Milí farníci, držíte v rukou další vydání Stop, tentokrát letně-podzimních. Přibyla k nim nová spolupracovnice Lucie Krupičková, která se postupně ujímá kompletace. Stopy ovšem nadále zůstávají dílem společným, každým příspěvkem a radou bohatším. Ty své nyní můžete posílat do nově vytvořené schránky, přímo pro Stopy: farnistopy@seznam.cz. Další možností je předat texty osobně Lucii.
PRAVIDELNÁ SETKÁNÍ
Adorace Nejsvětější svátosti oltářní - každý pátek po mši sv. v Mníšku pod Brdy (od 18.30 do 19.30)
u Večery v duchu Taizé – poslední sobota v měsíci od 20 hodin v kapli na Malé Svaté Hoře (bližší info: M.Salcman:723654490)
u Korunka k Božímu milosrdenství – první pátek v měsíci v 17:45
u Modlitba růžence ve středu v MC Oázy (možno vzít děti!)od 17:30 bližší info D.Feltová:728 360 255
u Modlitba za farnost – každý druhý čtvrtek v 19 hod v MC Oázy
u Modlitba růžence před mší sv. v neděli od 8 hod
pozn: MC Oázy = klubovna mateřského centra, Kulturní středisko v Lipkách
V sobotu 15.11. a 29.11. od 14 hod proběhne v MKS v Lipkách výtvarná dílna: vánoční ozdoby z korálků I. a II. Zájemci pište SMS na tel. č. 721 021 319 (neodepisujeme, pokud je dost míst). Cena 160Kč zahrnuje veškerý materiál. S sebou: přezůvky, nůžky, příp. kleštičky. Více viz. plakáty.
Mikuláš zve děti do své družiny, která navštíví starší občany. "Budeme zpívat koledy a rozdávat dárky", nechal se slyšet Mikuláš. Sraz na místě.
6.12 ve 14 hod v Domově v Kytíně a 7.12. v 10 hod v Penzionu v Mníšku.
Prosíme o laskavou spolupráci dospělé
- při balení dárků a vymýšlení, co do nich. Balení proběhne ve středu 3.12. večer v Mateřském centru Oázy, hodina bude upřesněna.
- vítáni jsou zájemci pro hraní pohádky (info u Jiřiny Ptáčkové)
- a pořadatelská služba (zajištění hladkého chodu programu). Pomocníci, hlaste se u pana faráře.
Vánoční výstava na zámku
Proběhne 6.12.-14.12. Prosíme o zapůjčení vašich výrobků s adventní
a vánoční tematikou. 5.12. mezi 9-11 hod. je potřeba dopravit je na zámek,
k vyzvednutí budou v neděli odpoledne nebo po dohodě jindy. Dovolujeme si zároveň požádat o zapůjčení jakéhokoli druhu betlému. Výstava navazuje na tradiční akci Klubu žen a bez vaší laskavé pomoci se neobejde! Kontakt: J.Ptáčková 721 453 214
nebo Marie Sadilová: 721 453 214
Věci z půdy
Chtěli bychom těm, kdo se pro horko nemohli na naši výstavu do Oázy přijít podívat, nabídnout alespoň naši soutěž – troufnete si určit, co staročeská slova doopravdy znamenají?
a) HALABRÁNA b) ŠŤUKÁNÍ
1.volný oděv 1.stloukání másla
2.slavobrána 2.škytání
3.branka pro dobytek 3.štěkot malého psa
c) NECOVAT d) ŠLEJFERNA
1.síťovat 1.drbna
2.pomlouvat 2.skládka, brusírna nožů
3.připravovat krmení 3.stížnost
pro dobytek
Děkujeme všem, kdo nám zapůjčili svoje věci, které mnohdy vůbec nebyly z půdy. Někdy to vlastně ani věci nebyly – Magdaléna o.p.s nám zapůjčila živá kůzlata a králíka pro radost všem dětem. Zvláštní poděkování patří samozřejmě paní Kateřině Typlové, která s několika pomocníky celou výstavu připravila, panu faráři a také bezpečnostní agentuře Art Protect, která nám pomohla celou výstavu zajistit před nenechavci.
