představa se mi vůbec nelíbí. Ne že bych věřil takovýmto báchorkám, naopak jsem pevně přesvědčený, že naše budoucnost je v naších rukou a pokud máme odvahu ji vložit do nejmilosrdnějších Božích plánu nemusíme se bát, jak to nádherně vyjádřil autor žalmu 23. I tato tragická událost má své pozitivum. Když poslouchám jak se dokážeme solidárně postavit tomu neštěstí nepřestávám věřit v dobro, které je v každým z nás. Možná jen škoda, že za tak tragických okolností se o tom můžeme přesvědčit. Proto vstupujme v ten nový rok s naději, že umíme být dobří. Ty chudé a potřebné máme i kolem sebe a mnohdy je třeba přehlížíme. Prosme proto naplnění naději, aby Dobrý Bůh daroval nám „zdravé oči“ abychom viděli potřebné a ochotné a obětavé ruce, abychom jim spěchali na pomoc...

P. Robert

Aforismy

Víra změní tvůj svět – pokud svět nezmění tvou víru.

Děl se o to, co máš, a Bůh se postará, abys měl.

Nemluv o Bohu, když máš plná ústa sebe.

Ďábel je mistr ve stavění zdí, ale žádnou by nedokončil, kdyby mezi námi neměl tolik ochotných přidavačů.

Někdy se člověk vymlouvá na Boží vůli, aby zakryl nedostatek té vlastní.

Dnešní lidé mají často větší úctu ke svému diáři než k desateru.

(vybrala Z.Váňová)

Ptáme se

Každý lidský život je jedinečný a neopakovatelný příběh. O lednové vyprávění a zamyšlení nad životem jsme poprosili paní Mejstříkovou z Jíloviště:

Vyrostla jsem v Horních Mokropsích, které jsou dnes součástí Všenor. Ráda vzpomínám na školní léta. Tak jsem milovala školu, že jsem si ji vyvolila za životní náplň. Měli jsme učitele, kteří nás vedli jednak k tomu, abychom o své vesnici něco věděli a abychom také něco pro ni dělali. Vzpomínám na okamžiky, kdy nám pustil pan učitel desku s úvahou spisovatele F.X.Svobody o tom, jak asi vznikl název Mokropsy. Hrálo se loutkové divadlo, později i divadlo dospělých (hráli v něm odrostlí žáci se svým učitelem), byl u nás pěvecký sbor (jeho část se stala základem kostelního sboru), fungoval o nás Sokol, Junák.

Pokud se týče náboženského života, ten se u nás plně rozvinul za dp. Buriana. Moji rodiče nebyli věřící, dostala jsem se do kostela přes zpívání, bylo mi asi 11 nebo 12 let. Pozvali nás, asi pět děvčat, na Vánoce zpívat koledy. Nám se to zalíbilo a tak jsme ve sboru zůstaly. Zpívali jsme nejen při májových pobožnostech, ale i při mši svaté (buď pěveckou vložku nebo celou latinskou mši). Náš regenschori p.Houdek byl zanícený muzikant a tak s naším sborem nastudoval kroě jiných mešních skladeb Dvořákovu „Stabat mater“, Smetanovu kantátu „České písně“, o Vánocích byla samozřejmostí „Česká mše vánoční“ Jana Jakuba Ryby, o Velikonocích pašije. Zpívání v kostele ve mně vzbudilo lásku k vážné hudbě. Náboženské vzdělání jsme si utvrzovali při schůzkách na faře. Formoval nás P.Burian, vzácný kněz. V naší farnosti byly spojeny Všenory, Horní a Dolní Mokropsy. Na schůzky k nám přijížděli mladí ze Zadní Třebáně, Řevnic, Černošic a Radotína. Byli mezi námi studenti, kteří přinášeli myšlenky od františkánů, kde tehdy působil dr.Jan Evangelista Urban OFM (založil Studium catolicum), od dominikánů, kde působili dr.Reginald M. Dacík OP, dr.Silvestr M. Braito OP, P.Metoděj Habáň OP). Bylo u nás živo a bylo to prima.

Jako studentka učitelského ústavu v Praze jsem se pak dostala k dominikánům, náš kroužek vedl P. PhDr. Jiří M. Veselý OP. Chodilo nás tam asi 15 děvčat, všechny z učitelského ústavu.

Všemu tomu udělal konec nejdřív rok 1948, kdy se dostali komunisté k moci, a pak rok 1950, díky byly zrušeny veškeré kláštery a členové řádu byli internováni. Někteří účastníci našich schůzek odpadli pro strach o ztrátu zaměstnání (tenkrát pozavírali celé vedení svazu katolického studentstva, někteří skončili v trestaneckých táborech v uranových dolech nebo jako dělníci v různých podnicích). U nás v Mokropsích vadil komunistům P.Burian, a tak musel být přeložen do Přerova nad Labem, kde dožil. Ze začátku jsme za ním hodně jezdili, pak jsme museli návštěvy omezit, aby neměl kvůli nám zle.

V roce 1948 jsem maturovala a nastoupila v pohraničí v okresu K.Vary. tehdy vydal p.ministr Nejedlýá příkaz, že všechny musíme do pohraničí (byly nás 4 třídy). V pohraničí jsem vydržela necelých 7 let, pak jsem musela na příkaz StB odejít ze školy, abych „nemrzačila dětské mozky tmářskou ideologií“. Vrátila jsem se po určitých komplikacích domů, k rodičům. Původně jsem myslela, že nastoupím v nějaké továrně, naučím se řemeslu, ale maminka nechtěla. Tak jsem díky jedné známé nastoupila jako fakturantka u fy. Chemontáž, která se nově tvořila a dělala práci, kterou jsem nikdy dělat nechtěla. Byla tam dobrá parta.

