Historie

MNÍŠEK | KYTÍN | MNÍŠEČTÍ FARÁŘI | LÍŠNICE | LÍŠNIČTÍ FARÁŘI | TRNOVÁ | JÍLOVIŠTĚ | TRNOVŠTÍ FARÁŘI | PLEŠ | SKALKA | SKALEČTÍ SUPERIOŘI | SLOVNÍČEK TERMÍNŮ

  Z historie farnosti sv. Václava v Mníšku pod Brdy

   Zdejší krajina patřila v nejstarších dobách ke knížecím a později královským državám, zahrnující Zbraslavsko, Dobříšsko, Knínsko, Kamýcko, Karlštejnsko a Zbirožsko. V převládajících souvislých lesních porostech se nacházely královské lovecké hrádky, doložené např. v Živohošti,  Kníně, Kamýku, Zbraslavi a v Jistbě. Knížata a králové bohatě obdarovávali české kláštery a tak se do církevního majetku dostalo i mnoho pozemků v okolí Mníšku. Byly to především kláštery, které kolonizovaly zdejší oblast. Například břevnovští benediktini založili r. 1342 vesnici Trnovou. Lovecký hrádek na Zbraslavi věnoval Václav II. cisterciáckému řádu, který na jeho místě založil významný klášter zvaný Královská síň (Aula Regia). Zbraslavští cisterciáci emfyteuticky rozšířili v r. 1345 ves Líšnici (tento akt se rovnal v podstatě jejímu založení) a nedaleko Jistby založili ves Jíloviště. Mníšecko tedy patřilo k později kolonizovaným oblastem středního Povltaví.
  Podle zdejší pověsti stávala na místě dnešního městečka Mníšku ves Dubčany, která však byla zničena požárem. Lidé, kteří si na místě spálenišť opět budovali své domy, prý našli vydatnou pomoc v darech dříví z kláštera ostrovského a z vděčnosti nazvali obnovenou osadu „Mníšek“. Zásadní, již zcela historickou skutečností pro rozvoj městečka bylo, že přes Mníšek vedla významná obchodní cesta tzv. Zlatá stezka z Prahy do Pasova. K její ochraně byl postaven nevelký strážní hrádek v místech dnešního zámku, pod nímž byl vystavěn městys okolo rozsáhlého obdélného náměstí. V okolí Mníšku se nacházela naleziště zlata, které se rýžovalo a jílovalo ze zlatonosných křemenů a stříbrnatých leštěnců. Upomínku na tuto činnost dodnes uchovává název vesnice Jíloviště. Zlaté doly se nacházely též u Mníšku na Zlatém vrchu, při potoku směrem k Čisovicím bývala puchérna, kde se zlatonosné hroudy na stoupách roztloukaly a jílovalo se z nich zlato.
  První písemná zmínka o Mníšku pochází z poloviny 14. století. V roce 1348 je Mníšek s hrádkem jmenován v královském zákoníku „Majestas Carolina“ jako jeden ze statků, které nesmí být zcizeny české koruně. V soupisu papežských desátků z roku 1352 je také poprvé zmíněna i zdejší farnost sv. Václava s kostelem. Farnost tehdy platila za půl roku 6 grošů. Pro srovnání bohatě nadaná knínská farnost tehdy platila 60 grošů, naopak farnosti Líšnice 4 gr., Jíloviště a Trnová 2 gr. a fary v Kytíně a Velké Hraštici byly pro nedostatek peněz vypuštěny z této povinnosti. Původní kostel sv. Václava stával v rohu náměstí, v místech pozdější školní budovy (dnes městský úřad). Patronátní právo zdejší farnosti vykonával panovník. V roce 1369 zemřel zdejší farář Blahuta a jeho nástupcem se stal Matěj Velvarský, který zde byl farářem ještě roku 1411. V roce 1380 jsme o duchovních poměrech farnosti dovídáme ze zápisů arcijáhenské vizitace. Tu vykonal v Mníšku 8. května toho roku pražský arcijáhen Dr. Pavel z Janovic s písařem. Shledal v kostele tři psané kostelní mešní knihy, dva stříbrné kalichy, čtyři ornáty, dvě alby a sedm jiných parament.
  Mníšecký farář Matěj Velvarský založil roku 1408 ze svých úspor fundaci 20 kop českých grošů, jež uložil na domě Mikuláše, sladovníka v Mníšku. Úrok z této fundace ve výši 2 kop se měl vyplácet mníšeckému faráři. V roce 1409 bylo založeno samostatné mníšecké panství oddělením od dobříšských držav tak, že Mníšek přidělil král Václav IV. v zástavu Janovi z Lestkova, purkrabímu na Žebráce a správci dobříšského statku, jako náhradu za zapůjčených 600 zl. Tento královský podkomoří vykonával v Mníšku také patronátní právo. V době husitských válek zůstal Jan z Lestkova, jako královský man, na straně císaře Zikmunda a bojoval proti husitům. Účastnil se obrany hradu Karlštejna před Pražany roku 1422. Během válek sídlil na hradě Valdeku na Hořovicku. Zemřel 10. srpna 1429 a byl pochován v kapli na Karlštejně. Husitské války přinesly mnoho zásadních změn do farní struktury v celé zdejší oblasti. Byl vypálen klášter na Zbraslavi a zanikla farnost Jíloviště díky zničení tamního kostela sv. Václava. Podobný osud potkal také farní kostely v Kytíně a Hraštici, ale ty byly později obnoveny a farní majetky byly připojeny k tamním záduším. V polovině 15. století se tak staly Kytín a Hraštice filiacemi mníšecké farnosti. Patronátní právo vykonával na Mníšku, Kytíně, Hrašticích a ve farnostech vypáleného zbraslavského kláštera karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic, zástavní pán na Mníšku a po něm jeho syn Jan Tluksa z Vrábí.
  Roku 1487 se Mníšek dostal v zástavu rodu Vratislavů z Mitrovic, v jehož rukách zůstal až do roku 1655. Tento významný český rod pocházel z tvrze Mitrovice na Sedlecku. První z držitelů, Jan Vratislav z Mitrovic († 14.2.1520 v Mníšku), dosáhl toho, že královský mníšecký statek byl v roce 1503 propuštěn z manského úvazku a stal se svobodným dědičným (tzv. zpupným) statkem. Jeho syn Jan Vratislav II. z Mitrovic († 1581) přikoupil 1535 vesnici Kytín s podacím právem tamního kostela. Toho roku je v Mníšku doložen farář Matouš. Za vlády Jana Vratislava III. z Mitrovic († asi 1612) zde působil kněz Stanislav, původem z Polska. Přišel z některého kláštera v Krakově do Čech, kde byl v té době nedostatek kněží. Vypomáhal nejprve v duchovní správě na statcích zbraslavského kláštera při kostele v Líšnici. Poté byl ale r. 1552 zařazen u dolní pražské konzistoře do počtu kněží pod obojí. Našel přízeň u mníšeckých pánů Vratislavů a začal působit při mníšeckém kostele. Od té doby zde působili protestantští kněží, protože majitelé panství se rovněž hlásili ke straně podobojí. V 16. století bylo obecně rozšířena zásada „Čí vláda, toho víra“. Nástupcem Stanislava se stal utrakvistický kazatel Jan Rosacius Hořovský, učený spisovatel kázání a politických řečí. Po něm r. 1610 spravoval mníšecký kostel Jan Mníškovský. Po smrti držitele panství roku 1612 se správy panství dočasně ujal Vilém Vratislav z Mitrovic, švagr ovdovělé Kateřiny, rozené Šanovcové ze Šanova, který od r. 1614 zastával úřad komtura maltézského řádu. Tehdy nastal obrat v náboženských poměrech Mníšku.  Následovník v držbě Mníšku Zdeněk Vratislav z Mitrovic († 1641, zpočátku vládnul společně se zmiňovaným Vilémem), se hlásil ke katolictví. V době stavovského povstání stáli tedy majitelé Mníšku na straně císařské. V letech 1631, 1639 a 1648 byl Mníšek drancován nepřátelskými vojsky. V druhém případě - v roce 1639 -  bylo vypáleny městečko, a zkáze podlehly tvrz i kostel. Tehdy byla také navždy zničena stará fara. Již v době války pozorujeme snahu o obnovu duchovní správy. V Mníšku konal misie pražský jezuita z koleje sv. Klimenta Jozef Antaly. Avšak nemáme zpráv o tom, kdo byl v té době zdejším farářem. Ve své poslední vůli odkázal Zdeněk Vratislav z Mitrovic na opravu vypáleného kostela a fary 700 zl., všem mníšeckým poddaným odpustil kontribuci na jeden rok. Na jeho žádost byl Mníšek se svolením arcibiskupa Arnošta z Harrachu dočasně spravován duchovními z kostela sv. Kiliána v Davli. Do Mníšku tedy docházel benediktin Matěj Rudbert, od podzimu 1653 jeho nástupce Matyáš Kergelius. Spravovali rovněž filiální kostely v Kytíně a Hraštici.
  V roce 1655 zakoupil mníšecké panství pražský koželužský podnikatel Servác Engel. Otec tohoto zámožného člověka Facis (Servác) Engel, který se kolem r. 1630 usadil v Praze na Malé Straně, pocházel z belgického brabantského vévodství. Vlastnil tehdy monopolní postavení na výrobu kožených podešví pro císařskou armádu. Jeho syn a univerzální dědic byl Servác ml. Engel († 1674), v roce 1658 povýšený do šlechtického stavu s přídomkem „z Engelsflussu “. Založil r. 1651 rodinnou hrobku v pražském jezuitském kostele sv. Salvátora u Karlova mostu pod bočním oltářem sv. Andělů. Její náhrobní deska je dodnes uchována na původním místě. V Mníšku a v Čisovicích založil velké koželužské dílny, k jejichž provozu používal tříslo z dubové kůry, dobývané v bohatých lesích na mníšeckém panství. Ve městě nechal vystavět nový barokní zámek (základní kámen položen na svátek sv. Serváce 13. května 1656, stavba trvala do r. 1672) se zámeckou kaplí sv. Serváce. Jako patron kostela sv. Václava věnoval farnosti zvony, ulité r. 1662 v pražské dílně Mikuláše Löwa. Zvony se jmenovali Václav (největší), Michal (menší) a Vojtěch (nejmenší). Na Svaté hoře nechal r. 1655 vystavět tzv. Mníšeckou kapli, která byla později s oblibou navštěvována mníšeckými poutníky. Zasloužil se rovněž o stavební obnovu mníšeckého farního kostela a o zřízení řádné duchovní správy. Počátkem r. 1656 zde začal působit farář Šebestián Prášek. Jako náhradu za spálenou faru věnoval faráři k bydlení panský dům na náměstí se zahradou. Ve své poslední vůli odkázal kostelu Panny Marie v Kytíně 600 zl. Za to měly být zvýšeny obvodové zdi o dva lokte, na jižní straně měla být prolomena tři nová okna, pořízen nový krov a střecha. Uvnitř měl být postaven nový hlavní oltář se dvěma oltáři bočními. Před svou smrtí vytvořil z mníšeckého panství fideikomis, aby v budoucnu nedošlo k rozdrobení panství a majetku. Syn a dědic panství Servác Ignác Engel z Engelsflussu († 26.2.1704), jsa bezdětný, se stal zakladatelem rezidence na Skalce s kaplí sv. Maří Magdaleny, určené pro čtyři mnichy benediktinského řádu ze staroměstského kláštera sv. Mikuláše. R. 1713 patřily ke správě mníšeckého faráře kromě Mníšku vesnice Kytín, Chouzavá, Řitka, Rymaně, Zahořany, Bojov, část Čisovic, Senešnice, Nová Ves pod Pleší, Malá a Velká Hraštice, celkem s 1022 dušemi. Ves Mokrovrata byla přifařena ke Starému Knínu. V Mníšku bývala mše sv. pořád, v Hraštici každou třetí neděli a v Kytíně jednou za rok vždy 15. srpna.
  Manželka majitele panství Ignáce Karla z Engelsflussu - Marie Anna, roz. Kokořovcová z Kokořova odkázala v testamentu z r. 1725 kostelu mníšeckému 300 zl., hraštickému 100 zl. Ignác Karel si přál být pohřben v kryptě starého farního kostela. Odkázal kostelu 1000 zl. Když zemřel 21. března 1743, vymřel rod z Engelsflussu po meči. Panství přešlo do rukou spřízněného rodu hrabat Unvertů z Unvertu. Tato rodina pochází ze Slezska, má v erbu šikmo položenou osekanou větev (tzv. ostrev). Ignác z Unvertu se rozhodl vystavět nový farní kostel uprostřed mníšeckého náměstí. Stavba trvala do září roku 1756 a na svátek sv. Václava byl naplánováno slavnostní vysvěcení. Dne 26. září vyšel ze starého kostela průvod kněží a lidu. Vpředu kráčel s křížem pražský kapucín Jan Damascén, za ním ve dvojicích kapucín Kandidus  a Athanas Čech z kláštera v Obořišti, zámecký kaplan Ignác Ringl a mníšecký administrátor Jan Antonín Tureček, farář Maxmilián Dubský z Vitiněvsi a příbramský vikář Vojtěch Kraus. Za nimi šel velký průvod pobožného lidu. Vikář vysvětil nový kostel a zpíval tu první mši sv. Druhého dne 27. září zde byly rovněž konány slavné bohoslužby. Třetí den - na poutní slavnost sv. Václava - přišla velká procesí od kostela sv. Kiliána v Davli, která vedl tamější farář benediktin Prokop Lukšíček. O desáté hodině ranní vynesli kněží ze starého kostela kříž, křtitelnici a svaté oleje. Opat kláštera Sv. Jan pod Skalou Bernard Slavíček nesl svátost oltářní pod nebesy. Průvod tak slavnostně přenesl svátosti do nového kostela. Původní stavební plán nového kostela zamýšlel stavbu se dvěma bočními věžemi vedle vstupního průčelí. Na hlavním oltáři je socha Boha Stvořitele s dvěma anděly po stranách, uprostřed socha zemského patrona sv. Václava v rytířské zbroji adorující Staroboleslavské Paladium země české. Nad hlavním oltářem je malba Nejsvětější Trojice. Na klenbách jsou fresky s výjevy 1. Smrt sv. Václava, 2. Apotheosa sv. Václava, 3. Sv. Václav se zjevuje sestře Přibyslavě. Zmíněné malby provedl r. 1756 pražský malíř Jan Václav Spitzer. Zakladatel kostela Ignác Unvert z Unvertu zemřel 17. června 1769 ve věku 66 let a byl pochován do krypty v novém kostele, kam byli již v r. 1756 přeneseny pozůstatky členů rodiny z krypty starého kostela. V testamentu odkázal 1000 zl. na duchovního správce v Mníšku, aby konal anniversarium za jeho duši. Dne 16. května 1765 byla majiteli panství postavena kamenná státue sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Mníšku.
  Z nařízení císaře Josefa II. se mělo přilepšit z bohatého zádušního jmění chudým farním obročím. To bylo v Mníšku provedeno r. 1785 a od této doby byly dosazováni opět faráři. Tak došlo v Mníšku k nápravě farního obročí. Prvofarářem se stal Jan Cipelius (1785 - † 12.2.1826), velmi oblíbený zdejšími osadníky. Tehdy v Mníšku vládl Jan Nepomucký hrabě Unvert z Unvertu. Došlo k josefínskému rušení mnoha klášterů. V okolí Mníšku to postihlo kláštery Sv. Jan pod Skalou, Zbraslav, Sv. Dobrotivá a Obořiště. Skalecký klášter zrušen nebyl, ale tamní komunita byla zúžena na minimum. Jan Nepomuk z Unvertu zemřel 11. listopadu 1792 a byl pochován v rodinné hrobce v kostele. Před svou smrtí založil mešní fundaci na 1000 zl. Po smrti jeho nezletilého syna zdědil mníšecký fideikomis strýc Josef hrabě Unvert z Unvertu. Tehdy, v době napoleonských válek, kdy bylo nařízeno odevzdat všechno přebytečné stříbro do státní mincovny k revalvaci znehodnocené státní měny. I mníšecký kostel musel odevzdat  všechna stříbrná paramenta, které svého času nechal pořídit Servác Ignác z Engelsflussu pro skalecký kostel a který později Ignác Karel z Engelsflussu odkázal r. 1743 mníšeckému kostelu.
  Asi od r. 1750 vydržovali hrabata z Unvertu vlastního zámeckého kaplana pro bohoslužby v zámecké kapli sv. Serváce, z nichž mnozí se později stávali zdejšími faráři (Ignác Ringel, Antonín Planer a jiní). Hrabě Josef z Unvertu založil 1. ledna 1819 fundaci pro zámeckého kaplana a farního kooperátora v Mníšku, který měl na faře zdarma byt a týdně měl sloužit jednu mši sv. za donátora a rodinu. Dle jeho poslední vůle se mělo prodat všechno obilí v panské sýpce a výtěžek měl být věnován na opravu kostela a na stavbu nové zděné zvonice, jež měla nahradit starou roubenou. V nové zvonici měly být zavěšeny všechny zvony i hodiny. Donátor zemřel 12. ledna 1822 a byl slavnostně pochován v kryptě mníšeckého kostela. Obřady vedl svatohorský probošt Fašanga za asistence deseti kněží. Vdova Karolina, roz. Dejmová ze Stříteže, pak dala osadit v kostele mauzoleum, dílo pražského sochaře Václava Prachnera. Dědic panství Ignác Unvert z Unvertu podle znění poslední vůle novou kamennou zvonici skutečně vystavěl a v červnu 1826 jí nechal slavnostně otevřít.
  Nástupcem faráře Cipelia se stal Josef Lagler, dosavadní kaplan v Rokycanech, který v Mníšku působil do r. 1839. V r. 1827 měl být dle přání hraběte Ignáce Unverta z Unvertu otevřen nový hřbitov při dobříšské silnici a ve své poslední závěti si přál být pochován na novém hřbitově v nově postavené rodinné hrobce. Jeho úmrtím 29. dubna 1827 vymřel rod Unvertů z Unvertu po  meči a tělesné pozůstatky byly pochovány v kryptě skalecké kaple. Jelikož byl nový mníšecký hřbitov prokazatelně založen až v roce 1892 a rodinná krypta posledního z Unvertů nebyla nikdy postavena, domníváme se, že nedošlo ani k založení hřbitova v roce 1827, jak píše veškerá dosavadní literatura. Otázku však musíme zatím ponechat otevřenou a objasnit jí po studiu dalších písemných pramenů. Pokud tehdy hřbitov nebyl skutečně založen, jak se prozatím domnívám, mohlo to být způsobeno následným nepříznivým vývojem událostí. O mníšecké dědictví se začala vést dlouhá pře, protože  hrabě Ignác Unvert ve své závěti mylně prohlásil mníšecký fideikomis jeho úmrtím za zrušený. Tomu odporovalo přání zakladatele fideikomisu Serváce Engela z Engelsflussu, který výslovně označil za dědice mužské i ženské potomky. Spor trval až do roku 1838, kdy byla platnost fideikomisního zřízení potvrzena a Mníšek dědí Marie Anna Pachtová z Rájova, roz. Kagerová ze Štampachu. V době letitých soudních sporů o dědictví dala Terezie Unvertová, roz. Törek-Schendrö, vdova po Ignáci z Unvertu, v tichosti osadit na Skalce r. 1830 na skalním výstupku před dveřmi kříž. Na jeho podstavci byl vytesán unvertovský erb, který měl označovat místo posledního odpočinku posledního mužského člena rodu hrabat Unvertů z Unvertu.
  R. 1839 vyměnil Josef Lagler svou faru s knězem Františkem Herschmannem, dosavadním farářem u sv. Ducha v Praze. Ten zde působil až do své smrti 19. března 1883. V r. 1858 byla pro odlehlost Velká Hraštice připojena k farnosti staroknínské. Současně byla větší část nedaleké vesnice Čisovice, dosud přináležející k farnosti sv. Kiliána v Davli, přifařena k Mníšku. Tamní kaple byla postavená v r. 1854 na místě původní kaple s podporou Pachtů z Rájova. V Čisovicích byla postavená a r. 1863 vysvěcená také nová školní budova. Dne 28. září 1856 proběhla v Mníšku velká oslava stoletého výročí výstavby nového kostela. V r. 1868 byla stržena zvonice a pod vedením pražského stavebního podnikatele Josefa Štulce vystavěna nad západním průčelí kostela nová zvonicová věž.