(správné odpovědi a1,b2,c1,d2)
Pohádková říše má krásnou vlastnost, že se v ní všechno mění, každý rok je jiná a přitom pořád stejně hezká. Letos jsme do pohádky pozvali děti již po jedenácté, a když těsně před začátkem lilo jako z konve, byla v nás malá dušička. Ale zbytečně. Děti si setkání s pohádkovými bytostmi nenechaly ujít. K vidění byl vodník a víly, čarodějnice, princezny, pejsek
a kočička, Otesánek i červená Karkulka, čaroděj, Sněhurka... Bylo možné navštívit peklo i zámek nebo šplhat po lanech. Statečně prošly celou trasou kolem zámeckého rybníka a v cíli na farní zahradě společně složily krásného motýla. Potom si mohly vyzkoušet naši novou prolézačku.
To v nás byla malá dušička podruhé, jestli ten barevný domeček z plastu vydrží. Vydržel a děti tak společnou hrou zakončily cestu pohádkou.
Santiago de Compostela je po Římě a Jeruzalémě třetím nejnavštěvovanějším cílem křesťanských poutníků. Oficiálních cest, kterým se říká „camino“, existuje několik a všechny se sbíhají u hrobu apoštola Jakuba, nad nímž během staletí vyrostla impozantní katedrála. Poutníci sem proudí už od středověku.
Tehdy ovšem byly podmínky putování daleko tvrdší. Průměrná denní etapa měřila kolem 70 km a poutníci byli vystaveni nejen rozmarům přírody a počasí, ale také útokům lapků a divokých zvířat. Když dorazili do cíle (tradiční trasa z Francie měří 1400 km), zapáchali natolik, že musela být katedrála při bohoslužbě vykuřována obrovskou nádobou s kadidlem, zavěšenou na dlouhém provaze od stropu a rozhoupávanou takřka po celé délce chrámové lodi. Tatáž nádoba s kadidlem se spíše jako atrakce pro turisty používá i dnes – pokud se ovšem najde dostatečně solventní skupina, která její použití zaplatí.
Poutníci byli vybaveni poutnickou holí, sloužící zároveň jako obranná zbraň a opatřenou nádobou z tykve na vodu, a také tradičním odznakem svatojakubských poutníků, mušlí hřebenatkou. Pro tu si ovšem v minulých dobách museli dojít až k oceánu, do Finisterry (konec tehdy známého světa). My jsme si mušli koupily na začátku cesty a celou dobu si ji nesly připevněnou na batohu jako většina poutníků.
Vyšly jsme v pátek 7. 6. z Leónu, vybavené kromě hole a mušle požehnáním, které jsme dostaly od P. Roberta před odjezdem z Mníšku, s pověřením modlit se za naši farnost všude, kam přijdeme. Denně jsme urazily přibližně 20 km (kromě nedělí, kdy jsme odpočívaly). Nocovaly jsme v poutnických domech zvaných albergue, kde s námi v jedné místnosti přespávalo někdy až 50 poutníků. Občas se ovšem stalo, že bylo albergue plné, a hotely a penziony byly nad naše finanční možnosti. Pak se musela hledat jiná řešení. Jedním z nich byl například spánek u kostelní zdi nebo na pláži. I tyto varianty měly své výhody: dostatek čerstvého vzduchu a také to, že nás nerušili žádní „chrápači“ a poutnící-závodníci, kteří vstávali ve čtvrt na šest a šustili igelitovými taškami.
Co se týče samotné cesty, byla velmi proměnlivá, stejně jako počasí. Kastilská krajina kolem Leónu je spíše rovinatá. Cesta, po níž jsme šly, byla výrazně hnědooranžová a proti jasně modrému nebi se rýsovaly zvonice kamenných kostelů ozdobené čapími hnízdy. Kostely ovšem měly jednu chybu – byly většinou zavřené.
