Oficiální internetové stránky římskokatolické farnosti sv. Václava v Mníšku pod Brdy

STOPY - leden 2004
(také si můžete stáhnout celé číslo pro Microsoft Word)

Úvod

Když něco nového začíná, s troškou nejistoty a možná i strachu přemýšlíme, co nás čeká. Proto i na prahu nového roku se asi všichni ptáme: jaký ten rok bude, co nám přinese? Něco z toho, co nás čeká, už třeba dopředu víme a připravovali jsme se na to mnoho měsíců, ale daleko víc je ještě našim očím skryté. Nesmíme se ale toho neznámého bát. V dnešní době stále naléhavěji znějí slova Jana Pavla II.: „Nebojte se otevřít dveře Kristu!“ Nebojme se do našich domovů a dnů roku 2004 pozvat Toho, který je Pánem času. Pánem, který se ale nechová jako mocný tohoto světa, ale jako služebník. Kristus nám chce pomáhat - tuto větu slýcháváme tak často – ale věříme tomu doopravdy? Není to náhodou jen prázdná fráze, kterou jedním uchem pouštíme a druhým vypouštíme? Kéž v tomto novém roce se přítomnost Krista s jeho láskou a požehnáním stává skutečností v našich životech...

P. Robert

Perly

Pane,
jsme znaveni dospělostí;
dej nám znovu být dětmi.
Vezmi nám vše, o čem jsme se domnívali, že si to musíme osvojit,
zbav nás všech poznatků a vědomostí
a poruš naši vypočítavost.
Místo mnoha slov a nekonečných jmen dej nám lásku,
tvou lásku, Pane, ne naši lásku.
Amen.

Adrienne von Speyr

***

Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu,
dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu
a dej mi moudrost, abych oboje od sebe odlišil.

Friedrich Ottinger

Dlouhé ticho

Na konci věků se milióny lidí sešly na velké pláni před Božím trůnem. Většina se stáhla zpět od jasného světla před nimi, ale vpředu zůstávaly skupinky, ve kterých probíhala zapálená diskuse. Ne v zahanbujícím studu, ale s bojovným odhodláním.
„Jak nás může Bůh soudit? Co on ví o utrpení?“ vyštěkla žena s tmavými vlasy. Její tělo vykazovalo známky mučení. „Zažila jsem teror…bití….znásilnění…smrt!“ V jiné skupince si mladý Afričan rozepnul košili: „A co tohle?“ ukázal na díry po kulkách. „Zabili mě jenom proto, že patřím k jinému kmeni!“ V další skupince muž s kalnýma očima mumlal: „Mám AIDS. Proč zrovna já? Proč zrovna já mám trpět?“
Na pláni byly stovky takových skupin. A jejich rozhořčení sílilo. Proč Bůh dovolil zlo a utrpení na světě? Zatímco sám tráví svou věčnost v nebi, kde je všechno krásné a jasné, kde není žádný pláč ani strach, žádný hlad ani nenávist? Co může tenhle náš soudce vědět o všem tom utrpení lidí na zemi?
A tak každá skupinka vyslala vedoucího – někoho, kdo nejvíce trpěl – aby se poradili. Sešli se ve středu pláně: oběť bombového útoku, žena zohavená artritidou, muž s vrozeným poškozením mozku, zavražděná, zneužité dítě…Konečně byli připraveni předložit svoji obhajobu. Bylo to docela chytré: než bude Bůh kvalifikován jako jejich soudce, musí zakusit, čím prošli oni. Rozhodli se, že Bůh by měl být odsouzen k životu na zemi – jako člověk!
Ať se narodí v bídě a chudobě a nejlépe jako Žid. A ať je považován za nemanželské dítě. Ať žije v zemi okupované cizí, krutou armádou. Ať je pronásledován a musí se skrývat. Dejte mu úkol, který bude tak těžký, že i jeho rodina ho bude mít za blázna, když se jej bude snažit uskutečnit. Ať ho zradí i nejbližší přátelé. Ať je falešně obviněn a odsouzen zaujatým soudem bez možnosti odvolání. Ať pozná, jaké to je být naprosto opuštěný. Ať je ostatním pro smích. A nakonec ať trpí bolestí, jak jen to jde. Pak to s ním skoncujte. Ano, ať Bůh pozná na vlastní kůži, co je to smrt.
Mezi jednotlivými požadavky se ozývaly nadšené výkřiky souhlasu všech přítomných. Když dokončili poslední větu, všichni utichli. Najednou už nikdo neřekl ani slovo, nikdo se nepohnul. Nastalo dlouhé ticho.