  Nástupcem Františka Herschmanna se stal Jan Kramer, od r. 1869 zdejší zámecký kaplan. V r. 1883 byla postavena a vysvěcena nová školní budova v Nové Vsi pod Pleší. Farní kostel v Mníšku byl renovován r. 1887. Restaurování nástropních fresek provedli Karel Javůrek a Josef Scheiwl. Práce byly dokončeny do svátku sv. Václava, aby oslavy mohly proběhnout v nově opraveném kostele. Roku 1890 byly opraveny zdi starého hřbitova kolem kostela s kaplemi Božího Těla, které tehdy získaly železná mřížová vrata. Dne 31. července 1892 byl slavnostně vysvěcen nový mníšecký hřbitov, který byl zřízen nákladem kytínského zádušního jmění na jihovýchodní straně za Mníškem. Dne 30. srpna 1893 podali kytínští osadníci pražské konzistoři neúspěšnou žádost o zřízení fary v Kytíně. V roce 1902 byly přelity mníšecké zvony v dílně pražského zvonaře Diepolda.
  Roku 1911 se stal administrátorem dosavadní fundační kaplan František Raus, který se po smrti svého předchůdce stal zdejším farářem r. 1912. Zasloužil se o opravu farního kostela v letech 1912 - 1913. Při ní bylo mimo jiné zjištěno, že mauzoleum hrabat Unvertů není z kararského mramoru, jak  se dosud tradovalo, ale z přeštukovaného žlutého pískovce. Byla plánovaná také oprava filiálního kostela v Kytíně. V r. 1912 byly opraveny varhany v Mníšku a Kytíně firmou bratří Paštiků v Praze-Žižkově. Oprava kytínského kostela měla začít v roce 1914. Tamní kostel trpěl značnou vlhkostí, která měla za následek poškození mobiliáře. Odborná komise, ustavená Patronátním úřadem v Mníšku pod Brdy, stanovila postup prací: v interiéru kostela měla být vyzdvižena dlažba, zemina se měla vykopat do základů, v hloubce se měly položit odvodní trubky. Na ně měl být navršen dusaný násep a 6 cm vysoká betonová izolační vrstva. Práce, které začaly v roce 1914, byly ale v důsledku vypuknutí války zastaveny. Oprava byla dokončena až v průběhu roku 1915. Roku 1916 byl mníšecký farář krátce duchovním správcem v sanatoriu na Pleši. V roce 1917 bylo během rekvizic z kostela v Mníšku odvezeno sedm z celkem osmi zvonů. Po válce se druhý největší zvon Václav vrátil z úložiště zvonů z Prahy. Zvony byly zrekvírovány rovněž z Kytína, Skalky, čisovické kaple a dva zvony také z kaple na Malé Sv. Hoře. Dne 18. května 1924 byla vysvěcená kaplička Panny Marie Svatohorské v Rymáni, postavená tamními osadníky. V myslivně na Skalce zřídil 1. května 1925 majitel panství výletní restauraci. V květnu r. 1928 byla opravena kaple na Malé Svaté Hoře. Farář František Raus aktivně působil až do října 1932, v lednu 1933 odešel na odpočinek. Byl pochován na mníšeckém hřbitově v hrobě, který mu daroval patron.
  Administrátorem farnosti byl jmenován dosavadní kaplan u sv. Prokopa v Praze na Žižkově František Hošek, po němž krátce působil jako administrátor Ludvík Mrázek. Dne 26. dubna 1933 byl prezentován patronem farnosti Aloisem Kastem z Ebelsbergu nový farář Karel Novák. Přišel do Mníšku ze západočeské obce Rabštejn nad Střelou, kde většinu tamních osadníků tvořili čeští Němci. Farní budova byla opravena nákladem Patronátního úřadu v období těsně před uvedením do úřadu. V té době byl velkým mecenášem farnosti mníšecký továrník Norbert Karel, jehož nejvýznamnější zásluhy jsme zde povinni zmínit. Jeho dlouholetá a štědrá finanční a organizační pomoc mnohdy předčila dotace od Patronátního úřadu. V r. 1934 dal Patronátní úřad opravit varhany v Mníšku. Téhož roku byly zakoupeny nové zvony pro kostel v Mníšku, Kytíně a pro kapli na Malé Svaté Hoře v chomutovské dílně Richarda Herolda. Ve dnech 19. - 21. května 1934 se konaly v Nové Vsi pod Pleší oslavy 50. výročí otevření tamní školy. Po předčasné smrti faráře Nováka administroval čtyři měsíce Ludvík Mrázek, který v Mníšku působil krátce již v roce 1933.
  Dalším farářem se stal Josef Klouček, který sem přišel z Veltrus. Na jaře r. 1935 založil a otevřel metropolitní kanovník Dr. Josef Čihák zotavovnu a exerciční dům v Čisovicích (býv. čp. 135). Byla to přízemní polodřevěná vila na kopci za železniční dráhou s kapacitou asi 20 hospitantů. U vily stála malá sakristie a „americká“ kaplička. Ta byla přístupná také místním čisovickým osadníkům. Továrník Norbert Karel uhradil r. 1935 náklady na výstavbu kaple Panny Marie Lourdské v mníšeckém kostele. Téhož roku byla na farním pozemku v Chouzavé postavena jednoduchá sroubená chata pro členy minoritského kláštera u sv. Jakuba v Praze na Starém Městě zásluhou magistra kleriků Norberta Škrdlíka. Byla to prostá přízemní sroubená chata na zděné podezdívce, určená pro prázdninové zotavovací pobyty. Bratři minorité pak vypomáhali mníšeckému faráři v duchovní správě především v nedaleké kapli na Malé Svaté Hoře. Chata sloužila klášteru do roku 1938, poté byla na 25 let pronajata soukromníkovi, který platil každoroční nájem kytínskému kostelu. R. 1935 osadníci v Čisovicích opravili na své náklady tamní obecní kapli, byla vztyčená nová vazba a položená měděná krytina. Vzhledem k tomu, že se obec touto opravou zadlužila, uspořádal mníšecký farář v následujícím roce několik přednášek, jejichž výtěžek byl určen na umoření obecního dluhu. V té době se odstěhoval z Mníšku majitel panství a patron farnosti Llewelyn (Alois) Kast z Ebelsbergu jako soukromník do Prahy a správu převzal jeho bratr Bernard. Velkostatek byl zadlužen a za Bernarda Kasta ustaly téměř jakékoliv dotace z fondů Patronátního úřadu. V r. 1936 byl posvěcen nový umíráček do sanktusové zvoničky, který jako poslední chyběl v kostele. Zvon nechal pořídit v chomutovské dílně Richarda Herolda bratr zdejšího bývalého faráře Josef Kramer (týž Josef Kramer vyřezal r. 1904 nové kostelní jesličky). Mníšecký farář Klouček se rozhodl, že adaptuje nevyužité budovy bývalých chlévů ve farním hospodářském dvoře na spolkovou místnost pro zdejší odbočku Katolické akce. Prostor byl vysvěcen 28. října 1936. Později sloužil zdejšímu oddílu Junáka a odbočce Svazu katolické Charity. Příštího roku 1937 byl pořízen nákladem továrníka Norberta Karla oltář Nejsvětějšího Srdce Páně, kde se každý pátek konaly bohoslužby spolu se zdejším Bratrstvem Nejsvětějšího Srdce Páně (jeho předsedou byl továrník Norbert). Socha je dílem kutnohorského sochaře Bohumila Beka.
  Když byl 1. května 1937 Josef Klouček prezentován do farnosti v Kladně, nastoupil do Mníšku jako administrátor dosavadní kaplan Arnošt Šíma. V následujícím roce několik měsíců zastupoval těžce nemocného duchovního správce v sanatoriu na Pleši. Arnošt Šíma se stal 1. března 1940 zdejším farářem. Toho roku byla nákladem pana Bártka z Kamenného opravena kaple v Rymáni. Pro oživení náboženského života byly v obecní kapli v Čisovicích od listopadu 1940 zavedeny pravidelné bohoslužby. Také bohoslužby v Kytíně byly upraveny tak, že se zde konaly bohoslužby ve všech Mariánských svátcích, i zrušených, a pravidelné bohoslužby se zde konaly každou třetí neděli v měsíci. Z kostelních sbírek byla r. 1941 opravena socha sv. Jana Nepomuckého na mníšeckém náměstí a 15. května 1941 byla slavnostně vysvěcena. V letech 1940 - 1943 byl mníšecký farář  administrátorem excurrendo farnosti Trnová. K tomu mu musela být udělena trinační fakulta. V r. 1942 začal být opravován mníšecký kostel (stavitel Jaroslav Skalický z Mníšku, tesařský mistr František Franc z Rymáně), ale práce musely být po úředním příkazu zastaveny. Roku 1942 došlo opět k rekvizicím většiny zvonů v Mníšku, Kytíně, na Skalce, v Čisovicích a Senešnici. Dne 31. října 1943 zemřel dlouholetý donátor kostela a farnosti v Mníšku Norbert Karel (vdova Albína Karlová přežila manžela, žila v Praze až do roku 1964, kdy zesnula ve věku 85 let). 
  Závěr druhé světové války přišel do Mníšku 5. května 1945, kdy sem přijely oddíly Vlasovovy armády. „Osvobozenecká“ Rudá armáda přijela 10. května. Byla ubytována v mnoha budovách ve městě a především na zámku, kde byl zřízen vojenský lazaret. Llewelyn Kast byl zajat členy Revoluční gardy a byl vysídlen z republiky. V té době proběhl v Mníšku „převrat“, při němž byl zámek vydrancován. Při tom došlo také k poškození mobiliáře zámecké kaple. Rudá armáda odešla z Mníšku 8. června 1945. Na základě dekretů prezidenta republiky byl mníšecký velkostatek bez náhrady zkonfiskován státem. Správu převzal Zemský národní výbor se sídlem v Praze. V červenci t. r. se vrátily některé zdejší zvony z úložiště zvonů na Maninách v Praze-Holešovicích. Roku 1945 rodina továrníka Norberta Karla odkázala svou mníšeckou vilu „Ave Maria“ salesiánům. Ti zde založili bohoslovecká studia pro mladé adepty kněžství. Tento ústav se ale po prázdninách 1946 přestěhoval do severočeského kláštera v Oseku, který opustili němečtí cisterciáci a v Mníšku salesiáni založili ústav pro pozdní kněžská povolání. Od r. 1946 se obnovily renovační akce farního kostela v Mníšku. Márnice starého hřbitova u kostela byla adaptována na pohřební kapli a téhož roku byly elektrifikovány mníšecké varhany. Dne 30. září 1946 předala národní správa vedení Patronátního úřadu Farnímu úřadu v Mníšku. Byl to akt víceméně již symbolický, protože existence Patronátního úřadu ztratila svou hmotnou podstatu. Zámek se stal sídlem Městského národního výboru a současně byl určen jako skladiště mobiliářů z jiných zkonfiskovaných zámeckých objektů v Sudovicích, Suchomastech, Dlouhé Lhotě a Štiříně. Nakonec byl zámek koncem r. 1945 převeden do majetku Ministerstva vnitra a měl být užíván jako archiv. Proto byl sem svezený mobiliář opět odvezen, tentokrát však již včetně mníšeckého zámeckého mobiliáře, do zámku v Hořovicích. Rok 1947 byl ve znamení katastrofálního sucha. Toho roku vyschl i pramen za hlavním oltářem v Kytíně.
  Historie let po roce 1948 je jen málo doložená, v osudném období nebyla psána farní kronika. V roce 1955 nastoupil do Mníšku farář František Janků, kterému patří zásluha za uchování nejcennějších uměleckých památek v Mníšku. Ve spolupráci s několika farníky se starali o cenné památky v církevních objektech (např. Brokoffova Pieta ze Skalky byla instalována v jedné z božítělových kapliček na náměstí). V roce 1959 byl farní kostel opraven, více než 50% nákladů pocházelo z farních sbírek. Roku 1961 byly opraveny kapličky v Nové Vsi, Zahořanech a Bojově tamními osadníky. Roku 1964 proběhla generální oprava kaple ve Stříbrné Lhotě. Obraz Petra Brandla sv. Maří Magdalena byl v roce 1966 vystaven na výstavě barokního umění v Miláně. Toho roku byla opravena kaple v Zahořanech a důkladně byla opravena i boží muka proti kapli na Malé Svaté Hoře. Následujícího roku 1967 úsilím faráře Janků byla opravena kaple v Nové Vsi pod Pleší a boží muka při cestě k Řevnicím. Před vánocemi 1967 byla mníšecká farnost povýšena na děkanství. Po desetileté nucené přestávce byl 13. 6. 1968 opět konán průvod Božího Těla  v Mníšku a Kytíně. V srpnu téhož roku byla dokončena oprava kaple v Rymáni. 30. června 1969 odešel pater Janků na zasloužený odpočinek. Zanechal za sebou všechny budovy v řádném stavu a také farní život postupně ožívající.
  Nástupcem se stal Jan Blažek. Nechal r. 1970 opravit kostelní jesličky. Následky utužení vládnoucího režimu se záhy projevily v náboženském životě v Mníšku. V r. 1971 byl úředně zakázán průvod Božího Těla, který se směl konat jen v kostele. Roku 1972 se také naposledy konaly zde již tradiční poutě na Svatou Horu, v Mníšku tradičně konány na svátek Nejsvětější Trojice a pouť do Staré Boleslavi k mučedníkovi a patronu zdejší farnosti sv. Václavovi. Roku 1972 Městský národní výbor rozšířil areál hřbitova. Poněvadž však nová část nebyla vysvěcena, farář žehnal každý hrob zvlášť. V roce 1973 byly sloučeny sedlčanský a příbramský vikariát v hranicích okresu. O rok později Mníšek s okolím připadl do rámce okresu Praha-západ, avšak duchovně ponechán v rámci příbramského vikariátu. Roku 1975 byla opravena střešní krytina věže mníšeckého kostela. Dosavadní břidlicová krytina z roku 1868 byla nahrazena měděným plechem. V následujícím roce byla pokryta měděným plechem a pozlacena i střecha sanktusníku. Změněná doba přinesla i změněný vztah k církevním památkám. Roku 1977 byl mníšecký kostel poprvé vykraden a pachatel se nikdy nenašel. V roce 1979 byla opravena vnější fasáda kostelní věže a následujícího roku 1980 byl opraven kostel v Kytíně. Téhož roku 1980 byl podruhé vykraden kostel v Mníšku. I nyní bylo vyšetřování Veřejné bezpečnosti bezvýsledné.
  Po nešťastném pádu při česání ovoce v září 1982 byl odvezen zdejší farář Jan Blažek do nemocnice, kde 7. října zemřel. Pohřební obřad vedl kardinál František Tomášek za přítomnosti mnoha zdejších osadníků. Administraci fary převzal metropolitní kanovník Václav Kořínek. Dne 1. ledna 1983 dočasně přebírá administraci děkan Václav Hradecký z Dobříše a od počátku července 1983 zde začal působit administrátor Josef Hřebík. Byl ustanoven též administrátorem excurrendo farností Líšnice a Trnová, kde r. 1982 zemřel farář Josef Javůrek. Za patera Hřebíka byla v roce 1985 nahrazena stará tašková střešní krytina farního kostela plechovou. Dne 15. července 1987 převzal administraci farnosti Josef Andrejčák. Počátkem května 1988 byl kostel v Mníšku pod Brdy opět vykraden. Od počátku devadesátých let jsme svědky postupné obnovy náboženského života a snahou o oživení prastarých místních tradic. V červnu toho roku po dlouhé době konali zdejší farníci opět pouť na Svatou Horu. V roce 1989 byla opravena střecha kaple na Malé Svaté Hoře. Dne 21. června 1990 se po dlouhé době konala opět pouť na Skalce. V září 1990 byl kostel v Mníšku opět vyloupen, naštěstí alespoň některé ukradené předměty byly vráceny zpět. Došlo k elektrifikaci zvonů v Mníšku. V letech 1990 - 1991 mníšecký farář vyučoval náboženství ve Štěchovicích. V květnu 1992 se konala pobožnost při kapličce v Řitce, po 45 letech poutní mše sv. v Rymáni, první mše sv. v Nové Vsi pod Pleší a 30. května pouť na Svatou Horu.
  Když byl od počátku září 1992 P. Josef Andrejčák přeložen na knínskou faru, převzal administraci Artur Matuszek. Objekty, které spadaly do jeho duchovní správy byly: farní kostel v Mníšku, Líšnici a Trnové a dále filiální kostel v Kytíně, kaple v Čisovicích, Malé Sv. Hoře, Rymáni, Nové Vsi pod Pleší, Řitce a sanatorium na Pleši. V tamní nemocnici se dne 4. dubna 1993 konala po dlouhé době mše sv. zásluhou ředitelky MUDr. Alexandry Aschermannové. V květnu 1993 byl mníšecký kostel opět vykraden. Po dlouhých letech se toho roku v Mníšku opět konal průvod Božího Těla a ve dnech 17. - 18. června proběhla jubilejní skalecká pouť k výročí 300. letého výročí založení areálu. Tehdy byla obnova vnějšího pláště skalecké kaple již hotová. Mši sv. celebroval otec kardinál Miloslav Vlk. V říjnu 1993 byl poprvé vykraden kostel v Kytíně. V roce 1994 byl elektrifikován zvon v Kytíně. V roce 1996 byly restaurovány fresky v kapli Božího Hrobu a presbytáři. V červenci toho roku bylo zdejším farníkům oznámeno, že páter Matuszek byl přenesen do farnosti sv. Ludmily v Praze-Vinohradech.
  Dne 1. července 1996 nastoupil Rolland Solloch. V roce 1997 byla zavedena bohoslužba v mníšeckém domově důchodců v Mníšku. V březnu toho toku se konala slavnostní mše v Líšnici, celebrovaná biskupem Jaroslavem Škarvadou. Při ní bylo poděkováno profesorovi dr. Josefu Bartoňovi z Dobenína za štědrý dar na opravu zdejšího kostela. V květnu se poprvé uskutečnil Pohádkový les, akce pořádaná farností pro mníšecké děti. V listopadu bylo instalováno nové ozvučení kostela. V červnu 1998 začala generální oprava mníšeckého farního kostela. V první etapě se měla opravovat věž a část fasády. Stavbu vedla firma Cortex z Kroměříže.
  Dne 1. září 1998 začal v Mníšku působit současný administrátor Robert Cieszkowski, který převzal starost o začatou velkou akci celkové renovace kostela, která skončila v prosinci 2000. V listopadu 1998 začala oprava mníšeckých varhan. V listopadu 1998 byl otec kardinál Miloslav Vlk jmenován čestným občanem města. Dne 12. prosince 1998 byla otevřena Terapeutická komunita Magdalena v bývalém vojenském objektu za nádražím. 6. června 1999 se konal průvod Božího Těla v Mníšku a v Líšnici. Toho roku byla opravena fasáda kaple na Malé Svaté Hoře a připravována rekonstrukce varhan v Kytíně. Oprava mníšeckých varhan mezitím pokračovala a 12. května 2000 byla práce slavnostně zkolaudována. V roce 1999 se konala kanonická vizitace v Mníšku. V noci z 10. na 11. října 2003 byl podruhé vykraden kostel v Kytíně. Touto smutnou skutečností končíme přehled historických dat mníšecké farnosti.