Asi po 100 kilometrech se cesta začala prudce zvedat a ráz krajiny se dramaticky proměnil. Před námi se objevily kopce porostlé jasně žlutým janovcem a fialovým vřesem. Musely jsme překonat dvě pohoří, první vysoké 1400 m a druhé 1200 m. Odměnou nám byl nejen nezapomenutelný výhled, ale například i kamenný kostel z desátého století s velkou kamennou křtitelnicí, v níž se křtilo ponořením do vody. Vesnice, jež jsme míjely, byly velice staré, ale kamenná stavení z velké míry opuštěná a pobořená.
Překvapilo nás, že Camino nevede přes jedno z nejhezčích zastavení naší cesty, klášter v Samosu. Přijímali zde totiž poutníky už v 9. století. V současnosti jej obývá 16 benediktinských mnichů. Jeden z nich nás klášterem provedl, takže jsme mohly obdivovat nejen románskou architekturu a barokní kašnu s mořskými pannami, ale i malby současných španělských malířů zdobící ambity.
Poslední etapa 300 km dlouhé cesty vedla eukalyptovými háji, jejichž stín a vůně nás občerstvovaly po úsecích vedoucích mezi vydatně pohnojenými poli. Také tu bylo víc příležitostí slavit eucharistii.
Příchod do majestátní katedrály v Santiagu lze slovy těžko popsat. Může ho prožít jen ten, kdo se na cestu sám vydá. Je to také místo radostného shledání poutníků, kteří se na cestě potkávali. Jsou doslova z celého světa, proudí jich sem stovky a pojí je zvláštní nepopsatelné pouto společně prožité cesty. I když nám to tak na cestě nepřipadalo, zjistily jsme, že většina z nich uvedla ve formuláři jako důvod své cesty „religioso“.
V Santiagu jsme si dva dny odpočinuly a pak pokračovaly v cestě do Fisterry, na pobřeží Atlantického oceánu, jemuž se říká „Costa da muerte“, pobřeží smrti. Je to dalších 90 km, ale rozhodně jsme nelitovaly. Ve Fisteře poutníci prováděli rituál jakési závěrečné očisty: nazí se vykoupali v oceánu, staré šaty plné blech a jiných parazitů spálili, oblékli si nové šaty a našli si mušli hřebenatku. Které z těchto rituálů jsme provedly my, vám neprozradíme.
Na tento nejzápadnější cíp Evropy se také poutníci už po tisíciletí chodí dívat, jak se slunce večer „utápí“ v oceánu. Iluze je opravdu dokonalá a je to další z nepopsatelných zážitků.
Tuto pouť můžeme všem jen doporučit. Je příležitostí k hlubší modlitbě, ke ztišení a poznání sama sebe včetně vlastní slabosti a křehkosti. Je zdrojem mnoha nečekaných zážitků. Dává pocit dokonalé svobody, který člověk sotva kde jinde zažije. Je výzvou k pokání a oběti. Je možností zamyslet se nad vlastním životem a poděkovat za něj Bohu. A bývá impulzem k zásadním životním rozhodnutím a začátkem nové cesty.
Po celou dobu nás provázely a nesly modlitby našich rodin a mnoha přátel, za které děkujeme.
Daniela a Lucie
úryvek z deníku – Daniela
...Druhá půlka cesty byla náročná. Do Sarríe to bylo celkem 20 km a my chtěly dorazit ještě 4 km za ni, do Trabadela. Do Sarríe jsme přišly navečer, úplně vyčerpané, koupily si něco k jídlu a snědly to v parčíku u kostela. Sarría se nám nelíbila, je to průmyslové město, a celkem nic ke koukání, tak jsme se rozhodly, že v každém případě budeme pokračovat, přestože foukal studený vítr a honil po nebi těžké černé mraky s nalitými břichy, visícími zlověstně dolů jako mokré cíchy. Do Brabadela jsme dorazily pozdě, kolem osmé, a zjistily, že komunální albergue je obsazené a soukromé stojí 26 E. Paní z obecního albergue nám ale poradila, že u kostela bydlí rodina, která přijímá poutníky. Tak jsme se ubytovaly tam – za 10E .