(z časopisu o.p.s. Nový život)

K zamyšlení

Byl jednou jeden rybář, který vyjížděl každou noc na moře. Když se pak brzy ráno vracel, jeho sítě byly plné ryb, neboť znal místa a cesty, kde se pohybují velká rybí hejna. Sám v hluboké noci vždycky našel svou cestu. Díval se vzhůru směrem ke hvězdám, které vyšly na nebi, a nechal si od nich ukazovat směr.
Ale jednou se stalo, že obloha byla zatažená. Nad mořskou hladinou ležela těžká mlha, takže člověk stěží uviděl vlastní ruku, kterou si dal před oči. Nebyl vidět ani měsíc, ani hvězdy, ani slunce.
To bylo špatné, rybář nemohl vyjet na moře. A když nenaloví ryby, nebude mít peníze. Z čeho bude žít? Den za dnem seděl rybář ve své chatě u okna, díval se na moře a doufal, že mlha už konečně opadne. Ale mlha ležela pořád na mořské hladině.
„Kdybych viděl jen jednu jedinou hvězdu,“ zoufal si rybář, „pak bych našel na moři cestu.“
Ale ani jediná hvězda neprorazila svým svitem těžké oblaky. Rybář se rozhodl: „Budu se řídit podle své vlastní hvězdy.“ Šel do kolny a vyřezal ze starého prkna velkou hvězdu. Natřel ji na žluto a když barva zaschla, pověsil ji na bidlo, které upevnil vpředu na své lodi.
Když přišel večer, vesloval rybář na širé moře. Všude kolem něj se rozprostírala těžká, hustá mlha, jen před ním zářila jeho velká žlutá hvězda. Rybář vesloval pořád vpřed, tam, kam ho hvězda vedla.
Ráno si ostatní rybáři všimli, že jeho loď není na obvyklém místě. Čekali na něho, ale nevrátil se. Nikdo už ho nikdy nespatřil.

(z adventního kalendáře časopisu Duha)

Víkendovka ve Slaném...

Je 28.11.2003 16.00 a přijíždí nám autobus. Hrne se do něj 16 dětí a 3 dospělí. Budou mít po cestě asi dost starostí (ti dospělí). Přes Prahu jedeme metrem a na Hradčanské nastupujeme do autobusu. Je něco před sedmou a konečně přijíždíme do Slaného. Na faře nás čeká přivítání a dobrá večeře a seznamovací hry. Večer vyrážíme na procházku po vánočně osvětleném městě. Pohádku na dobrou noc posloucháme až po 22.45.
V sobotu ráno jdeme na mši do kaple. Vprostřed mše se jedna postava kácí k zemi. Je to Michal, ale naštěstí jenom omdlel (prý to způsobil nedostatek čerstvého vzduchu a přemíra náboženských zážitků). Po snídani se vydáváme do Slaného sbírat razítka. Je to soutěž a vyhrává ten, kdo jich nasbírá nejvíc – a to je Ríšovo družstvo. Dostávají sice nejlepší odměnu, ale ani ostatní nepřijdou zkrátka.
Odpoledne je ve znamení tvořivosti – jedna skupinka batikuje trička a šátky, druhá maluje pohledy, třetí maluje zeď v pinpongárně (ne nějakou nudnou barvou, ale maluje tu na zeď celou Noemovu archu i se zvířátky). Někteří nejmenovaní jedinci pobíhají od jedné skupinky ke druhé. Večer znovu vyrážíme do města, kde hrajeme hry. Naštěstí nikdo nepřichází o život. Po společné večerní modlitbě si dlouho povídáme, ale do kolika, to vám radši neprozradíme.
V neděli ráno se zúčastníme mše sv., kterou jsme v sobotu připravovali a nacvičovali. Nejmladší děti přinášejí jako dary bibli, hračku, kříž, svíčku a obětní dary. Zvládáme i nacvičený zpěv a po mši utíkáme na autobus domů.
Hanka má na čepici zvoneček, ten teď zvoní a našeho povídání je koneček.