   Z historie filiálního kostela v Kytíně

  Ač je novodobá historie kytínského kostela pojednána v rámci historie mníšecké farnosti, chceme zde několika odstavci připomenout jeho nejstarší historii, především proto, že Kytín býval dříve samostatnou farností. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se nachází ve středu návsi a původně byl obklopen hřbitovem. Je to původně gotická stavba, v poslední třetině 17. století barokizovaná a v roce 1866 upravená a rozšířena o průčelní věž. Na vnější straně presbytáře v nízké obezdívce kostelní zdi se nachází malá vyzděná studánka.
  Ke vzniku Kytína se uchovala pěkná pověst. Vypráví o přísné paní Korutanské, dle níž pak prý říkaly hospodyně nedbalé čeládce: „Jdi sloužit k paní Korutanské!“ Tato paní, která měla slepého synáčka, vystavěla nad pramenem mníšeckého potoka kapli Panny Marie Bohorodičky. Jednou se její syn vroucně pomodlil v oné kapli, umyl se vodou z pramene a zázračně prozřel. Na památku tohoto divu prý vystavěla paní Korutanská prý vesnici Kytín. Nakolik je tato pověst pravdivá se již dnes nedozvíme. Jisté je, že mezi Mníškem a Kytínem do husitských válek skutečně existovala ves Korutany. Určité zprávy o Kytíně jsou až z roku 1321, kdy jej vlastnil Štěpán z Tetína z levobočného rodu krále Václava II. Tento šlechtic tohoto roku ves Kytín nově vysadil německým (emfyteutickým) právem s 8 lány polí, každý o 64 korcích výsevu (podobným způsobem vysadil Dobříš a Knín). Později byly usedlosti v Kytíně rozdrobeny na více statků, například v r. 1654 zde bylo doloženo 20 potažníků, 3 chalupníci a 2 zahradníci. Při kostelíku byla založená fara, nadaná polnostmi, loukami a lesem, doložená prvně v roce 1352. Štěpán z Tetína byl r. 1326 písařem desek zemských, později nejvyšší písař království Českého. Jmenuje se ještě 1338 a nedlouho poté moravský markrabě Karel vyplatil ony statky do královských rukou.
  Farnost Nanebevzetí Panny Marie v Kytíně byla od počátku velmi chudá a proto byla vyvázána z povinnosti platit papežský desátek. Fara a záduší měly společné jmění a spravoval je farář pod dohledem arcibiskupství. V r. 1372 kníže Jindřich Kejstut (z Litvy), jako pán na Mníšku a patron kostela v Kytíně, prezentoval po rezignaci kněze Matyáše za faráře Pavla Turnovského. Zpráva o arcijáhenské vizitaci v Kytíně v r. 1380 zaznamenala v kostele tři ornáty, šest jiných církevních rouch, stříbrný kalich se zlacenou makovičkou vespod, starý misál a agendu. Kněz Pavel Turnovský, který  zde byl již 8 let, podal zprávu, že na opravu kostela prodal dříví z kostelního lesa za 4 kopy gr., z čehož míní pořídit kopu na pořízení nového misálu. Když vzniklo samostatné panství mníšecké, patřil k němu i Kytín. Zástavní pán Jan z Lestkova byl patronem kostelů v Mníšku i v Kytíně. Mníšečtí páni byli patroni kytínského kostela i nadále. Jan Tluksa z Vrábí dosadil 29.3.1433 ke kostelu v Kytíně, kde umřel zdejší duchovní Martin, nového faráře Václava z Třemošnice. Kytínská fara za husitských válek zanikla, ale statky připadly k tamnímu záduší. Kytínský kostel měl 72 korců orných polí, 40 korců porostliny, kus lesa a velkou louku. Nadále byl spravován jako filiální kostel mníšeckými faráři.  