Jejich dům mě okouzlil. Starší část je ze 17. stol. a manžel babičky téhle rodiny se v něm narodil. Mně se líbila kuchyň s kamny obloženými mramorovým stolem. (Nad nimi byly natažené šňůry na prádlo, a když jsem chtěla pověsit své nedosušené a lehce zahnívající prádlo, paní domu na ten stůl bez rozpaků vylezla a prádlo pověsila). Místnosti byly zařízené hodně prostě – málo nábytku, některý hodně starý, ale všechno shora ozdobené spoustou sereptiček, k nimž měla babička velmi vřelý vztah, a fotografiemi v rámečcích. Spaly jsme v pokoji s pěti postelemi, každou jinou, ve vedlejším pokoji spala babička, a z půdy nad námi prosakovala skrz děravá prkna vůně sena. Kamenné neomítnuté stěny dávaly celému domu příjemnou atmosféru....
...Dnes tě, Pane, prosím za Petru. Mám skoro chuť se s Tebou hádat. Je to hrozně nespravedlivé. Proč někdo dostane tak těžký náklad – a ještě bez tvé útěchy?
Snažila jsem se za ni dneska obětovat, co se dalo – to, že jsme místo lžic musely jíst studené rizoto rozpůleným kelímkem, když jsem já pitomec obě lžíce ztratila, i to, že jsme šly celé dopoledne v dešti a hnusnou krajinou, která ničím nepřipomínala Španělsko a vedla podél silnice plné aut, a že jsme marně čekaly s připravenou MP3 na zvonkohru v celou, která měla být nejkrásnější (ale nedočkal se ani natěšený kos, který na ni má zřejmě návyk a sedí na amplionu a při každém zvonění tří zvonů třepetá křídly a halasně ji doprovází svým zpěvem). Obětovala jsem i to, že mě strašně bolely nohy, a navíc jsem si odřekla koupi růžové esence na středověkém trhu v Hospital de Órbigo za pouhá 3 E, kterou jsem si strašně, ale strašně chtěla koupit – ale co to je? Tváří v tvář její nemoci a jejímu utrpení je to směšně málo. Co můžu dělat, Pane? Nic – jen ji svěřit Tvému milosrdenství...
Úryvky z deníku Lucie
třetí den zápisu neděle - zatím vesele
Bolí mě záda a nohy. To je prý normální, hlavně u těch kteří mají o tři kila těžší batoh než by měli. To mi řekl ubytovatel Jesús, když si jej znalecky potěžkal. Ale říkal přece - napřed tě budou bolet záda, pak nohy, neříkal že všecko najednou!...
sedmý den zápisu - čtvrtek - kdo nás viděl, utek
...Sedím si pod ořechem, zády opřená o stěnu kostela a je mi blaze. Hrozivý mrak, který na cestě zakryl oblohu, nevypršel, ale jen skryl spalující žár slunce, takže se šlo daleko líp. V albergue už pro nás není místo. Ale dali nám matrace a můžem spát venku. Bůh nenechal ani dneska poutníky strádat! Záda jsou výborný, cítím je až teď, krk přestal bolet, antibiotika vykonaly svý. Trochu kašlu a kulhám, ale je to lepší než bolesti předešlý. Daniela se dnes drží, je to teprve půlhodina co na ni padla slabost. Je šest hodin večer....
čtrnáctý den zápisu - čtvrtek
...další kostel je ve větším městě (Melide). Má takové tmavé postranní místnůstky. Sochy mají skleněné oči a pravé vlasy, jsou přísné nebo v agónii, osvětlené jen svitem svíček. V hlavní lodi se potácí opilec...
osmnáctý den zápisu - pondělí - cesta do Fisterry
Hned vedle stanu, který nám přidělili za drátěným plotem, začínají opékat maso a ryby. Nosí piva a vína. "Copak se děje? kouř nám jde přímo do stanu!"
hospitaliérka: "Je fiesta, to musíte pochopit, vždyť je to jednou do roka!"
