|
Jak jsem svezl Krista Pána! - Po cestě z
chaty, z Jižních Čech, směrem od Kardašovy Řečice k domovu, se mi stala
neuvěřitelná příhoda!
Naše stařičká Škodovka statečně ukusovala kilometry po asfaltce v
blízkosti Soběslavi. Jel jsem mimořádně zcela sám, také vozovka přede mnou i
za mnou kupodivu zela prázdnotou.
Vtom můj zrak upoutala podivná postava ještě podivnějšího stopaře.
Nevěřil jsem vlastním očím a čím více jsem se blížil, tím více se mi zdálo,
že sním, že se mi něco zdá! Věřte, nebo nevěřte, ale rád bych viděl na mém
místě kohokoliv jiného, jak by se tvářil ve stejné situaci...
U krajnice stál sám Ježíš Kristus a bylo vidět, že touží po svezení!
Režné roucho, opánky na bosých nohou, přes rameno malou mošničku, kdoví, zda
by se mu tam vešla půlka chleba. A ten obličej! Přesně takový, jak ho známe
z obrázků! Mírně vlnité vlasy splývající na ramena, typický vous a krásné
oči zářící dobrotou!
Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem byl z podivného poutníka v šoku a že
bych nikdy nedokázal projet okolo a nezastavit! Kdyby nebyl zcela zjevně
živý, mohl by stát v kterékoliv kostele rovnou na oltáři! Jen svatozář okolo
hlavy – ta drátěná a pozlacená, chyběla. Místo ní zářily sluneční paprsky
krásného letního odpoledne. Jak rád jsem ho pozval k sobě do auta! I když
měl za sebou zcela jistě pořádnou štrapácí, byl čistý, milý a příjemného
vystupování. Až mi přišlo trochu podivné, že mluví tak dokonale naší
mateřštinou! A protože nebyl skoupý na slovo, dozvěděl jsem se leccos
zajímavého. Například to, že jde pěšky z Itálie, chce v Praze navštívit pana
kardinála a potom odcestovat do Jižní Ameriky... Tak jak je! Zcela chudý a
téměř bos. Jen s tou malou mošničkou, která je jeho jediným majetkem.
Nevím, zda žertoval, když o sobě prohlásil, že patří do řádu „zcela
zbytečných bratří“! Vím o řádech leccos, asi víc o ženských než o mužských,
vždyť jsem vyrůstal jako ministrant v klášterním kostele Školských sester De
Notre Dame v Horažďovicích, kde měly tenkrát svůj mateřinec i svůj domov
přestárlých sester. S těmi mužskými jsem se zase setkával v hojné míře coby
skautík protažený komunistickou „spravedlností“, při nedobrovolné exkurzi
českými věznicemi a Jáchymovem. Ale o řádu „zbytečných bratří“ jsem nikdy
neslyšel! A proč je tak chudý, vždyť na první pohled je to schopný,
inteligentní mladý muž, pravě v Kristových létech! Jakým idolem žen by musel
být při svém vzhledu, při své postavě a tváři!
Všechno, co jsem se od něj dozvěděl však bylo pravdivé a vlastní
zkušenosti mi potvrzovaly, že nelže! Shodli jsme se na všem, o čem vyprávěl.
Například, že studoval na lesnické škole v Písku (ach, jak spřízněná duše
přes lesařinu!) – a já znal osobně pana ředitele, neboť jsem mu učil syna ve
škole pro nedoslýchavé v Praze. Některé jeho profesory jsem zase znal z Čs.
ornitologické společnosti, z cest za ptáky, kroužkování, nebo jako pokladník
ČOS, kterého jsem dělal celých sedm let! Shodli jsme se i na známých místech
v Itálii, Římě, Vatikánu, oba jsme znali některé osobnosti, o kterých byla
řeč.
Přirozeně mne nejvíce zajímalo, z čeho žije, kde bere při své chudobě
prostředky na stravu, cestování, hygienu...
Bylo jednodušší, než jsem myslel! Sám život poutníka mu přinášel trvalé
příležitosti – někde pomáhal na poli, na vinici, vyspal se u dobrých lidí,
či někde v přírodě. Zcela nenáročný, skromný až na samou hranici bytí,
nepotřeboval ani ten sud, ve kterém bydlel bájný Diogénes. Vyhovoval mu
tento způsob život a o budoucnost se pranic nestaral a nebál. Žil jako
ostatní tvorové Boží v přírodě, chudý jak ten vrabec, či myška. Pán Bůh mu
poskytoval vše potřebné a jemu to stačilo. Ba, člověk by mu skoro záviděl tu
bezstarostnost! Nemusí šetřit na benzín, či opravovat chalupu, trápit se
výškou nájemného, či cenou elektřiny, strachovat se, že si umaže bílou
košili! Stačí mu potůček, či studánka v lese! A na zimu, tak jako tažní
ptáci, ale pěšky, si doťapat do teplých krajů, kde nemrzne a nesněží. Jak
prosté!
Nerad jsem se s ním loučil. I když o nic nežádal, neloudil, byl bych
schopen se s ním rozdělit o poslední kousek jídla. jeho přítomnost mě
nějakým způsobem obohatila, nabila duchovní energií, cítil jsem úžasnou
posilu a radost, všechny dosavadní starosti se zdály pojednou malicherné!
Myslím, že jsem najednou pochopil něco důležitého z Kristova života. jaké
měl charisma, jak bylo radostné za ním jít. Pochopil jsem, jak mohli
učedníci opustit vše, čím dosud žili a následovat jej! Pochopil jsem, že to
jde!