  Přehled farářů v Mníšku pod Brdy:
- Blahuta (? - † 1369).
- Matěj Velvarský (1369 - po 1411).
- Matouš, doložen r. 1535.
/protestantští kněží/
- Stanislav Polák, od r. 1552, utrakvista.
- Jan Rosacius Hořovský (do 1610), luterán.
- Jan Mníškovský (1610 - asi po 1612).

Ve 20. - 30. létech 17. století nejsou jmenovitě známí zdejší duchovní.
- Jozef Antaly (30. léta 17. století), jezuita z pražské koleje v Praze, konal zde misie.

Správa farnosti faráři od sv. Kiliána v Davli v l. 1649 - 1656.
- Matěj Rudbert (1649 - 1653), benediktin, farář u sv. Kiliána v Davli.
- Matiáš Krugelius (1653 - 1656), farář u sv. Kiliána v Davli.

Od roku 1656 v Mníšku opět působili faráři.
- Šebestián Prášek (1656 - 1658).
- Ludvík Šveger de Cilla (1658 - 1659).
- Chryzostom Bohuslavský (1659 - 1662), zbraslavský cisterciák.
- Jan Václav Rothlév (1662 - 1664), přišel ze Žaboklik.
- Tomáš Mrazín (1664  - 1666).
- Jakub Lazar (1666 - 1668).
- Pavel Švamberger (1668 - 1669).
- Bartoloměj Pramer (1669 - 1672), minorita.
- Kašpar Erhartický (1672 - 1673).
- Stanislav Kozojedský (1673 - 1674).
- Ondřej Hoflík (1674 - 1676).

(administratura mníšecké farnosti 1676 - 1785).
- Václav Kubíček (1676 - 1680), pražský františkán.
- Matouš Wirt (1680 - 1693), přišel z moravských Uherčic.
- Gunther Bok (1693 - 1694), benediktin od sv. Jana pod Skalou.
- Bartoloměj Skála (1694 - 1695).
- Ondřej Aleš Tuma (1695 - 1696).
- Antonín Jelec (1696 - 1697).
- Matouš Severin (1697 - 1698).
- Václav Ředina (1698 - 1699).
- Jan Linhart (1699 - 1702).
- Ildefons Pelikán (1702 - 1703), benediktin od sv. Mikuláše v Praze.
- Prokop Smrkovský (1703 - † 1738), přišel z kláštera v Nepomuku.
- František Filippi (1738 - 1742).
- Maxentius Steinbock (1742), františkán.
- Jan Antonín Tureček (1742 - †21.3.1761), v duchovní správě mu vypomáhali paulíni z Obořiště a františkáni z Hořovic.
- Ignác Ringel (1761 - †19.4.1764), před tím zde byl zámeckým kaplanem.
- Antonín Planer (1764 - 1785).
- Jan Cipelius (1785 - † 12.2.1826).
- Josef Lagler (1826 - 1839).
- František Herschmann (1839 - 1883).
- Jan Kramer (1883 - 1911).
- František Raus (1912 - 1933)
- František Hošek (1933), administrátor.
- Ludvík Mrázek (1933), administrátor.
- Karel Novák (1933 - 1934).
- Ludvík Mrázek (srpen - listopad 1934).
- Josef Klouček (1934 - 1937).
- Arnošt Šíma (1937 - 1949), administrátor, od 1940 farářem.

Administrace farnosti v l. 1949 - 1955: Jan Schmidt, Miroslav Vlček, František Hochmann, Josef Čepička.
- František Janků (1955 - 1969).
- Jan Blažek (1969 - 1982).
- Václav Kořínek (1982).
- Václav Hradecký (1983).
- Josef Hřebík (1983 - 1987).
- Jozef Andrejčák (1987 - 1992).
- Artur Matuszek (1992 - 1996).
- Roland Solloch (1996 - 1998).
- Robert Cieszkowski (od 1998), administrátor.

 Historii mníšecké farnosti zpracoval r. 2003 J. Hájek na základě knih: * Josef Vávra, Historické paměti bývalého panství mníšeckého a kláštera sv. Maří Magdaleny na Skalce. Praha 1899. * Jan Šťastný, Městečko pod Skalkou, vlastním nákladem, Řevnice 1948. * Farní kronika mníšecké farnosti od r. 1883. * Zdeněk Boháč, Čisovice a Bojov v minulosti, Čisovice 1987 * Smíchovsko a Zbraslavsko, Praha 1899 * a několika dalších studií a článků.

  Z historie farnosti Líšnice

 
  Obec Líšnice patřila k državám cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. V roce 1345 opat tohoto kláštera pověřil Jakuba, rychtáře ze Zlatník, aby při malé vesničce Líšnice přeměnil část lesa v 36 úrodných lánů a emfyteuticky je vysadil, tj. odevzdal je do dědičné držby novým kolonistům s povinností aby po určité lhůtě (určené k výstavbě nových hospodářství a zúrodnění pozemků budou odevzdávat předem stanovené poddanské dávky). Záhy poté byl postaven zdejší farní kostel Všech svatých. Roku 1357 je ve vsi doložen místní plebán (farář), který uváděl do funkce nového plebána ke kostelu sv. Kiliána v Davli. Farnost v Líšnici je prvně výslovně doložená roku 1369, kdy byly placeny na papežský desátek 4 groše. Náležela nejprve k děkanátu ořechovskému, poté k příbramskému, zbraslavskému a dnes opět k příbramskému. Opati zbraslavského kláštera vykonávali patronátní právo v Líšnici. Z konfirmačních knih pražského arcibiskupství víme, že v r. 1375 líšnického faráře Miroslava vystřídal Jan z Turnova, který byl do té doby kaplanem proboštství u sv. Apolináře v Praze. Ten v r. 1378 vyměnil své místo s Heřmanem, farářem v Malé Chuchli, který zde působil do roku 1379. Jeho nástupcem se stal farář Otto, doložen v roce 1380 za arcijáhenské vizitace. Roku 1385 vyměnil zdejší farář Frenclin své místo s Vavřincem, dosavadním farářem v Krchlebech. V letech 1389 - 1390 je doložen zdejší farář Martin. Jeho nástupcem se stal Václav, který přišel do Líšnice z Loketska a roku 1396 po něm nastoupil zdejší farář Tammo. Za husitských válek zemřel v Líšnici r. 1424 farář Jiří. Na jeho místo prezentoval 1424 Zdeslav Tluksa z Buřenic, karlštejnský purkrabí a zástavní majitel Mníšku pod Brdy, kněze Jana, syna Pešíka z Mníšku. V r. 1427 byl doložen zdejším farářem Zikmund, dosavadní kaplan v Mrtníce. Složitá situace nastala po skončení husitských válek, neboť pro nedostatek kněží nebyla líšnická farnost obsazována. Až roku 1556 je doložen kněz Stanislav Polák, který přišel do Čech na výpomoc z některého z krakovských klášterů. O něm je pojednáno v historii mníšecké farnosti, kde později již jako přívrženec víry pod obojí způsobou působil. Původní líšnický kostel stál na místě dnešního barokního kostela Všech svatých v horní části návsi a byl ve středověku chráněn z obou stran. Na jižní straně býval umělý příkop, který byl později zavezen a nahrazen cestou. Na severní straně je chráněn přirozeným příkopem, který vytvořil potok. Kolem kostela se rozkládá starý hřbitov s márnicí, který ohraničuje mohutná kamenná zeď. Neznáme původní podobu líšnického kostela, ale ze zápisů tzv. tereziánského katastru z r. 1713 vyplývá, že byl zčásti dřevěný.
  Situace v duchovní správě se zhoršila za třicetileté války (1618-1648), kdy v samotné obci ubývalo stálých obyvatel. Zčásti sem doházeli kněží ze zbraslavského kláštera, nejvíce Jan Černohorský, ale děti byly přinášeny ke křtu až do kostela sv. Havla ve Zbraslavi, nebo do samotné klášterní svatyně sv. Jana Křtitele. Teprve v r. 1696 byla v Líšnici obnovena stálá duchovní správa, kterou byl pověřen cisterciák P. Evžen Bärbig († 1698). K líšnické farnosti byly tehdy přiděleny obvody dříve zaniklých farností v Horních Mokropsích, Trnové a na Jílovišti. Z doby Bärbigova nástupce Jana Strahla pochází šestiboká křtitelnice s nápisem a datací. V r. 1713 tvořily farní okrsek líšnické farnosti tyto obce: Líšnice, Klínec, Řitka a Jíloviště. K mandátnímu kostelu (který byl spravován z Líšnice jako filiace) v Mokropsích náležely obce Horní Mokropsy, Dolní Mokropsy, Všenory a Černolice. Štědrým donátorem Líšnice se stal zbraslavský opat Tomáš Budecius (opatem v l. 1716 - 1738). Za tehdejšího faráře P. Bernarda Fischera opat povolil vystavět nový kostel na místě původního. Bohužel není dosud zjištěn přesný datum výstavby, ani architekt projektu. Byla vyslovena domněnka, že by jím mohl být František Maxmilián Kaňka, který pro zbraslavský klášter pracoval od roku 1724. Z dalších farářů následovali P. Evžen Radl a  Amadeus Foltin, za něhož byla oddělena od líšnické farnosti v r. 1743 Trnová a při tamním kostele sv. Ducha byla obnovená fara. V dobách války po nástupu vlády císařovny Marie Terezie (tzv. války o rakouské dědictví) spravovali líšnickou faru cisterciáci Edmund Goltz a Jan Nepomucký Čapek. Po nich nastoupil Celestin Stoy, který se stal později posledním zbraslavským opatem. Stoyovými nástupci byli rovněž cisterciáci: původně mlynářský syn od Černošic František Kotaška a Adam Fitsch, za něhož byl v kostele proti vedlejšímu vstupu umístěn oltář sv. Anny ze zrušeného pražského kostela sv. Ondřeje na Starém Městě (tento pražský kostel stával v místech dnešního čp. 287/I a byl zbořen r. 1874). Za faráře Vojtěcha Patzelta, posledního řeholního faráře v Líšnici, bylo pohřbívání na starém hřbitově zastaveno z nařízení císaře Josefa II. a proto byl založen nový v místě zv. "Na krchůvkách". Po zrušení kláštera ve Zbraslavi v roce 1785 bylo patronátní právo převedeno na Náboženský fond a prodejem zbraslavského panství 1825 přešel patronát na nového majitele Bedřicha knížete z Öttingen - Wallerstein. Líšnická fara byla od doby zrušení zbraslavského kláštera osazována diecézními knězi. Za faráře Petra Patzelta byla v r. 1813 od Líšnice oddělen obvod mokropeského kostela, vyjma vesnice Černolice. V Mokropsech zřízena tehdy lokálie, která byla později r. 1857 povýšena na faru. Za faráře Josefa Matouška bylo v r. 1820 dovoleno obnovit hřbitov u líšnického kostela. Na popud faráře Antonína Krcha byl r. 1865 ze sbírek farníků shromážděn obnos na přelití puklého středního zvonu sv. Jan Nepomucký v pražské zvonařské dílně Anny Bellmannové. Za faráře Ignáce Praského byla na žádost jílovišťských občanů odloučena od farnosti ves Jíloviště, která byla 1. května 1883 začleněna k faře v blízké Trnové. V líšnické farnosti bylo tehdy tradicí konat v průběhu roku dvě poutě. Před svátkem sv. Petra a Pavla na Svatou Horu u Příbrami a na svátek Narození Panny Marie do Hájku, kde byla Loreta s klášterem františkánů. V r. 1870 byl vysvěcen kříž u cesty mezi Klíncem a Trnovou, r. 1871 vysvěcen kříž u silnice z Černolic a r. 1874 kříž u silnice mezi Řitkou a Mníškem. Také obec Líšnice vztyčila svůj kříž na výšině „Korytka“. V r. 1870 byla opravována střecha kostela a r. 1874 byla střecha na farní budově pokryta taškami a střecha nad stájemi z více jak poloviny pokryta šindelem. Také stodola byla podezděna ze čtyř stran cihlami. R. 1877 byla zřícená část hřbitovní zdi na severní straně opět znovu vystavěná, střecha kostela opravována, nakloněný kříž na zvonici narovnán, šindelová střecha vyspravena a natřena červenou barvou. Dne 10. června 1883 po dopoledních bohoslužbách blesk zapálil krásnou cibulovou střechu chrámové věže, která shořela a zvony se roztavily. Zvony byly poté přelity v pražské dílně Josefa Diepolda v Praze. Dne 3. října 1883 slavnostně vysvěceny arcibiskupem knížetem Bedřichem Schwarzenberkem a 10. října byly zavěšeny ve věži kostela. Střecha věže při obnově získala tvar prolamovaného jehlance. Za Josefa Zbejvala bylo z peněz po zemřelém faráři Františku Fürstlovi zakoupeny nové varhany, opraveny oltáře a kazatelna. Varhany byly zakoupeny ve vinohradské dílně Františky Bernhartové v r. 1900. S dovolením patrona knížete Karla Öttingen-Wallerstein mohla být položena v kostele nová šamotová dlažba. Od roku 1903 začal v Líšnici působit Josef Černý, jehož bratr František byl farářem v sousední Trnové. Josef Černý začal vyučovat náboženství v Černolicích (dosud líšničtí faráři učili pouze v Líšnici). Dne 3. července 1904 z příležitosti 700. výročí svatořečení sv. Prokopa bylo konáno procesí ke kapli v Klínci, která je zasvěcena tomuto světci. V r. 1910 zakoupil zbraslavské panství náchodský továrník Cyril Bartoň z Dobenína, který jako patron farnosti financoval r. 1911 opravu fary, farního dvora a r. 1911 opravu kostela. Ve farní kronice farář poznamenal, že s takovou vstřícností a pochopením se za minulého patrona Karla Öttingen-Wallersteinu nesetkal. Rodina Bartoňů z Dobenína zůstala patrony líšnického kostela až do konce 40. let 20. století, kdy bylo panství zkonfiskováno a patronát zanikl. Farář Josef Černý inicioval mezi farníky sbírku na novou křížovou cestu, která odpovídala kanonickým požadavkům. Křížovou cestu vysvětil superior na Skalce P. Vojtěch Chvojan 16. března 1913. V době první světové války ani tři líšnické zvony neunikly rekvizicím. Dvě rekvizice proběhly v květnu a listopadu roku 1917. O rok dříve financoval hrabě Mikuláš Brandis zakoupení nových kostelních jesliček. Po skončení války se do Líšnice r. 1919 vrátil pouze jediný zvon - Umučení Páně. V polovině dvacátých let 20. stol. si občané Černolic a Klínce zřídili vlastní hřbitovy a přestali pohřbívat v Líšnici. Rovněž obecní představení Líšnice a sousední Řitky se společně rozhodli v r. 1928 zbudovat nový hřbitov nad vesnicí v nevelké vzdálenosti od „Krchůvek“, nepoužívaného hřbitova z doby císaře Josefa II. V r. 1922 si postavili líšničtí občané pomník obětem 1. světové války, kterou však farář Černý na nátlak zdejšího Sokola nemohl vysvětit. Z farních sbírek byly r. 1924 pořízeny nové zvony. Ty však byly během 2. světové války za faráře Josefa Fořtela opět zrekvírovány a roztaveny pro válečné účely. Po nástupu totalitní moci byla roku 1950 do správy líšnických farářů dána farnost v Trnové. V té době byly přeneseny varhany z kostela ve Zbraslavi do Líšnice. Po Josefu Fořtelovi, který byl roku 1953 uvězněn nastoupil Josef Kroupa. Od školního roku 1952-1953 se stalo vyučování náboženství nepovinným a počet dětí rok od roku klesal. Po svém krátkém úspěšném působení byl P. Kroupa na nátlak státních úřadů přeložen do jiné farnosti. Jeho nástupcem se stal Josef Javůrek, který byl právě propuštěn z vazby. Byl na něj činěn nátlak, aby spolupracoval v tzv. mírovém hnutí, ale raději se zapojil  do JZD a vypomáhal řadu let jako traktorista. Zasloužil se o nákladnou opravu obou kostelů v Líšnici a Trnové. Při opravě věže kostela v Líšnici roku 1973 byly objeveny pamětní listiny z let 1883 a 1925. Toho roku 1973 byla břidlice s pozinkovaným plechem věže nahrazena mědí, kříž a makovice byly pozlaceny. Po Javůrkově smrti zůstala farnost neobsazena a od počátku roku 1983 je spolu s farností v Trnové administrována duchovními z Mníšku pod Brdy. Nejprve Josefem Hřebíkem a potom Josefem Andrejčákem. Po nich nastoupil Artur Matuszek, který pochází z polského Slezska a byl do pražské arcidiecéze vyslán jako misionář. V r. 1989 byla zahájena oprava kostela, r. 1991 byly elektrifikovány zvony. Rok 1995 byl slavnostní pro celou Líšnici a farnost. Proběhly oslavy 650. výročí emfyteutického rozšíření obce, slavnostní mší sv. celebroval kardinál Miloslav Vlk.
  V polovině 90. let byl na náklady Dr. Josefa Bartoně z Dobenína  opraven líšnický farní kostel. Ač žije J. Bartoň v USA, dobrovolně pokračuje v rodinné tradici jako patronů líšnického kostela. Ve spolupráci s obecním úřadem koncem 90. let začala sbírka na obnovu věžních hodin. Tuto akci podpořil rovněž Dr. Bartoň. Na kostelní věž byl nový hodinový stroj, vyrobený v pražské dílně Heinz, osazen v roce 2001 a 4. listopadu jej slavnostně požehnal pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk.
  K Líšnici je přifařena obec Řitka. Původně se nazývala Jegersdorf (ves královských myslivců) a ještě před polovinou 14. století kultivací přilehlých lesů rozšířena spolu s udělením několikaroční lhůty (proto byla také nazývána Lhotka). Název Řitka se poprvé objevuje r. 1387 po jejím držiteli Janu Václavovi Řitkovi ze Lhoty. Od 14. století byly ve vesnici dva manské dvory, vázané svou službou ke královským hradům. Tzv. dolní manský dvůr patřil ke Karlštejnu, druhý zv. horní k dobříšskému panství. Zdejší tvrz byla již roku 1551 pustá, podobně jako vesnice. Ve 2. polovině 16. století byla vesnice znovu osazena a na mnohých místech musel les ustoupit novým rolím. Asi v polovině 17. století byl postaven jednoduchý zámek v hospodářském dvoře. K obecní kapličce sv. Jana Nepomuckého z r. 1820 se dříve každoročně konávala poutní procesí. Roku 1908 dal majitel zdejšího velkostatku hrabě Leopold Brandis postavit v lese nad zámkem kapličku se sochou sv. Antonína Paduánského. Kapličku vysvětil líšnický farář Josef Černý 16. června 1908. Téhož roku byla opravena rovněž obecní kaplička. Opravu provedl mníšecký stavitel Jaroslav Skalický. V r. 1912 byl opraven tzv. „zelený kříž“ u státní silnice nedaleko Řitky nákladem hraběte L. Brandise.