...
Stmívá se a ve městě zrovna pustili z repráků hlasitou hudbu. Salsa, samba...pak už nevím. Rány jak z děla. Na nebi září ohňostroje. Fiesta je fiesta.
dvacátý druhý den zápisu pátek - konec pěší poutě
Na konci cesty kříž
na konci cesty patník, na něm nuly
a hole opřené, dvě duše jsou si blíž
maják tu v noci svítí
na útes smrti dole
končí tu svět, pokračuje žití
pro každého z nás
Deo gratias!!
Doksany jsou hezké místo blízko Terezína, s velkým klášterem. Tam jsme bydleli. Když jsme dorazili, čekaly na nás dvorní dámy Lucie a Daniela, které nám řekly, že jsme byli vybráni do Anežčiných služeb, a to jako budoucí dvorní dámy a panoši (budoucí rytíři). Potom co jsme si vybalili, nám dvorní kuchařka Dáša uvařila špagety se sýrem a tuňákem. Všichni jsme si moc pochutnali a po obědě byli přiřazení do družin, ve kterých jsme měli být celý týden: Srbejmkrb, Zutenzal a Pařmeni.
V neděli jsme šli na mši svatou a potom se naobědvali a dali si dvacet. Další hra byla hodně mokrá, ale stejně jsme si ji moc užili. Po večeři jsme se šli pomodlit a zazpívat si písničku Anežku, kterou složily naše skvělé vedoucí. Kolem 22 hodiny byli i ti nejstarší v posteli.
V pondělí jsme si zmapovali klášter a po obědě a poledním klidu následovala i pro nás větší, kteří jsme už byli na předešlých táborech, novinka: výtvarná dílna, která se jako všechno, co jsme na táboře dělali, vydařila. Udělali jsme si postupně během celého týdne krásné šaty, kluci meče a helmy a děvčata škrabošky, ve kterých jsme pak vystupovali před rodiči. Po večeři jsme si zazpívali druhou sloku Anežky.
Úterý bylo trochu náročnější, protože jsme navštívili památník Terezín. Podívali jsme se i do muzea ghetta a potom jsme odjeli domů a při večerní modlitbě jsme každý prosili za jednoho zemřelého v Terezíně.
Středa byl odpočinkový den, ale stejně jsme se nenudili, hráli jsme na sklizeň, pekli chleba a do toho všeho zmatku ještě přijel náš pan farář.
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili za dvorní dámou Danielou na Hazmburk, kde nás přepadli rytíři Zlomír a Kazimír – sloužící Temného pána, který žil na Hazmburku. Po náročném dni i večerní bojovce jsme byli rádi, že jsme ulehli do spacáků pod širým nebem. Ráno nás čekala jen cesta do kláštera a potom odpočinková přednáška o zdravovědě od dvorní dámy Renči. K večeru přišlo přesně to, na co jsme celý týden čekali a připravovali se - pasování na rytíře a dvorní dámy. Dostali jsme dva krásné dárky (obrázek svaté Anežky a kluci nový pásek a holky kapsičku).
V sobotu už jen balení a rozloučení se s krásným místem a odvezení si dárků, milých vzpomínek a svíček, které jsme si celý týden s pomocí dvorních dam Lucie a Daniely vyrobily. Úplně nakonec nás čekalo představení pro rodiče, kde jsme předvedli svoje kramářské písně. Týden se všem líbil a moc se těšíme na další tábor.
Zuzka a Jana
Zvláštní poděkování patří kromě výše uvedených mnohým dalším dobrodincům letošního tábora, mezi jinými také skupině historického šermu Berounští měšťané, kteří nám v neděli zdarma předvedli své umění.