Jestliže Krista máme vidět v každičkém bližním, v každém živém tvoru, i
nehodném, či nehezkém, jak je potom člověku při setkání s takovou jeho
kopií?
Milý bratře, přeji šťastnou cestu ve Tvém putování, hodně dobrých lidí
při setkání. A přeji všem, kteří Tě potkají a pomohou, aby také cítili
Kristův dotek duši, jako jsem pocítil já! A hlavně – dej si pozor, aby Tě
náhodou někde neukřižovali! Někteří lidé jsou moc zlí!...
Karel Kahoun
Naše letošní premiérová tříkrálová sbírka se
vydařila. V neděli 4. ledna pročesávaly Mníšek čtyři skupiny po třech
králích a jednom dospělém. Za vybraný obnos – 22 589,- Kč – můžeme všem
našim „králům“ pogratulovat a mníšeckým obyvatelům poděkovat. Zaslechla jsem
cosi o 4 000,- Kč nasbíraných v Berouně a také o tom, že studentky střední
zdravotnické školy považovaly za úspěch, když v centru Prahy nasbíraly za
den do kasičky 500,- Kč. Mníšek tentokrát zabodoval.
Dovolte, abych se s vámi podělila o několik postřehů. Především nás
překvapila štědrost dárců, o nichž jsme věděli, že příliš majetní nejsou.
Jejich příspěvek opravdu můžeme srovnat s haléřem chudé vdovy, která neušla
Ježíšově pozornosti. Výsledný dojem naší skupinky byl ten, že výše příspěvku
rozhodně není přímo úměrná zámožnosti toho, kdo dával, ale ostatní skupinky
nám naši domněnku vyvrátily. Našli se samozřejmě i takoví, kteří přispět
nechtěli a kteří dokázali být i nepříjemní, ale to je jejich problém, nikoli
náš, a navíc se jednalo o pár výjimečných případů, které nemohly zkazit
dobrý dojem z celkově kladného a vstřícného postoje.
Myslím, že malí koledníci vzbuzovali větší sympatie než ti starší, a
leckterý dárce si při pohledu na ně se slzou v oku zavzpomínal na doby, kdy
taky sám coby dítko chodil koledovat.
Sporným bodem se stal Írán. Některým lidem velmi záleželo na tom, aby se
podíleli na pomoci obětem zemětřesení, a jiní se zase strachovali, aby snad
Charita neposlala něco z jejich peněz do Íránu. Proč, na to jsem nepřišla.
A ještě jeden postřeh. Koledníci rozdávali cukříky a malé kalendáře. O
kalendáře byl zájem, ale je s podivem, jak málo lidí dnes sladí. Nepomáhaly
ani výzvy: „Oslaďte si život“. Dnešní lidé si zkrátka sladí život jiným
způsobem. Možná by se Charita mohla podle toho v příštím roce zařídit a
rozdávat buď jenom kalendáře, nebo vymyslet nějakou lepší alternativu k
cukru. Co takhle vitamín?
Daniela Feltová
A ještě něco o Tříkrálové sbírce:
Tříkrálová sbírka se konala v sobotu 4.ledna. Jednou skupinkou jsme byly
taky my: Bětka Nováková a Zuzka a Honza Ptáčkovi. Musel nás doprovázet
dospělý člověk, kterým byla paní Jiřina Ptáčková. Chodili jsme po Malém
náměstí a novém sídlišti a ptali se lidí, jestli by nechtěli přispět na
Charitu. Každému jsme dávali cukr a na koho zbyl tak i kalendář. Někdo nám
dával a jenom dva lidi ne. Jedna paní nás nechala i kouknout na jejich malé
štěňátko. Všechno to bylo prostě prima.
Zuzka a Bětka
Tříkrálová sbírka – pár postřehů
skupiny č. 4: Nejprve stručná statistika. Během neděle 4.12. jsme s naší
skupinkou (v dívčím obsazení - Káča, Hanka, Kája) obešly část Nového sídliště
a přilehlých ulic. Odhadem jsme navštívili asi 180 bytů a 20-25 rodinných
domků. Přibližně ve dvou třetinách případů byl někdo doma (přesněji řečeno
otevřel nám). Z těch, kdo nám otevřeli, pouze jedna paní nám nedala nic,
ostatní přispívali částkami v rozsahu 10Kč až 400Kč (!). Nejčastěji se
částka pohybovala kolem 50Kč, ale ani 100 korun nebylo vyjímkou. A nejvíc
nás dojalo, když nám 200Kč přispěla paní, která by asi sama pomoc
potřebovala, neboť má postiženého syna.
Vesměs se na nás lidé tvářili přívětivě, většinou dobře zapůsobilo zpívání
koledy „My tři králové jdeme k Vám...“ , takže ke konci odpoledne jsme
všechny byly už dost uzpívané. Nenadával nám nikdo, průkaz chtěl vidět pouze
jeden pán. Myslím, že velký vliv na dobré přijetí měla propagace v místním
rozhlase a letáky, které byly na všech nástěnkách, takže většina lidí věděla
o co jde. Pokud se sbírka bude konat i za rok, určitě bude dobré propagaci
zopakovat.
Ze sbírky máme dobrý pocit. Setkaly jsme se s řadou pozitivních reakcí,
např. že je dobře, že se tradice chození Tří králů obnovuje, že nám rádi
přispějí když vědí že jde o dobrou věc; a řada lidí si i přála napsat nade
dveře znamení Tří králů.
Kašpar, Melichar a Baltazar ( a Zuzka Šlegrová)
|