  Seznam líšnických farářů od roku 1696:

 - Evžen Bärbig (1696 - 1698).

- Jan Strahl (1698 - 1714).

- Bernard Fischer (1714 - 1738).

- Evžen Radl (1738).

- Amadeus Foltin (1738 - 1748).

- Edmund Goltz (1748 - 1754).

- Jan Nepomucký Čapek (1754 - 1759).

- Celestin Stoy (1759 - 1769).

- František Kotaška (1770 - 1784).

- Adam Fitsch (1784 - 1787).

- Vojtěch Patzelt (1787 - 1798).

- Petr Patzner (1798 - 1817).

- Petr Matoušek (1817 - 1834).

- Jan Neudörfel (1834 - 1850).

- Antonín Krch (1854 - 1868, kaplan Josef Zbejval  1867 - 1869).

- Ignác Praský (1868 - 1887).

- František Frolík (1887), farář u sv. Kiliána v Davli, dočasný administrátor.

- Václav Zvelebil (1887 - 1892).

- Jaroslav Pazderka (1892), dočasný administrátor.

- František Fürst (1892 - 1893).

- František Hodiánek (1893 - 1895), administrátor

- Josef Zbejval (1895 - 1903).

- Josef Černý (1903 - 1935).

- Josef Fořtel (1935 - 1953 uvězněn).

- Karel Kroupa (1953 - 1956).

- Josef Javůrek (1956 - 1982).

- Josef Hřebík (1983 - 1987).

- Josef Andrejčák (1987 - 1992).

- Artur Matuszek (1992 - 1996).

- Roland Solloch (1996 - 1998).

- Robert Cieszkowski (od 1998), administrátor excurrendo.

 
Historie byla zpracována dle knih * Kronika líšnické farnosti od r. 1836. * Zdeněk Boháč, Líšnice v minulosti a současnosti. Líšnice 1995 a několika dalších studií.

  Z historie farnosti Trnová
  Obec Trnová byla založena v roce 1342 benediktinským klášterem v Praze Břevnově. Vznikla na tehdy řídce osídleném území, rozkládající se na levobřežním pobřeží Vltavy mezi přítoky Třemošicí (Bojovským potokem) a Bukovicí (Jílovišťským potokem). V roce 1405 prodal břevnovský opat Diviš obec staroměstskému měšťanovi Jindřichovi. Později se dostává Trnová do majetku záduší kostela sv. Jiljí na Starém Městě Pražském.
  Spolu se založením vesnice Trnové vznikly i základy kostela sv. Ducha. Dnešní barokně upravený kostel je v jádře ještě stavbou z 1. poloviny 14. století, jak o tom svědčí zazděný gotický portál na severní zdi kostelní lodi. Při založení obce bylo počítáno  se svobodným lánem pro budoucího faráře (plebána). První písemná zmínka o trnovském plebánovi pochází z roku 1359, když při ustanovení nového zdejšího faráře (jmenovitě neuvedeného) asistoval sousední jílovišťský farář. Trnovská fara byla však díky pozdnímu založení počítána mezi nejchudší, protože neměla žádné přifařené vesnice a platila pouhé 2 groše papežského desátku. Tím si můžeme vysvětlit i tu skutečnost, která je pro historii trnovské farní správy charakteristická - a sice, že se zde velmi často střídali faráři. V letech 1359 - 1411 se v Trnové vystřídalo 13 duchovních. Při arcijáhenské vizitaci r. 1380 bylo v Trnové zjištěno, že místní plebán koná bohoslužby jen ve sváteční dny. Kostel byl chudě vybaven stříbrným kalichem, kněžským ornátem, třemi ubrusy, starým misálem a bohoslužebnou agendou. Od husitských válek, kdy zanikla zdejší fara, byla Trnová nejspíše administrována ze Zbraslavi.

  Třicetiletá válka Trnovou víceméně ušetřila, neboť v bezprostředním okolí nevedla žádná důležitá cesta. Patrně roku 1696 byla vesnice oddělena od pražského svatojilského záduší a přešla do soukromé držby rodiny Minetti. V r. 1696 byl obvod bývalých farností Trnová, Jíloviště a Horních Mokropsů přidělen k nově obnovené farnosti v Líšnici. Majitelka Trnové Františka Terezie Minetti, provdaná Fritschmannová z Ehrenkronu (* 1686 † 1722) obnovila v roce 1720 kostel sv. Ducha a záhy v něm našla trvalý odpočinek. Náhrobník obnovitelky kostela je dodnes dochován v podlaze lodi. Rodina Minetti vlastnila dále statek Větrný Jeníkov a v roce 1744 jej odkázala vlašskému špitálu na Malé Straně v Praze. Z tereziánského katastru vyplývá, že i Trnová patřila načas do majetku tohoto špitálu. V roce 1743 bohatě obdaroval zdejší kostel František Josef z Badamberka († 1756) a obnovil a nově založil zdejší farnost. Prvofarářem se stal Norbert Saatzer, který zde působil v letech 1743 - 1747. Za jeho nástupce Martina Augustina Margatsche byla v roce 1750 postavena nová kamenná farní budova (čp. 2). Za faráře Antonína Hladíka bylo farní obročí majitelem statku a patronátním pánem kostela Christiánem Josefem Gfässerem vyhlášením nového instrumentu r. 1787 podstatně ochuzeno. Proto se zde v následných letech faráři často střídali. Roku 1789 získal Trnovou Jan Ferdinand ze Schönfeldu, majitel známé pražské tiskárny a knihkupectví na Starém Městě Pražském. Snažil se o povznesení zemědělství a proto 1791 založil při trnovském velkostatku „rolnickou“ školu pro zdejší selské syny (v dnešní budově č. p. 16). Nepochybně zdejší farář František Košťál doporučil r. 1838 o dva roky mladšímu rodákovi z Osic Václavu Škroupovi zakoupení statku Trnová, čímž došlo k jistému zlepšení hmotného zajištění fary. František Košťál zde pak působil až do své smrti. Jistě ne nezajímavá je skutečnost, že tehdejší majitel Trnové byl bratr Františka Škroupa, hudebního skladatele a kapelníka divadla v Praze a Rotterdamu, dodnes známého autora nápěvu naší národní hymny „Kde domov můj“. Václav  Škroup zemřel roku 1860 a byl pochován s manželkou Annou Marií, roz. Vinterblumovou a dalšími rodinnými příslušníky v rodinné hrobce při jižní zdi trnovského kostela. Za faráře Jana Pondělíka, kdy již nebyla naděje na obnovu svatováclavského kostela v Jílovišti, byla r. 1864 tato obec vyčleněna ze vzdálené farnosti Líšnice a přifařena k Trnové. Chudý důchod fary, závislý na místním velkostatku a nepatrné štole od trnovských domkářů byl alespoň trochu rozmnožen o štolu z Jíloviště. Za faráře Josefa Matouška došlo díky nedbalosti německého patrona kostela trnovská svatyně zpustla a v r. 1880 musela být úředně uzavřena.  V následujícím roce se uskutečnila generální oprava, střecha štíhlé zvonice s bání a hodinami získala tehdy tvar prostého jehlance. Byly pořízeny nové varhany nákladem 3500 zlatých. Matouškův nástupce Karel Matouš se zaměřil na úpravy interiéru sakristie kostela a fary. Za něho byla v r. 1895 postavena nová zdejší školní budova (dnes rodinný dům), v níž se vyučovalo až do roku 1952.  Velikým štěstím pro jeho nástupce Františka Černého bylo, že mohl být hmotně podporován bratrem Josefem, farářem na lépe situované sousední faře v Líšnici. Za něho byl vnitřek kostela r. 1907 nově vymalován emauzským benediktinem Pantaleonem Majorem v duchu benediktinské beuronské umělecké školy.
  Dne 10. srpna 1907 koupil velkostatek Trnovou Václav Schloger. Ten se zaměřil především na pěstování obilí a chov skotu, přičemž dodával velmi kvalitní mléko do Prahy. V  souvislosti s novým majitelem se s Trnovou seznámila slavná operní pěvkyně Ema Destinová. její švagr, majitel vysočanské mlékárny baron Frey z Freydenfelsu jí na jaře roku 1908 vyjednal letní pobyt na zámku v Trnové. Pan Schloger jí vyčlenil jedno celé zámecké křídlo, do kterého zavítala po ukončení turné. Do Trnové pak s oblibou jezdila v letech 1909 - 1911.
  Vznik Československé republiky a s ním spojené roztrpčení proti staré monarchii i katolické církvi vedly i v trnovské farnosti k rozchodu některých občanů s církví. Ovšem více než Trnová bylo přestupovým hnutím zasaženo sousední Jíloviště. Vysvětlení lze najít v tom, že na Jílovišti se zasazovali o přestup k nové československé církvi bývalí katoličtí kaplani ze Zbraslavi. Časem se ale ukázalo, že ani tato nová církev nezapustila v Jílovišti pevné kořeny.
  Po faráři Františku Černém byla trnovská fara, jako jedna z nejmenších pražské arcidiecéze, pro nedostatek kněží obsazována duchovními v důchodovém věku, nebo spravována ze sousedních farností. Po strahovském premonstrátovi Augustinu V. Arnoldovi spravoval Trnovou excurrendo mníšecký farář Arnošt Šíma. Po něm r. 1943 nastoupil jeho kaplan ThDr. Václav Bogner, kterému bylo úředně zakázáno vyučovat na vysoké škole. Po skončení války odešel zpět na teologickou fakultu Univerzity Karlovy a administrací farnosti Trnová bylo pověřeno zbraslavské děkanství. Tamního děkana Václava Šebka zpravidla zastupoval Karel Boba. V letech 1946 - 1947 byl dosazen do trnové emeritní farář z Borové u Poličky Jan Biskup, který byl autorem brožurky „Dějiny Trnové nad Vltavou“, vyšlé v Praze r. 1947. V r. 1948 se správy trnovské fary ujal nový farář z Vraného nad Vltavou Karel Boba, který byl však za totalitárního režimu za přečtení pastýřského listu pražského arcibiskupa Josefa Berana v červnu 1950 uvězněn. Od roku 1951 byla Trnová trvale administrována z Líšnice. Za Josefa Fořtela byly zavedeny bohoslužby jednou za měsíc v odpoledních hodinách. Za Karla Kroupy byly zavedeny pravidelné nedělní bohoslužby  v 8.00 hodin od velikonoc do vánoc. V 70. létech 20. století provedl P. Josef Javůrek generální opravu kostela i šindelové střechy věže. V r. 1979 odkoupil farní budovu Josef Javůrek, který počítal, že po dosažení důchodu se odstěhuje do Trnové. Po jeho předčasné smrti přešla fara r. 1983 do světských rukou. Po jeho smrti zůstala i Líšnice neobsazena a Líšnice a Trnová byly svěřeny pod správu duchovních z Mníšku pod Brdy.