Píseň kramářská o dvou rytířích a jejich temném pánovi na Hazmburku
1.Na tom poli kukuřičném
stály dvě osoby jenom v černém
no né že by měly chuť na kukuřici, to né
nebo že by chtěly udělat několikamilionovou ztrátu na kukuřičném poli
- to už vůbec ne, oni chtěli:
napadnout nás, vykostit nás,
aby z nás dostali jídlo a chlast.
2.Bohužel však měli smůlu
nedostali z nás ani kůru
no né že bychom na ně byli zlí, to né
nebo že bychom je neměli rádi
- to už vůbec ne, ale
měli meče, byli trapný,
tak jsme jim řekli, že to maj špatný
3.Na Hazmburk cesta krátká
avšak s rytířema se to nedá
nutili nás lézt po stromech
a potom lanovkou jak po schodech
no ne že by nás to nebavilo, to né
nebo že bychom se klouzat nechtěli,
to už vůbec ne, ale my jsme chtěli:
na Hazmburk za pánem zla,
abychom mu trošku natrhli frak
4.Potom když jsme dorazili,
ukradli nám naše zástavy
my jsme si je ovšem vzali
a pánům rytířům nakopali…
Fotografie si můžete prohlédnout na: http://digimnisek.webz.cz/tabor2008
Tolik ohlédnutí za požehnaným létem, které se překulilo rychle do podzimu.
Posvícenské stezky se kromě rodin s dětmi účastnila letos také skupina řeholních sester Karmelitek, které nám o svých dojmech napsaly. Příspěvek nese název: CHAOS NA POSVÍCENSKÉ CESTĚ
Nenechte se oklamat. Akce, které jsme se zúčastnily 28. září 2008, byla velmi dobře zorganizovaná. CHAOS totiž nevyjadřuje atmosféru, která na nás na této cestě dýchla, ale je to název našeho „soutěžního“ družstva.
Přijaly jsme pozvání otce Roberta na tradiční posvícenskou cestu z Malé Svaté Hory do Mníšku pod Brdy a prožily jsme krásné podzimní odpoledne plné dojmů. Velice se nám líbil program bohatý na překvapení, který byl připraven především pro děti, a také byl hezkou příležitostí k setkání pro celé rodiny. Mile nás překvapila veliká účast a živost místního farního společenství stejně jako dobrá nálada při opékání vuřtů a závěrečném vyhlašování vítězů. Z tohoto setkání jsme si odnesly jak radost a povzbuzení, tak i novou inspiraci pro naši činnost.
S vděčností, sestry karmelitky Dítěte Ježíše ze Zbraslavi.
Vážení čtenáři, od minulého čísla Stop vám chceme v novém seriálu přinášet informace o řeholních společenstvích u nás. Prosíme každého, kdo by měl k danému tématu nějaké zajímavé podklady, zvláště osobní zkušenosti se životem v některém společenství, a chtěl se o ně podělit, aby se obrátil na Patricii Severovou (774 330 574).
Léto je dobou výletů a také poutí, proto dnes představujeme společnost, řídící několik známých poutních míst u nás, včetně Svaté Hory u Příbrami. Jedná se o tzv. redemptoristy, což je zkrácený název členů.
Spiritualita:
“Poslal mě hlásat evangelium chudým”
Redemptoristé jsou misijním řádem. Jejich posláním je šíření Božího slova mezi obyčejnými lidmi, často chudými, nevzdělanými či pronásledovanými. Dávají důraz na Krista-Vykupitele, vybízejí k pokání a obnově života z víry. Dále šíří úctu k Panně Marii, zvláště od roku 1866, kdy byla řádu svěřena ikona Matky Boží ustavičné pomoci.
Redemptoristé skládají slib chudoby, čistoty, poslušnosti a slib doživotního vytrvání v kongregaci. Ke slibu chudoby se váže odmítání církevních hodnosti mimo kongregaci.
Historie:
Řád redemptoristů založil sv. Alfons z Liguori 9. listopadu r.1732 v jihoitaském městečku Scale, původně pro kazatelskou práci mezi chudými vesničany z Neapole. Roku 1749 papež Benedikt XIV potvrdil řeholi institutu. Poté se řád rozšířil nejen do Evropy, ale i na ostatní kontinenty. První dům Redemptoristů v Čechách byl založen roku 1855 v Kocířově u Svitav.