Pokud jsem mohla, chodila jsem na mši sv. v neděli dolů do Mokropes. Manžel se mnou chodit nechtěl, měl za sebou dost těžkostí. Vyhodili ho z techniky (studoval strojařinu), stavěl Slapskou přehradu a pak se dostal do Kovohutí v Mníšku pod Brdy, kde pracoval jako strojní zámečník až do 55 let, kdy nastoupil do invalidního důchodu. Kdo ho znal, vzpomíná na něho s úctou.

Když letos zahajovaly mníšecké děti školní rok v kostele svatého Ducha v trnové, zaplavil mě najednou pocit pohody z toho, že už se nemusí nikdo bát chodit do kostela, že bude mít špatný kádrový posudek a děkovala jsem za to Pánu Bohu. A když vidím v Mníšku tolik rodičů s malými dětmi, mám radost a modlím se za ně, aby vytrvali, aby nedopadli jako já. Mám hodné dva syny, ale nevěřící. Když se dívám na svůj život zpátky, už mě nebolí tolik to, co bolelo. Modlím : „Bože, v tebe důvěřuji, do tvých rukou svěřuji svůj život. Vždycky jsi mě vedl a chránil, děkuji ti za to. Do tvých rukou svěřuji i život své rodiny. Pane, smiluj se.“

Do příštího čísla Stop by možná bylo zajímavé vyprávění paní Křížkové, která nyní bydlí v penzionu v Mníšku.

Tříkrálová sbírka

Ve dnech 7.-9. ledna 2005 proběhla v Mníšku Tříkrálová sbírka, pořádaná Českou katolickou charitou ve spolupráci s naší farností sv.Václava v Mníšku pod Brdy. Stejně jako v loňském roce navštívily vaše domovy tříčlenné skupiny dětí s dospělým doprovodem a požádaly vás o příspěvek do kasičky, označené logem České katolické charity a zapečetěné. Účelem této sbírky je podpora sociálních projektů charity, pomoc chudým, lidem v nouzi, bezdomovcům a samoživitelkám rodin. I přesto, že je teprve začátek roku probíhá již několik sbírek a tak vyjadřujeme velkou solidaritu s postiženými přírodní katastrofou v Asii.

Neočekával jsem proto, že letošní Tříkrálová sbírka bude mít „úspěch“, který se dá přeložit do finančního jazyka nějakou slušnou částkou. A přece jsem byl velmi milé překvapen. V letošním roce jsme v devíti pokladničkách spočítali 26.367,- Kč. Tato částka byla odeslaná koordinátorkou sbírky Evou Novákovou na účet Sdružení České katolické charity. Chci poděkovat všem za příspěvky a dary.

V letošním roce byla Tříkrálová sbírka oproti loňskému roku rozložena do dvou vikendových dnů, soboty a neděle. Vyžadovalo to mnohem větší nasazení a obětavost nejen malých koledníků ale i dospělého doprovodu. Proto chci, poděkovat všem malým a velkým koledníkům za čas, který teto akci věnovali. Děkuji za výbornou organizaci a ochotu Evě Novákové, která přijala úkol koordinátorky celého projektu v naší farnosti

.P. Robert

Dětský koutek

Děkujeme všem pilným malířům, kteří nám přinesli obrázek svého křestního patrona - sladkou odměnu už slupli a my máme pro všechny děti připravený další úkol. Vlastně tři.

Namalovat tři krále.

Napsat (kdo ještě neumí psát, využije maminku), jak se jmenovali.

A nakonec napsat, co znamenají ta písmena K+M+B+, která si píšeme na dveře.

Obrázky a odpovědi odevzdejte, prosíme, panu faráři do 6.02., sladká odměna vás nemine!

Ohlédnutí za víkendovkou ve Slaném...

ohlasy z víkendovky ve Slaném – co se komu nejvíc líbilo:

Hanka: Jak jsme v zóně ticha píchali do balónku s ukrytou zprávou tak, aby nebouchl.

Klárka: Jak jsme na krabici se zprávou přestřihovalo drátek a jak jsme přestřihli špatný a krabice bouchla.

Renatka: Jak jsme ve sklepě hledali barevné krabičky.

Jana: Jak jsme byli potmě v kostele a když jsme posvítili na sochu svatého Václava, objevilo se za ním krásné zlaté prasátko, které nám ukázalo cestu ke zprávě.

Anča: Nejvíc se mi líbili všichni lidi.

Bětka: Jak jsme šli do cukrárny a do budky nám volali mimozemšťani.

Judita: Hra na kočičku a Riskuj.

Renata: Bramboračka od Jožina.

Pepe: Nejvíc se mi líbilo, jak jsme se prali, poslední snídaně a pinčes (Renata prohrála).

Franta: Pingpong, buchty, které byly k snídani, a cesta na kůr.

Daniela: Že se nakonec podařilo uchránit planetu Zemi před plánovanou výstavbou transvesmírné dálnice. A že si všichni pozemšťani přebývající ten víkend na faře ve Slaném tak dobře rozuměli.

Vydává pro vnitřní potřeby:
Římskokatolická farnost sv. Václava
nám. F. X. Svobody 38
252 10 Mníšek pod Brdy
http://www.faramnisek.webz.cz/