  Z historie farnosti v Jílovišti

  V rámci historického pojednání duchovní správy v Trnové je třeba se zmínil alespoň krátce o zaniklé farnosti v Jílovišti. Obec dnes patří k farnosti Trnová. Ne vždy tak tomu bývalo. Původně se zde nacházel lovecký hrádek Jistba, nedaleko něhož stával kostelík sv. Václava. Po vzniku zbraslavského kláštera připadla mu i Jistba. Nedaleko hrádku klášter založil vesnici Jíloviště a kostelík sv. Václava se stal farním. V registrech papežského desátku r. 1352 není zdejší farnost ještě zmíněna. První písemná zmínka pochází až z roku 1359, kdy je zdejší farář doložen, bohužel nikoliv jménem. Roku 1361 uváděl zdejší farář nového duchovního k faře v Trnové. V roce 1369 platila zdejší fara 2 groše papežského desátku. Patrony zdejšího kostela byli, podobně jako v Líšnici, opati ve Zbraslavi. Po smrti zdejšího faráře Václava 1378 byl 1. prosince toho roku dosazen kněz Vavřinec Vachoč. V roce 1380 o něm místní během vizitace doznali, že byl mimo kostel více než rok. Po něm nastoupil do Jíloviště kněz Mauricius, po jehož smrti podal zbraslavský opat kněze Jakuba. Do úřadu jej uvedl trnovský farář. Již roku 1419 byl zdejším farářem doložen Petr, který však rok nato odešel do Újezdce. Odtud toho roku 1420 přišel poslední doložený jílovišťský farář Matyáš. Kostel a fara zanikly za husitských válek a farnost nebyla již nikdy obnovena.

   Po kostelíku sv. Václava, postaveném v 50. létech 14. století, dodnes nezůstaly žádné hmotné památky. Ve staré literatuře se odkazuje na místní název „Na kostelíčku“ jako na místo, kde stával. Zbytky zdí byly roku 1850 nalezeny na vršku „Zvonici“. Při kopání štěrku zde byl nalezen otesaný kvádr z bělohorské opuky o rozměrech asi 50 x 50 x 15 cm (dnes bohužel nezvěstný). Kolem kostela býval i hřbitov, o čemž svědčil nález kostí, vykopaný na místě staveniště bývalé kovárny.

  Seznam farářů v Trnové od roku 1743:

- Norbert Saatzer (1743 - 1747).

- Martin Augustin Margatsch (1747 - 1759).

- Antonín Ignác Levinský (1759 - 1766).

- Václav Samohrd (1766 - 1770).

- Karel František Zinek (1770 - 1783).

- Antonín Hladík (1783 - 1799).

- Jan Kumpa (1799 - 1811).

- Tomáš Mikovec (1811 - 1813), sekularizovaný františkán.

- Matyáš Albert Masný (1813 - 1817).

- Václav Lego (1817 - 1818).

- Václav Tvrzský (1818 - 1822).

- Vincenc Hostovský (1825 - 1832).

- František Kosťál (1834 - † 1851).

- František Titěra (1852 - 1858).

- Jan Payrek (1859 - † 1862).

- Jan Pondělík (1863 - 1875).

- Ignác Praský (1874 - 1875), farář v Líšnici, vykonával dočasně duchovní správu v Trnové.

- Josef Matoušek (1876 - 1889).

- Karel Matouš (1889 - 1899) - se zaměřil na úpravy interiéru sakristie kostela a fary.

- František Černý (1899 - 1934).

- Augustin V. Arnold (1934 - 1943).

- Arnošt Šíma (1942 - 1943), farář v Mníšku, administrátor excurrendo.

- ThDr. Václav Bogner (1943 - 1945).

- Karel Boba (1945 - 1946).

- Jan Biskup (1946 - 1947).

- Rudolf Vagenknecht (1947 - 1948).

- Václav Šebek (1948 - 1950).

- Jaroslav Karásek (1950 - 1951).

- Josef Fořtel (1951 - 1953).

- Karel Kroupa (1953 - 1955).

- Josef Javůrek (1955 - 1982).

- Josef Hřebík (1983 - 1987).

- Josef Andrejčák (1987 - 1992).

- Artur Matuszek (1992 – 1996).

- Roland Solloch (1996 - 1998).

- Robert Cieszkowski (od 1998), administrátor excurrendo.

 Historie trnovské farnosti byla zpracována na základě knih: * Z. Boháč, Trnová v Minulosti a současnosti. Trnová 1993 * Smíchovsko a Zbraslavsko, Praha 1899 * a dalších studií

  Historie duchovní správy v sanatoriu na Pleši
 

  Základní kámen k sanatoriu na Pleši byl položen 6. prosince 1908. Majitelé dobříšského panství Josef a Yvonna Colloredo-Mansfeldové věnovali pozemek o výměře 160 ha v hodnotě 50576 korun. V ústavu se měly léčit plicní choroby a měl být veden odborníky, sdruženými v Českém  pomocném zemském spolku pro nemocné plicními chorobami v království Českém.
  Autorem projektu sanatoria byl Rudolf Kříženecký, profesor české techniky. V Praze upravil fasádu kostela sv. Mikuláše po demolici bývalého benediktinského kláštera r. 1904 (mniši tohoto kláštera měli dle přání fundátora Serváce Ignáce Engela osadit rezidenci na Skalce). V době první republiky vedl profesor Kříženecký prestižní adaptační úpravy budovy Rudolfina na sídlo Parlamentu ČR a adaptaci Lobkovického paláce pro ministerstvo školství. Zúčastnil se soutěže na úpravu Černínského paláce na sídlo ministerstva zahraničních věcí. Areál sanatoria na Pleši je monumentální budova, vystavěná na složitém půdorysu. Jeho hlavní část se skládá ze dvou křídel, mírně šikmo seskupených k převýšené bývalé centrální kapli Nejsvětějšího Srdce Páně. Hlavní vstup byl ztvárněn do malého nádvoří uprostřed areálu s připojenými budovami technického zázemí.
  Výstavba byla dokončena koncem prvního válečného roku 1915, budova však měla být předána do užívání vojenské správy a měli se zde léčit vojáci onemocnělí tuberkulózou. Ještě před příchodem vojska byla zdejší kaple Nejsvětějšího Srdce Páně 29. ledna 1916 benedikována mníšeckým farářem Františkem Rausem. Ošetřování nemocných v sanatoriu bylo předáno členkám řádu Šedých sester. Duchovní správa v sanatoriu byla předána skaleckému superiorovi Michaelu Jindrovi, který byl rovněž řádným zpovědníkem sester. Poté, dne 2. února, bylo užívání budovy předáno vojenské správě. Slavnostní vysvěcení kaple se mělo konat až po odchodu vojáků. Zpočátku zde bylo šest řádových sester, později jich bylo osm. Původně se zde léčilo dvacet vojáků, v dubnu dosáhl jejich počet již 180. Skalecký superior zde sloužil mše svaté v úterý, v pátek a v neděli, ale pro značnou nedostupnost ze Skalky se koncem února 1916 duchovní správy vzdal. Na jeho místo nastoupil dosavadní farář v Tetíně P. Jan Brož, který měl v sanatoriu byt (kuchyň a pokoj), palivo a stravu. Avšak již koncem listopadu odešel 77 letý farář do Prahy. Na jeho místo nastoupil Antonín Böhm.
  Později zde působil dlouhá léta jako duchovní správce Antonín Müller († 21. srpna 1938 v Praze), který je zde doložen již v r. 1933. Jelikož od roku 1938 vážně onemocněl a nemohl sloužit mše, musel ho zastupovat mníšecký farář Arnošt Šíma. Ten, aby mohl sloužit bohoslužby v Mníšku, v sanatoriu a případně i ve filiálním kostele v Kytíně, musel dostat trinační fakultu. Po smrti P. Müllera byl mníšecký farář Šíma ustanoven dočasným duchovním správcem. Konal zde každodenně mši v 6 hodin ráno. Dne 25. října 1938 byl duchovním správcem na Pleši ustanoven příbramský rodák Stanislav Pelčík z křižovnického řádu, který byl proboštem v západočeském Chlumu sv. Maří. Chlum byl již tehdy součástí zabraných Sudet a tamní politické úřady mu zabránily vykonávat funkci. Dne 10. listopadu 1939 v sanatoriu zemřela sestra představená Antonie Kubíčková. Ředitel sanatoria MUDr. Svatopluk Basař nechal místo, kde se odedávna nacházel obraz sv. Václava na křižovatce cest k Zahořanům, Senešici a na Novou Ves, upravit a postavit novou sochu sv. Václava nákladem 25 000 Kč od ak. sochaře Jana Vávry. Zadní strana nese nápis „Tento pomník stojí uprostřed lesů, které r. 1908 věnoval kníže Josef Colloredo-Mansfeld sanatoriu Na Pleši. Postavil je roku 1938 docent MUDr. Svat. Basař na věčnou paměť mecenáše.“ Pomník byl vysvěcen 27. září 1947 arcibiskupem Josefem Beranem. Kaple na Pleši byla zrušena v roce 1960, duchovní správce i Šedé sestry museli odejít. V roce 1966 došlo k přepatrování prostoru bývalé kaple, která tak fyzicky zanikla. Dnes si málo kdo vzpomene, že i nemocnice na Pleši měla svého vlastního duchovního správce.
Na významná data z historie nemocnice na Pleši upomínají tři pamětní desky ve vstupním vestibulu. První pamětní deska je osazena na stěně napravo od vnitřního schodiště. Je na ní napsáno:

VYSTAVĚNO „ČESKÝM POMOCNÝM ZEMSKÝM SPOLKEM

PRO NEMOCNÉ PLICNÍMI CHOROBAMI

V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM“,

ZALOŽENÝM ROKU 1899 NA PODNĚT DR. IVANA HONLA,

DR. ERAZIMA VLASÁKA

A DR. VLADIMÍRA PREININGRA

NA POZEMCÍCH, VĚNOVANÝCH KE STAVBĚ SANATORIA

K POPUDU DR. JANA DVOŘÁKA

KNÍŽECÍMI MANŽELY JOSEFEM A YVONNOU

COLLOREDO - MANSFELDOVÝMI.

PLÁNY VYPRACOVAL A NA STAVBU DOZÍRAL

PROF. ING. ARCH. RUDOLF KŘÍŽENECKÝ.

VYBUDOVÁNO V DOBĚ, KDY PŘEDSEDOU SPOLKU BYL

PROF. DR. EMERICH MAIXNER,

POKLADNÍKEM ANTONÍN KOZÁK,

JEDNATELEM DR. FERDINAND FRIEDL,

ZA ÚČASTI STAVEBNÍHO ODBORU, JEMUŽ PŘEDSEDALI

S POČÁTKU DR. JINDŘICH ZÁHOŘ,

POZDĚJI DR. LUDĚK FISCHER.

TECHNICKÝMI PORADCI BYLI

STAVEBNÍ RADA ING. FERDINAND HAVLÍČEK

A STAVEBNÍ RADA ING. KAREL VAŇOUČEK.

ZÁKLADNÍ KÁMEN HLAVNÍ BUDOVY VYSVĚCEN

6. XII. 1908, STAVBA ZAHÁJENA 1. XI. 1912,

ÚSTAV OTEVŘEN 2. II. 1916.PRVNÍM ŘEDITELEM BYL DR. RUDOLF EISELT
 

  Druhá deska na levé stěně vestibulu (při pohledu od vstupu) připomíná 50. výročí založení ústavu a rekonstrukci areálu. Nese letopočty „1916“ a „1966“. Desku vytvořil K. Šubrt a byla osazena 14. května 1966. Konečně třetí, nejmenší deska na levé stěně vestibulu vedle schodiště ze žlutého leštěného kovu nese nápis:

CELKOVÁ REKONSTRUKCE LÉČEBNÉ BUDOVY

SE USKUTEČNILA V LETECH 1990 - 1999.

PODĚKOVÁNÍ VŠEM.