(Kačka, Hanka a Daniela)

Letošní Mikulášská nadílka

Neměla jsem slibovat, že napíšu článek o Mikuláši. Nevyhnu se totiž určité dávce nostalgie. Když jsme se před lety rozhodli uspořádat setkání Mikuláše s dětmi v kostele, nikdo netušil, že se tato akce stane pravidelností a že bude mít tak velký ohlas. Prvního Mikuláše jsem ztvárnila já a bylo to z nutnosti, protože nikdo nebral ten náš nápad vážně. Příští rok jsme přesvědčili Míru Mrázka a potom se role Mikuláše ujal pan Václav Balíček na několik dalších let. Vysoký, důstojný, vzbuzoval respekt a posvátnou úctu. Byl to Mikuláš, o kterém žádné z dětí nezapochybovalo, že je pravý a starouškové v DD se před ním měnili v děti a slibovali, že budou hodní. Za všechny oči, které s obdivem a důvěrou hleděly na tohoto Mikuláše, patří panu Václavovi upřímné poděkování.
Letos mikulášskou berlu převzal pan Vladimír Šafář a zhostil se svého úkolu velice ochotně a dobře. Nejdřív v líšnickém kostele, s družinou malých andílků a čertíků (holky a kluci, dík), pro malé děti nejen z Líšnice. V Líšnici je vždycky taková rodinná atmosféra, klid na pohádku (letos byla o hloupém čertovi a chytré královně) i prostor na to, aby každé dítě mohlo Mikulášovi zazpívat nebo říct básničku. V Mníšku si o klidu můžeme nechat jenom zdát a i když to čekáme, vždycky nás trošku rozhodí chování některých výrostků, kteří na sebe chtějí upozornit rámusem a slůvko nadílka na ně působí jako povel k útoku.
Mikuláš, doprovázený dětskou družinou, navštívil i DD v Kytíně a v Mníšku. V Kytíně připravili čertíci a andílkové malý program pro babičky a dědečky shromážděné v jídelně a potom rozdávali balíčky a zpívali a hráli na pokojích pro ležící. V Mníšku se chodilo po pokojích, každý měl možnost mít Mikuláše na chvilku sám pro sebe. Mikulášem tady byl Ondra a musím říct, klobouk dolů. Trpělivě naslouchal stížnostem na bolesti, na nezájem příbuzných, nebo jen podával ruce a ty zcela vrásčité a třesoucí se vždy pohladil a podržel chvíli ve svých.
Naše setkání s Mikulášem měla jednu vadu – chyběl nám pan farář. Byl nemocný a jeho nepřítomnost bylo hodně znát, bez něj to nebylo to pravé ořechové. Snad to vyjde na Tři krále, kdy také chodíme do DD s písničkami a snažíme se staroušky potěšit v jejich osamělosti.
A Mikuláš? Teď si říkáme, ještě že je to jenom jednou do roka, ale až ten rok uteče, určitě zase přijde Mikuláš mezi nás.