Ve 20. století byli redemptoristé vystaveni pronásledování, při kterém mnozí z nich zaplatili za svou víru životem. Nejprve ve Španělsku a Mexiku, za 2. světové války zvláště v Polsku, později v socialistickém Československu a v dalších evropských zemích s komunistickým režimem, dále na Kubě, ve Vietnamu, Číně a zvlášť kruté pronásledování probíhalo v Sovětském svazu. V roce 2001 byli někteří redemptorističtí mučedníci blahořečeni.
Současnost:
Dnes působí redemptoristé v 77 zemích světa. Ačkoliv v evropských zemích se politické poměry zlepšily, pronásledování členů řádu stále pokračuje ve východoasijských komunistických zemích a v zemích třetího světa.V Česku se kongregace stará o poutní místa, pořádá exercicie a lidové misie.
Místa spravovaná Redemptoristy:
Svatá Hora u Příbrami - kaple od 13.stol., redemptoristé od r.1861
Králíky - poutní místo založeno 1696, redemptoristé od r. 1883
Tasovice - klášter, farnost, rodiště sv. Klementa Maria Hofbaurea, redemptoristé od r.1929
Frýdek - poutní místo z přelomu 17-18 století u Frýdku-Místku, redemptoristé od r.1939
Praha - kostel sv. Kajetána, kostel a klášter, redemptoristé 1869 (vrácen až r. 2005)
Sestry redemptoristky
Sestry řádu Nejsvětějšího Vykupitele (O.Ss.R.), jsou kontemplativní ženskou větví redemptoristů. Založila je roku 1731 ctihodná Marie Celeste Crostarosa v jihoitaském městečku Scale, stejně jako o rok později sv. Alfons založil redemptoristy. Náplní života sester je modlitba, život ve společenství, každodenní práce (šití parament, zahradnictví, studium, překladatelská práce, společná rekreace). Poskytují pohostinství, které je nejen pohoštěním, ale časem na vyslechnutí problémů hostí a modlitbou za jejich potřeby. Dnes je na světě 47 klášterů sester redemptoristek. Nám nejblíž je klášter v Riedu am Inn v Rakousku a v Polsku v Bielsku-Biala.
Odkazy:
Hlavní stránka redemptoristů v Čechách: http://www.svata-hora.cz/cssr,
Mezinárodní stránky redemptoristů:http://www.cssr.com/
Svatá Hora-bohoslužby:po-so 6:00, 7:00, 9:00, 17:00hodin ne-6:00, 7.30, 9:00, 11:00, 15:30hodin
Tel.: 318 626 351, http://svata-hora.cz
Naděje je duha nad bouřlivou řekou života.
Běda tomu, kdo skládá svou naději v pomíjivé věci.
Jestliže nevěříš, že tě Bůh miluje, jaká je tvá naděje?
Bůh mě miluje bez ohledu na to, jaký jsem. A to je důvod mé naděje.
Křesťanská naděje získává svoji hloubku z tajemství Stvoření, Vtělení, Kříže a Zmrtvýchvstání.
Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.
Je třeba vždy doufat v nejlepší, být připraven na nejhorší a přijímat to, co nám sesílá Bůh.
Naděje chrání před malomyslností, je oporou ve chvílích opuštěnosti, rozšiřuje srdce v očekávání věčné blaženosti.
Kříž nám říká, že není pádu bez naděje, ani tmy bez jediné hvězdy, ani bouře bez přístavu, v němž by bylo možno zakotvit.
Pane, toto je radostná zvěst, kterou jsi přinesl všem lidem: po každém Velkém pátku přijde Vzkříšení.
z knihy „O naději“ pro Stopy vybrala Z.Váňová
Vydává pro vnitřní potřeby:
Římskokatolická farnost sv. Václava
nám. F. X. Svobody 38
252 10 Mníšek pod Brdy