PRIM. MUDr. ALEXANDRA ASCHERMANNOVÁ

ŘEDITELKA

ŘÍJEN 1999

  Historie bývalé františkánské rezidence na Skalce v Mníšku pod Brdy

  
  Po velkém moru v roce 1680 se rozhodl majitel mníšeckého panství Servác Ignác baron Engel z Engelsflussu († 26.2.1704), jsa bezdětný, vystavět na vrchu Rochoty nad Mníškem poutní kapli sv. Maří Magdaleny s benediktinskou rezidencí. Za tímto účelem přikoupil kus lesa od sousedního panství dobříšského hrabat Mansfeldů a po určitém prodlení přikročil k výstavbě. Stavbu vedl v letech 1692 - 1693 Kryštof Dientzenhofer, na stavbě jsou písemně doloženi políři Jan Rektoris (1692) a Benedikt Spineta (1693), oba dočasně bydlící v Mníšku. Zřejmě nedlouho po dokončení stavby, nebo současně s ní, se začala budovat rezidence, určená pro čtyři členy benediktinského kláštera sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě. Tato přízemní obdélná stavba byla kolem roku 1700 vybavena štukovými stropy (refektář), což hovoří pro to, že již tehdy byla hrubá stavba dokončena. V jiném sále byla vytvořena nástropní freska „Kající sv. Maří Magdalena“ od významného českého malíře Petra Brandla, která byla roku 1954 sňata na plátno a přenesena do kostela v Mníšku. Skalecký areál se kromě kaple a rezidence skládal ještě ze samostatně stojícího rekollekčního stavení (poustevny) s kaplí Bolestné Panny Marie, nacházející se na nejvyšším místě skaleckého areálu. Tato přízemní čtvercová budova má vnitřek rozčleněn tak, že kolem vstupní chodby s bývalou kaplí Bolestné Panny Marie, nacházející se na protilehlém konci proti vstupu do objektu v půlkruhové apsidě, se nacházely čtyři cely, v nichž mohli benediktinští bratři samostatně konat duchovní cvičení. Kaple sv. Maří Magdaleny na elipsovitém půdorysu je uvnitř zařízena jako krápníková jeskyně (grotta), zaklenutá kupolí. Byla postavena dle předlohy kaple sv. Maří Magdaleny u Marseille, kam roku 1690 Servác Ignác Engel vyslal Kryštofa Dientzenhofera k pořízení plánů. Dle posledních výzkumů se konkrétně jedná o poutní kapli v Sainte-Baume u Marseille, která je vytvořena přirozenou jeskyní a má architektonicky ztvárněné průčelí, podobné skalecké kapli. Půdorys kaple na Skalce připomíná kapku, což lze spojit s kajícím pláčem Maří Magdaleny. Podobně jako kaple v jižní Francii i skalecká kaple byly situovány vysoko nad okolní krajinou a je zřejmé, že místo k výstavbě kaple na Skalce bylo vybráno zcela záměrně. Nad vstupním portálem se nachází kartuše s donačním latinským nápisem, který zní: „Illustrissimus dominus Servatius Ignatius liber baro de Engelsfluss, sepulchri Hierosolymitani eques, dominus in Mnissek et Magna Chrasticz, S. C. R. M. consiliarius, inclyti judicii feudalis et cameratici assessor nec non primarius regius capitaneus districtus Podbrdensis fieri fecit anno 1693“ (v překladu: „Velevzácný pán Servác Ignác svobodný pán z Engelsflussu, rytíř Božího hrobu, pán na Mníšku a Velké Hraštici, císařský rada a přísedící manského a komorního soudu, též přední královský hejtman kraje Podbrdského založil v roce 1693“). Na hlavním oltáři stála socha sv. Maří Magdaleny od pražského sochaře Jana Jiřího Bendla, vzniklá ještě před samotnou výstavbou kaple. Bendl vytvořil také sochy čtyř poustevníků sv. Pavla Thébského, Antonína Velikého, Ivana a Prokopa ve výklencích v lodi kaple. Ikonografický program je zde nesen myšlenkou „viva contemplativa“ (život kontemplativní). Poustevnictví a kajícný život sv. Maří Magdaleny je zde zdůrazněn přítomností zakladatelů poustevnického života v Egyptě sv. Pavla a Antonína a současně českých poustevníků sv. Ivana a Prokopa. V lodi se nacházely ještě dva boční oltáře - sv. Františka Serafínského a Matky Boží dobré rady. Ve zvoničce na jižní straně kaple byly zavěšeny dva zvony. Větší s reliéfem sv. Maří Magdaleny z roku 1693 byl ulit v pražské dílně Bedřicha Schönfelda, jak dosvědčoval nápis: „M. F. S. F. anno 1693“ (Me Fridericus Schönfeld fudit anno 1693). Menší s reliéfem sv. Serváce z roku 1699 odlil Antonín Schönfeld na Starém Městě pražském („Antonius Schönfeld Anno 1699 Vetero Pragae me fudit“). Druhý byl zrekvírován za první světové války spolu s píšťalami varhan. První zvon z r. 1693 byl sice zrekvírován za války druhé v r. 1944, ale po válce byl vrácen.
  Pro kapli nechal donátor Servác Ignác Engel vytvořit sbírku parament a liturgických nástrojů (monstrance, kalich s paténou, pacifikál, ciborium, šest svícnů). Dosti vysoké stavební náklady baron pokryl částečně z prostředků, které utržil prodejem statku Korkyně se šesti vesnicemi zbraslavskému klášteru. Nad samotným areálem nechal založit menší hospodářský dvůr (stával výše nad rekollekčním stavením), jenž měl rezidenci zásobovat pravidelným deputátem. Dvůr byl již v roce 1798 opuštěný a ještě koncem 19. století byly jeho stavební zbytky zřetelné.
  Přestože byla rezidence hotová, nebyla bohužel za života donátora osazena. Nejprve se ohradil proti zatížení velkostatku stálým deputátem pro klášteřík budoucí dědic panství Ignác Karel baron Engel z Engelsflussu, bratranec zakladatele. Nechal spor řešit zemským soudem. Později, před těsně před skonem zakladatele se nechal dědic přeci jen pohnout k tomu, aby budoucí pán nezbytný deputát Skalce dopřál. Servác Ignác navíc ve své závěti věnoval staroměstskému klášteru sv. Mikuláše svou knihovnu, částku 15 000 zl. Ihned po smrti zakladatele Serváce Ignáce, pochovaném v rodinné hrobce v kostele sv. Salvátora v Praze, se  dědic Ignác Karel ujal realizace osazení klášteříka na Skalce. Narazil však na těžkosti ze strany církevní i státní. Arcibiskup Ferdinand z Kuenbergu nepřál tomu, aby kněžský dorost odcházel do klášterů, zatímco byl nedostatek světských kněží. Proto se snažil osazení zmařit tím, že zadal podmínku, aby na Skalce bylo osazeno šest kněží, kteří by v okolním kraji konali misie. Takovému počtu však nepostačoval deputát a proto benediktinský řád žádal o zvýšení deputátu, nebo věnování dalšího dvora klášteru. Ignác Karel však zvýšit deputát nechtěl a nechtěl ani věnovat další statek, poukazuje na to, že mu to nepovolují zásady vyplývající z držby Mníšku jako fideikomisu (který nepovoloval rozdrobování držby). Snad také chyběla trochu i vůle, protože například čisovický dvůr nebyl součástí fideikomisu, ale byl přikoupen k panství jako bývalé manství. Každopádně pro těžkosti nedošlo k osazení areálu a ten postupem doby začal díky neúdržbě chátrat. Fundační peníze 15 000 zl. benediktinský řád rovněž neužil, protože si jej nechal pojistit na panství Dlouhá Lhota Ignáce Huberta hraběte Bechyně z Lažan, který však r. 1748 udělal bankrot.

  Ignácem Karlem Englem rod v r. 1745 vymřel. V závěti odkázal skalecká precioza farnosti v Mníšku (později musela být roztavena za napoleonských válek). Mníšek zdědila jeho sestra Marie Viktorie z Engelsflussu, provdaná 1669 za Jana Karla Unverta z Unvertu. Ta Mníšek předala svému synovi Ignáci st. Unvertovi. Matka jeho manželky Benedikta hraběnka Čejková z Olbramovic se r. 1748 přestěhovala ke své dceři Marii Terezii a zeti na Mníšek s úmyslem dožít jako terciářka františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze na Novém Městě v ústraní na Skalce v opuštěném klášteříku. Požádala pražský františkánský klášter, aby jí byl zaslán pater Vavřinec Hlaváč, lektor bohosloví, který konal v kapli každý den bohoslužby. Po něm zde působili Amaranth Procházka, Václav Mařatka (oba z kláštera v Hořovicích), v letech 1761 - 1762 Hygin Svoboda, od roku 1762  Bernard Schmaberger. Baronka Čejková nechala v roce 1762 vystavět kapličky křížové cesty, při nichž konávala pobožnosti. Skalka se stávala známější a postupně se zde konaly zastavení během poutí na Svatou Horu z Prahy. Vrchnost nechala proto v areálu vystavět zájezdní hostinec, která poskytovala poutníkům noclehy a občerstvení. K zadní komnatě rezidenční budovy s Brandlovou freskou, kde hraběnka Čejková bydlela, nechala přistavět r. 1764 malý pokojík s komorou.

  Po jednání s provinciálem řádu františkánů Wolfgangem Benišem, pražským arcibiskupstvím a císařskou kanceláří se přes prvotní nezdary hraběnce nakonec podařilo získat 4. listopadu 1760 souhlas císařovny Marie Terezie, aby na Skalce byli usazeni superior a dva kněží františkáni. Po dvou letech získala rovněž souhlas od pražského arcibiskupa a proto mohla 12. října 1762 sepsat nadační listinu. Dle ní byla přijal řád františkánů do svého majetku kapli sv. Maří Magdaleny a budovu rezidence až po čtvrtou kapli křížové cesty po obou stranách cesty i s rybníčkem, ale beze všeho deputátu. Dále je v ní  uvedena i preambule, že pokud by měl mníšecký farář měl některou neděli konat bohoslužby v Kytíně, nebo Velké Hraštici, měl ho zastupovat jeden kněz ze Skalky v Mníšku. Listina byla arcibiskupem schválena 21. října 1762, ale k samotnému uvedení bratří došlo až po ukončení války (tzv. Sedmileté v l. 1756 - 1763) dne 23. května 1763. Tehdy přibyli na Skalku tři bratři (dva kněží a jeden laik) a superior františkánského řádu z mateřského kláštera v Kadani Leopold Schluderbach, první superior skalecké rezidence. Baronka Čejková vymohla papeže Klimenta XIII. 19. června 1764 plnomocné odpustky pro všechny, kdo se účastní skalecké poutě, která se konala každoročně první neděli po 22. červnu. Baronka žila na Skalce ještě další 4 roky, než 16. září 1768 zemřela a byla pochována v klášterní kryptě pod kaplí.
  Bratři založili studnu (21 m hlubokou ve skále), nemohli se však dokopat pramenů a proto sloužila jako cisterna, tj. nádržka na svrchní vodu. Přistavěli ke kapli r. 1764 sakristii, a o rok později pořídili boční oltář sv. Františka z Assisi, kazatelnu a 14 obrazů křížové cesty. Později byla postavena malá stodola na obilí z několika pronajatých polí pod Skalkou. Rekollekční stavení nesloužilo svému účelu ani po osazení františkány. Své stavební restituce se dočkala vlastně až v 90. letech 20. století, kdy získala nové určení. Z kaple Bolestné Panny Marie zchátralého stavení byla františkány přenesena socha Bolestné Panny Marie, kvalitní dílo F. M. Brokoffa do rezidenční budovy, kde byla umístěna na novém kamenném podstavci v refektáři.
  Slibně se rozvíjející rezidence byla patentem císaře Josefa II. zrušena, ale brzy došlo k její obnově, když se prokázalo, že kněží vypomáhají v okolí v duchovní správě. Napříště zde měl žít jen sám superior a jeden bratr laik. Za mníšeckého faráře Jana Cipelia měl být klášter opět zrušen, protože řád neměl „českého“ kněze, kterého by tam poslal a proto zažádal o jeho zrušení. Farář Cipeli byl dotázán, je-li zrušení žádoucí, odpověděl, „že má nyní kaplana a proto nemusí být na Skalce kněz český, ale aby tam byl vyslán, jakého mají, jen když tam alespoň jednou denně bude sloužit mši svatou a o slavnostech na Skalce vypomůže zpovědí a kázáním. Dá Bůh, že bude vždy zachována alespoň pro služby Boží, neboť by byla věčná škoda toho krásného kostelíka, aby tu po celá léta stál opuštěn.“ Roku 1809 byly malby na stěnách kapliček křížové cesty, povětrností značně sešlé, nově namalovány. V r. 1811 došlo po dlouhých napoleonských válkách ke krachu státního hospodářství, přičemž hodnota peněz se snížila na pětinu. To mělo dalekosáhlý následek také ve financování církevních fundací. Například výše skalecké nadace se snížila z původních 6 000 zl. na 2 400 zl. Z úroků této částky se měla financovat údržba kaple a budovy rezidence a výživa osob, v ní žijící. Navíc Skalka nikdy neměla vlastní zádušní jmění, proto se františkánům žilo na Skalce těžce. To mj. dokládá i časté střídání zdejších superiorů, jak vyplývá z přehledu, připojeném ke konci článku.  
  Za superiora Servula Stingla byly dány do kapliček křížové cesty osazeny plechové obrazy, malované malířem Jeřábkem z Kutné Hory. Budova rezidence, mezitím sešlá a navíc poškozená bleskem, byla znovu opravená za superiora Vincence Lichtblaua, jednoho z mála představených, kteří na Skalce žili až do své smrti. V roce 1860 nechal opravil věž, vystavět vysokou jehlancovou střechu a obnovit budovu kaple. Když v roce 1864 udeřil do budovy kláštera blesk, přikročil superior k její opravě. Zřídil klášterní knihovnu v místech zrušeného vstupu do budovy. Tento zaniklý vstup připomínal na vnějšku kamenný výstupek s terasou, kde byl na spodu hrobeček sv. Aleše a na okrajích sochy Moudrosti a Pokání. Samotný vstup do knihovny nechal superior vyzdobit malovanými postavami Srdce Páně  a Srdce Panny Marie v iluzivních výklencích. Byl to dar pražského měšťana a obuvníka Mládka, rodáka z nedaleké Řitky. V době úřadu superiora Víta Hlavy uhodil r. 1897 blesk do středu střechy rezidence. Při tom došlo k poškození nástropní malby „Sv. Maří Magdalena v domě farizeově“ v refektáři, který byl 1898 přemalován prof. Bosáčkem z Prahy.
  Kromě chudého platu zbyl v době první republiky pro superiora jediným významnějším příjmem odměna za vyučování náboženství ve škole v Čisovicích. Samotný areál postupně chátral. V roce 1920 se oprav ujal Památkový úřad, který získal na opravu státní subvenci 24 000 Kč. Poslední superior Ladislav Stojdl zde působil do roku 1925, který se snažil získat nějaké finance z turistického ruchu. Např. v roce 1924 vydal průvodce po areálu s dnes cennými fotografiemi. Nemaje jiné cesty, rozhodl se založit v klášteře výletní restauraci, čímž se však dostal do sporu s mníšeckou vrchností i svými představenými. Zanedlouho se františkánský řád, nemaje na údržbu peníze, zřekl Skalky 3. března 1928. Skalka byla dle tehdy platného zákona z r. 1874 dána do vlastnictví Náboženské matice, což znamená, že se stala majetkem arcibiskupství pražského. Zatímco samotné budovy byly dány do pronajaty soukromníkovi, kaple byla dána do duchovní správy mníšeckému faráři. V roce 1936 proběhla nákladem nového majitele provedena oprava střechy kaple. Během opravy se zjistilo, že závady jsou rozsáhlejší, než se na počátku myslelo a proto musel být opravován i krov. Tyto náročné práce provedl tesařský mistr František Franc z Rymáně a nad celou renovační akcí dohlížel mníšecký farář Josef Klouček. Za války byla existence Skalky poprvé ve vážném nebezpečí. Německé ministerstvo průmyslu vzdor námitkám památkového úřadu prosadilo, že kaple má být zbourána a na vrchu měly být otevřeny dva velké železnorudné doly. K záměru naštěstí nedošlo, ale státní orgány zakázaly provádět jakékoliv udržovací práce. Po válce r. 1947 bylo nákladem náboženské matice opraveno stavení rezidence a kaple. Rezidence získala nové omítky, ovšem již bez plastického členění, šindelovou střechu nahradila nová prejzová. Stát, který se stal r. 1945 majitelem zkonfiskovaného mníšeckého velkostatku, postoupil v roce 1947 Náboženské matici horní část pozemku s polovinou kapliček Křížové cesty, rekollekčním domem, částí lesa a hájovnou. Tím došlo ke scelení držby pozemků a nemovitostí areálu Skalky a byl tím nahrazen majetkový stav z dob zakládací nadace baronky Čejkové. Po roce 1948 byl areál zkonfiskován státem.
  Závěrem je třeba stručně zmínit snad nejsmutnější období existence Skalky, totiž léta 2. poloviny 20. století. Jak jsme viděli vstupovala Skalka do tohoto období solidně opravená v r. 1947 především organizačním úsilím Náboženské matice a finančními státními dotacemi. Přesto byly zdejší skalecké poutě, konané každoročně v neděli po svátku sv. Maří Magdaleny s více než dvousetletou tradicí, trnem v oku státních orgánů, které se snažily odsoudit skalecký areál k likvidaci. Nevyužité budovy začaly chátrat. V roce 1954 došlo k sejmutí cenné fresky Petra Brandla Kající sv. Maří Magdalena na plátno a odevzdána mníšecké farnosti. Mobiliář kaple, rezidence i rekollekčního stavení byl převezen do Mníšku. Z budovy rezidence byla odstraněna střešní krytina, aby došlo k rychlé devastaci budovy. Byla i obnovena představa těžit železnou rudu. Byl otevřen důl na železnou rudu a přímo pod Skalkou byla zbudována hlavní těžní věž, takže kaple byla staticky ohrožena. To bylo oficiálním zdůvodněním v polovině 50. let, aby se poutě napříště konaly v Mníšku. Následky poddolování měly za následek, že se objekt Dientzenhoferovy kaple začal pomalu bortit a část obvodového zdiva se zřítila. Takovýto žalostný stav dokládají fotografie kaple z roku 1966, necelých dvacet let po celkové opravě areálu! Skalka měla navždy přestat existovat. Změnou politických poměrů 1989 se mohlo uskutečnit i oživení duchovní tradice zdejších poutních slavností. První obnovená pouť se konala 21. června 1990 a ve dnech 17. - 18. 7. 1993 se konala jubilejní skalecká pouť k výročí 300. letého výročí založení areálu. Doufejme jen, že místo hlučných pouťových atrakcí skalecké poutě opět získají svůj původní smysl a stanou se opět duchovním svátkem sv. Maří Magdaleny, který vtiskl zdejší krajině tak jedinečný ráz.