(M+J)

Cesta do Knína

V sobotu jsme se všichni sešli na vlakovém nádraží v Mníšku.Vlak odjížděl v xx:xx hod.Cesta vlakem byla krátká, ale i přesto bylo co k vidění.1. úkol vypadal asi takhle, celá družina se rozdělila na dvě menší části a musela si vyměnit všechny rukavice,šály,čepice-kdo byl rychlejší, ten vyhrál. Odměna pro vítěze byly dva bonbóny. Pro toho, kdo prohrál, byl jen jeden :-). 2. úkol se odehrával za nedalekou vesnicí Pouště. Tím úkolem se stala tichá pošta. Každý musel dopravit nějakou zprávu o Mikuláši. Po nedlouhé cestě se poklidná cesta změnila v neúprosný sprint k nepříliš vzdálené hájovně. Z těchto věcí se skládal 3. úkol. Pak se chvilku šlo, na poli jsme si zase dali klidovou hru o tom, co na sobě nosí biskup. Poté jsme hned na krajíčku lesa hráli další hru, šlo o jakousi honičku, kde se rozdělili účastníci na křesťany a římské vojáky, hra probíhala dobře až do doby, kdy se ztratil malý Honza (ale ten se pak stejně našel). Poslední hra byla o tom, která skupinka dohromady dohodí nejdál. Poté už jen na faru v Kníně a večer "hup" do kostela. "papa" to už jen slyšet, jak se loučí členové skupin a vše se rozpouští domů.

M. Votík, F. Feltt

Dětský koutek

Když kluci psali článek o putování za sv. biskupem Mikulášem do Knína, schválně se o jednom úkolu moc nešířili – to proto, že bychom ho chtěli teď nabídnout všem dětem:
Byl celkem jednoduchý – co z následujících věcí na sobě nosí biskup?
1.mitru, 2.kytlici, 3.biskupské náušnice, 4.biskupský prsten, 5.biskupský náhrdelník, 6.hůl, 7.berlu, 8.vousy, 9.ornát, 10.monstranci, 11.kadidelnici, 12.křtitelnici, 13.kříž, 14.hvězdu, 15.solideo
Kdosi tvrdil, že správná odpověď je ten prsten a ty cizí slova, ale nenechte se zmást a až si budete jisti, odešlete správnou odpověď jako SMS ve tvaru - čísla správných odpovědí oddělená čárkami, jméno odesílatele - do konce ledna na telefonní číslo 728 010682. Na správné a rychlé odpovědi čeká odměna!

Pořad bohoslužeb

Sobota	3. ledna	15:00	Trnová
Neděle	4. ledna	8:30 10:30	Mníšek pod Brdy Líšnice
Sobota	10. ledna	15:00	Čísovice
Neděle	11. ledna	8:30 10:30 14:00	Mníšek pod Brdy - dětská mše sv. Líšnice Kytín
Sobota	17. ledna	15:00	Čísovice
Neděle	18. ledna	8:30 10:30 14:00	Mníšek pod Brdy - bude kázat pan Milan Boldi z Arcidiecézní katolické charity Líšnice Trnová
Sobota	24. ledna	15:00	Kytín
Neděle	25. ledna	8:30 10:30 14:30	Mníšek pod Brdy Líšnice Čísovice

Otázky pro...

Pro lednové povídání jsem si vybrala pana faráře. Na chvíli si vyměníme role a zpovídat tentokrát budu já. Pro malý prostor asi nebudu moct položit všechny otázky, které by mě zajímaly, ale věřím, že se v budoucnu najde někdo, kdo na můj rozhovor naváže.

Nejsem asi sama, kdo obdivuje Vaši slovní zásobu. Měla jsem také příležitost něco od Vás číst a pokud to já mohu posoudit, i Vaše gramatika je na dobré úrovni. Měl jste nějakou jazykovou průpravu před Vaším působením v Čechách, nebo to bylo takzvaně za pochodu?
Děkuji, jsem již dost dlouho v Čechách, abych obstojně zvládal češtinu. Jsem si vědom toho, že se mám ještě co učit. Ale k Vašemu dotazu: učil jsem se za pochodu, žádnou jazykovou průpravu jsem neměl, a to proto, že o mém příjezdu do České republiky se rozhodlo během několika dnů. Znal jsem vlastně jen pár slov: dobrý den a nashledanou. No, bylo to pro mě jazykové dobrodružství, zvlášť začátky.

Jak se Vám vykonává Vaše povolání v převážně ateistickém Česku?
O tom, že Česko je ateistická země, jsem slyšel hodně, ale upřímně řečeno, nezabývám se tím, že má takovou pověst. Víte, myslím si, že opravdových ateistů je strašně málo. Mnozí o sobě tvrdí, že jsou ateisté, ale pak při rozhovoru zjistíte, že opak je pravdou, jen si nedokážou Boha pojmenovat. Mnozí totiž vnímají víru a náboženství jako synonyma, a přitom jsou to naprosto odlišné pojmy. A nakonec mnozí ti takzvaní ateisté mají mnohdy pro mě a pro mou práci velké pochopení a úctu a velmi je to zajímá. A tím pádem není vykonávání toho mého povolání až tak težké. A problémy? Ty jsou všude a vždycky. Bez nich by život neměl tu správnou příchuť (i když mohlo by jich být méně).

Rozhodovalo by se Vám lehce, kdyby přišla nabídka vrátit se zpátky do Polska?
To určitě ne. A to hned z několika důvodů. První je ten, že když jsem přišel do Čech, řekl jsem si, že tady chci pracovat a dobrovolně jsem požádal otce kardinála o přijetí do pražské arcidiecéze. Jinými slovy jsem se upsal pražské arcidiecézi a z toho plyne na základě církevního práva, že jen Svatý Otec by mě mohl odvolat do Polska a tam třeba ustanovit biskupem (a to mi naštěstí nehrozí :-)). Jinak plné právo rozhodovat o tom, kde budu působit, má jen otec kardinál a jeho nástupci. Za druhé je tady ještě pořád dost práce a já rád dokončuji započatou práci. Za třetí tady mám spoustu přátel a tady v Čechách se cítím doma. Polsko mě neláká, to už znám :-). Takže shrnuto a podtrženo: doufám, že nedostanu nabídku návratu do Polska a nebudu se muset o tom rozhodovat…:-)

Jaké máte koníčky, co Vás baví, zajímá? A máte na ně čas?
Rád čtu. Mám rád zvířata – to je všeobecně známo – a mám jeden sen, který se ale asi nikdy nesplní, chtěl bych totiž mít opičku (nemyslím tím ovšem tu, která se získá po večeru stráveném v hospodě). Jsem ale rozumný a vím, že moc uskutečnitelné to není. Ale proč bych nemohl mít takové přání? Mám rád hudbu. Vůbec rád poznávám nové věci, jako třeba počítač nebo internet, ale moc si nedůvěřuji a z toho plyne, že z toho mám respekt. Mám rád divadlo – s ním je spojen jiný můj životní sen. Docela rád bych nacvičil se skupinou nadšenců nějakou hru, a to jako jeden z účinkujících nebo jako režisér. S tou myšlenkou koketuji již dlouhá léta, snad se mi to splní… Jsem takový snílek, jako dítě jsem rád rybařil, vzpomínám na hodiny, které jsem trávil s dědečkem na loďce. No ale na to nemám vůbec čas, zbyly jen vzpomínky. Zajímá mě problematika drogové závislosti a pokud mi to jen čas dovolí, chtěl bych v budoucnu získat v tomto oboru nějaké solidní vzdělání. Mám rád dějiny a rád poznávám památky, ovšem s tím, že jsem dost náročný. Nerad se totiž účastním organizovaných prohlídek a dávám přednost, pokud to jen jde, soukromému poznávání. A že čas je můj nepřítel? Někdy si říkám, jak by to bylo úžasné, kdyby den byl trochu delší, anebo já potřeboval méně spánku (stejně šidím spánek, jak to jen jde :-)). Času je dost, jak říkával jeden můj známý, jen my s ním nedokážeme dobře hospodařit. Asi na tom jeho tvrzení něco bude.