  Seznam františkánských superiorů na Skalce:

- Leopold Schluderbach (1762 - 1767), z kláštera v Kadani. Pomáhal baronce Čejkové s jednáním, týkající se osazení rezidence na Skalce členy řádu františkánského. Zemřel v Kroměříži 1777.

- Prokop Primer (1767 - 1770), zemřel v Praze 1796.

- Kajetán Kindler (1770 - 1772).

- Venanc Schubert (1772).

- Valentin Mücke (1772 - 1775), zemřel v Plzni 1802.

- Venanc Schubert (1776 - 1776), podruhé.

- Raimund Seidler (1776 - 1779).

- Dominik Rappa (1779 - 1781).

- Bernard Řezníček (1781 - 1782).

- Terenc Partl (1782 - 1784), zemřel 1787 ve Slaném.

- Kandidus Buxum (1784 - 1787), zemřel 1799 v Hejnici.

- Jaroslav Maršálek (1878 - 1790).

- Everistus Ebner (1790 - 1793).

- Filip Neri Sedláček (1793 - 1803).

- Marcel Máchoň (1803 - 1804).

- Liberat Lorenc (1804 - 1806).

- Petr Morávek (1806 - 1809).

- Vilém Rozsypal (1809 - 1812).

- Martinian Heinrich (1812 - † 1820), pochován na starém mníšeckém hřbitově.

- Servulus Stingel (1820 - 1827), zemřel v Tachově 1843.

- Monadl Thon (1827 - 1830).

- Quintus Špáda (1830 - 1836), zemřel ve Slaném 1877.

- Monald Thon (1836 - 1845), podruhé, zemřel v Hájku 1858.

- Emilian Karásek (1845 - 1854), zemřel v Turnově 1875.

- Vincenc Lichtblau (1854 - † 17.12.1887). Zabýval se numismatikou. Renovoval skalecký areál v letech 1860 a 1864.

- Benjamin Širůček (1888 - 1893).

- Vít Hlava (1893 - 1898).

- Tomáš Frýb (1898 - 1905).

- Solan Slabý (1905 - 1909).

- Felix Veselý (1909 - 1911).

- Vojtěch Chvojan (1911 - 1914).

- Felix Veselý (1914 - 1915), podruhé.

- Michael Jindra (1915 - 1918).

- Hyacint Holický (srpen - listopad 1918).

- Serafin Nikodém (1918 - 1920).

- Ladislav Stojdl (1920 - 1925).

 
  Historii Skalky zpracoval r. 2003 J. Hájek dle těchto knih * Josef Vávra, Historické paměti bývalého panství mníšeckého a kláštera sv. Maří Magdaleny na Skalce. Praha 1899. * Jan Šťastný, Městečko pod Skalkou, vlastním nákladem, Řevnice 1948. * Farní kronika mníšecké farnosti od r. 1883. * Ladislav Stojdl, Skalka u Mníšku, její památky a dějiny. Praha 1924. * Jan Royt, Poutní kaple na Skalce - dílo Kryštofa Dientzenhofera. Umění 37, 1989, str. 498 - 505 *.

  Slovníček termínů

Administratura farnosti. Co se týká práv a povinností, jsou administrátoři zcela rovni farářům. Chybí jim de iure pouze jméno faráře, ač jsou tak zpravidla de facto zváni. Administrátor může být kdykoliv ordinářem odvolán a přeložen na jiné místo. Dříve se administrátoři nazývali v různých oblastech též vikáři, kuráti, lokalisté, expozité, u kapitulních far též sakristé apod.

Anniversarium. Výročí, výroční den, slavený zádušní mší. V případě anniversarií mníšeckých patronů se jedná o tzv. anniversaria defunctora, výroční dny zemřelých. Ta se mohla počítat podle dne úmrtí, nebo dne pohřbu. Aby se vyhovělo přání donátorů, byla anniversaria ve výroční den úmrtí privilegována, tzn. mohla se konat i o větších svátcích.

Benedikce kostela (kaple apod.). Požehnání, provedené patřičnou církevní autoritou. V benedikované stavbě se nesmí uchovávat Nejsvětější svátost oltářní, na rozdíl od stavby konsekrované.

Binační, resp. trinační fakulta (též binace, trinace). Dovolení, aby kněz sloužil v jednom dni dvakrát (resp. třikrát) mši sv. Povolení k tomu udělovali biskupové zvláště pro neděle a zasvěcené svátky, aby bylo umožněno všem věřícím účastnit se mše sv.

Farní obročí (beneficium). Právnická podstata zřízená nebo trvale ustanovená patřičnou církevní autoritou, skládající se z úřadu, majetku a užitků z majetku, s úřadem z toho plynoucím.

Fideikomis (rodinné svěřenectví).  Právnická instituce, která spočívá v tom, že majetkový předmět následkem ustanovení určité osoby (zakladatele fideikomisu) má přecházet  jen na příslušníky určité rodiny. Fideikomisy měly do budoucna zabránit drobení velkých majetkových celků. Předmětem fideikomisu jsou jenom takové předměty, které poskytují trvalý pramen dávek a důchodů, např. pozemky. Co se týká nástupnictví, platí za každých okolností vůle zakladatele a tato zásada je nadřazena právům předchozích držitelů. Fideikomis může být zrušen pouze jednohlasným prohlášením všech čekatelů.

Filiace farnosti. Latinské slovo „filiatio“ znamená synovství, poměr syna k otci. Ve větších farnostech se mohou nacházet tzv. filiální kostely, které, kromě kostelů farních (zv. též mateřských), podléhají pravomoci místního duchovního správce.

Fundace (církevní nadace). Je věnováním časných statků na nějaký trvalý zbožný účel. Úroky z fundací (finanční i hmotné) tvořila vlastní finanční aktiva a příjmy. Farní fundace byly zapisovány do zvláštních knih fundací. Rušení mnohých fundací v době vlády císaře Josefa II. mnohdy znamenalo výrazné zhoršení finančního zajištění farností. Totéž znamenala devalvace měny, k níž došlo kupříkladu počátkem 19. století během napoleonských válek.

Kooperátor. Kaplan, pomocný kněz faráře v rozlehlé farnosti. Má být zcela podřízen autoritě faráře. Poněvadž zpravidla kaplanem bývá novosvěcenec, má být od faráře dobře připraven vést samostatně farnost. Ve středověku se kaplanům říkalo také vikáři, vikaristé, oltářníci apod.

Kostelník, kostelní otec. Původně se pod pojmem kostelník (kostelní otec, Kirchenvater) chápal jeden ze sousedů (viz), který pod dozorem patrona pomáhal faráři spravovat zádušní (viz) jmění. Velice často bylo kostelníků více a ti se sdružovali v tzv. kostelních radách. V pozdějších dobách pojem „kostelník“ označoval farníka, který se staral o liturgická roucha, ostatní bohoslužební potřeby a připravoval vše potřebné pro bohoslužby. Zpravidla obstarával rovněž zvonění (dříve „zvoník“).

Manství, manský statek. Viz heslo Svobodný (zpupný) statek.

Matutinale. Ranní pobožnosti.

Patronátní (podací) právo. Každá farnost musela mít v minulých dobách své patrony, kterými byli většinou držitelé místních panství, nebo statků, dohlížející na řádný ekonomický chod farností. Zakladatelé farností museli finančně zajistit jejich budoucí existenci a současně obživu duchovních. Mnohdy bývalo patronů více, pokud se na území farního okrsku nacházelo více drobnějších např. rytířských statků. Ti se pak na správě podíleli ve vzájemné shodě. Důležitou součástí patronátů bylo právo podací (prezentační) ke kostelu, což znamená právo prezentovat nové duchovní, pokud s tím souhlasil ordinář diecéze (biskup, resp. arcibiskup). Patroni velmi často sami jmenovitě navrhovali, koho by si za duchovního ve svých farnostech přáli. Ve farnostech spravovaných kláštery byli patroni většinou představení klášterů, resp. řádoví provinciálové. V Mníšku byli patrony původně čeští králové, později připadl patronát zástavním pánům, za Vratislavů z Mitrovic pak dědičných pánů. Funkce patronů v pozdějších dobách přešla na tzv. patronátní úřady. V Mníšku existoval Patronátní úřad až do 30. září 1946.

Plebán. Jedno ze starších označení pro faráře.

Precioza. Liturgické náčiní.

Rekollekční stavení. Místo duchovních cvičení, jejichž podstatnou složkou bylo „silentium“ (ticho).

Rezidence kláštera. Nižší forma kláštera. Má svého superiora (viz) i klášterní komunitu, která však není plně rozvinuta.

Soused. Starý právnický termín pro trvale osedlé v obcích.

Střídník. Starý pojem pro kaplana. Viz též heslo kooperátor.

Superior. Představený kláštera.

Svobodný (zpupný) statek. Panství (statek), který je v plném vlastnictví majitelů, většinou s právem dědičným. Na proti tomu panství zástavná byla předána majitelem třetím osobám např. formou pronájmu, pachtu apod. I statky zástavné mohou být dědičné, pokud si to jejich majitel přál. K této skupině pozemkových majetků patřila tzv. manství, manské statky. Manové byli příslušníci většinou nižší šlechty, zavázáni určitou formou vojenské povinnosti k velkým, především zeměpanským hradům. Takové složité soustavy manských lén se na mníšecku rozvinuly kolem hradů Karlštejna a Dobříše.

Záduší, zádušní nadace (resp. zádušní jmění). Trvalé, nebo dočasné předání určitého majetku církevní instituci s podmínkou, aby z výnosu předaného majetku byl každoročně sloužen určitý počet mší sv., anebo byly předávány almužny na úmysl předávajícího.