Vánoce už jsou minulostí, přesto se můj další dotaz bude týkat uplynulých svátků. V čem spočívá rozdíl, nebo jinak, v čem se liší polské Vánoce od českých?
Zásadní rozdíl neexistuje, protože podstata je stejná: oslavujeme narození Krista. Máme ale jiné zvyky. V Polsku třeba na začátku štědrovečerní večeře, která by měla začít, když se rozsvítí první hvězda na obloze, hlava rodiny přečte úryvek z evangelia o narození Pana Ježíše, pak si všichni popřejí a podělí se oplatkem, který se před Vánocemi přinese z kostela. Ten oplatek – záměrně užívám mužsky rod – leží po celou dobu vánočních svátků na stole na trošce sena a má vlastně symbolizovat Pana Ježíše. Oplatek je nekvašený chléb, který používáme při mši svaté a známe jako hostie, jen má jiný tvar a velikost. Jiným polským zvykem je samotná štědrovečerní večeře, která se skládá z dvanácti chodů: „variace“ z kapra, bramborový salát, tradiční polské pirohy se zelím a houbamí, houbový vývar nebo polévka ze sušených švestek, zelí se žampiony a pak sladké „flíčky“ s medem, mákem, rozinkami, oříšky a nevím čím vším ještě. Vzpomínám si, jak moje babička vždycky dohlížela, abychom vše ochutnali. Pak samozřejmě byly dárky, které u nás přináší svatý Mikuláš, a to tak, že je nechá přede dveřmi, zazvoní nebo zaklepe a než se otevře, tak zmizí. Pak k tradici polských Vánoc patří i půlnoční mše svatá. Podstata, ale jak jsem říkal, je stejná.

Je mi jasné, že Vánoce jsou pro Vás svátky plné fyzického vypětí. Jak je prožíváte?
Myslím, že jsem dost přizpůsobivý, a když jsem v Čechách, tak slavím Vánoce po česku, dám si bramborový salát a už netradiční řízek. Na cestě od kostela ke kostelu je těžko nějak si vytvořit tu správnou vánoční atmosféru a snad to je i dobře, protože jinak by se mi asi stýskalo po mých blízkých. Dárečky pod stromečkem, které dostavám od vás mých farníků, mě vždycky moc potěší a zahřejí u srdce, jen mi přijde líto, že nedokážu vám všem oplatit stejně a tak mi nezbývá, než se opravdově a ze srdce za vás vřele modlit.

Dáváte si s příchodem nového roku nějaká předsevzetí? Máte nějaká přání s blížícím se začátkem nového roku?
No samozřejmě si dávám předsevzetí, ale o těch raději pomlčím.. A přání v poslední době mám jedno všeobecné, aby se nám podařilo být více tolerantní k sobě navzájem. Osobních přání pak mám celou spoustu, prý se ale nemá je prozrazovat, jinak z nich nebude nic…

Moc děkuju za rozhovor – a s kým byste si chtěl přečíst rozhovor v příštím čísle?
Bylo by zajímavé se něco dozvědět o paní Jiřině Ptáčkové...

Závěrem bych Vám chtěla, myslím, že mohu za všechny, na prahu nového roku popřát pevné zdraví, hodně Božích milostí ve Vaší nejednoduché, ale záslužné práci.

Marta Čermáková.

Oznámení

S velikou radostí Vám chci oznámit, že od prvního ledna jsme díky našemu Ondřeji Balíčkovi uvedli do provozu internetovou stránku našich farností http://www.faramnisek.webz.cz/. Prozatím je ve výstavbě, ale některé informace jsou již závazné. Pro ty z nás, kteří máme internetové připojení, se mohou tyto stránky stát dalším zdrojem informací o dění v našich farnostech. Uvítáme jakékoli nápady a samozřejmě i pomoc s úpravou vzhledu stránek...

Vydává pro vnitřní potřeby:
Římskokatolická farnost sv. Václava
nám. F. X. Svobody 38
252 10 Mníšek pod Brdy
http://www.faramnisek.webz.cz/