STOPY - únor 2004
(také si můžete stáhnout celé číslo pro Microsoft Word)

Úvod

  V roce 1858 se Bernadettě Soubirousové v massabiellské jeskyni v Lourdes zjevila Panna Maria. Představila se jí jako Neposkvrněné početí. Bylo to asi 4 roky po tom, co bylo vyhlášeno dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie papežem Piem XI. 8. prosince 1854 bullou Ineffabilis Deus. Během několika dnů se sláva tohoto místa rozšířila po blízkém okolí. Pak se tento kruh rozšiřoval. Dnes není věřícího (a snad jen málo nevěřících), který by o tomto místě nevěděl. Fenomén takovýchto poutních míst fascinuje každého člověka. Nepochopitelná síla Božího milosrdenství se zhmotňuje ve viditelné znamení zázračného uzdravení. Píši o tom proto, že na únor (přesněji 11.2.) připadá liturgická vzpomínka Panny Marie Lourdské.
  Již mnoho let je tento den Světovým dnem nemocných. Každoročně svatý otec Jan Pavel II. posílá poselství k tomuto dni všem nemocným. V letošním roce mimo jiné napsal: „Pod křížem tiše trpí Maria, která se zvláštním způsobem účastní Synova utrpení, stává se matkou lidstva, připravena přimlouvat se, aby každá osoba byla spasena. V Lourdes není těžké pochopit tuto jedinečnou Mariinu účast na Kristově spásné úloze. Zázrak Neposkvrněného početí připomíná věřícím jednu základní pravdu: spásy je možné dosáhnout jen tím, že se budeme poslušně účastnit plánu Otce, který chtěl vykoupit svět smrtí a zmrtvýchvstáním svého jednorozeného Syna. Křtem je věřící uveden do tohoto plánu spásy a je osvobozen od prvotního hříchu. Nemoc a smrt, i když zůstávají přítomné v pozemském bytí, ztrácejí svůj negativní smysl. Ve světle víry se smrt těla přemožena smrtí Kristovou stává nutným přechodem k plnosti nesmrtelného života“.
  V dnešní době před nemocí a utrpením (a vůbec lidskou bídou) zavíráme oči, mnohdy se tomu bráníme. Kéž nám Panna Maria pomáhá i v utrpení nacházet tvář milujícího Otce a v trpících vidět Krista.
 

P. Robert
 

Můj život je plný Boha...

(z knížky Noc je plná hvězd od Sabine Naegeliové vybrala Z.Váňová)

 

Moudrosti Archy Noemovy

(vybrala M. Č.)
 

Milí spolufarníci

(Jana Salzmannová)
 

Pořad bohoslužeb

Aktuality

  Je to jako včera, když jsme před Vánoci s dětmi zdobili v kostele stromečky. Taky každý rok marně přemýšlíte, jestli stromečky po Vánocích odnesou skřítkové nebo co se to s nimi vlastně stane, že najednou v únoru z kostela zmizí a ještě po sobě uklidí? Letos vám nabízíme možnost vyzkoumat to všechno na vlastní oči – povánočnímu úklidu kostela se budeme věnovat v sobotu 7.2. dopoledne.

  Setkání nad katechismem 9.02. a 23.02. Všichni jste srdečně zváni!

Dětský koutek

  V minulém čísle byl úkol hlavně pro velké děti, tak jsme tentokrát chtěli vymyslet něco pro všechny: chtěli bychom vás všechny poprosit o obrázek na kostelní nástěnku, v Mníšku i v Líšnici. Máme pocit, že je každý měsíc stejná a že by to prostě chtělo změnu. Na technice nezáleží, na námětu trochu ano – chtěli bychom, aby ty vaše obrázky jakoby představily naši farnost tomu, kdo nás třeba nezná, aby na nich bylo to všechno, co jako farnost děláme, co jsme spolu zažili.
  Obrázky by měly mít rozměr nejvýš asi 15 krát 20 cm (aby se vešly do nástěnky) a potřebovali bychom je nejpozději 20.2.2004.
Takže vás prosíme a vyzýváme a přemlouváme, malujte co nejvíc (obrázků od jednoho autora může být klidně víc) a namalované obrázky noste panu faráři. A nezapomeňte se zezadu podepsat, sladká odměna na vás stále čeká!!
  Pro starší děti bychom měly ještě jeden úkol, aby si nestěžovaly, že je zanedbáváme. Ne tolik úkol, jako spíš docela záludnou otázku – že se na Popeleční středu uděluje popelec, to asi všichni víme. Ale odkud se bere ten popel?
  I na vaše odpovědi čekáme, můžete je také odevzdat panu faráři do 20.2.2004- sladká odměna vás nemine!
 

Rozhovor

  Kam chodíte na ty nápady - myslím třeba scénky při dětské mši, posvícenskou cestu a jiné akce?
  Brzo ráno do kouta za skříň. Ne, vážně, v našem malém bytě je s klidem a tichem trochu problém, a tak brzo ráno v koutě za skříní je ideální místo na přemýšlení. Ale jinak posvícenská stezka i scénky i všechno ostatní jsou především kolektivní dílo, ty nejlepší nápady přichází za pochodu a společně se je snažíme realizovat.

  Zůstaňme ještě na okamžik u dětských akcí, je něco co Vás při jejich organizování nejvíce těší nebo naopak trápí?
  Je skvělý, že vůbec takové akce jsou, že jsme schopný se domluvit, sejít a něco pro děti nebo s dětmi připravit. A že jsme schopný si to potom spolu s dětmi užít. Že dokážeme společně rozebrat i to, co se nepovedlo. Že je nás pořád víc, co takové akce připravují…
Přiznám se, že největší radost mám ale z dětských mší. Vím, že je to mnohdy zkouška trpělivosti pro všechny zúčastněné, ale přesto. Možná jsem naivní, ale mám pocit, že když jsou děcka ochotný se před každou dětskou mší sejít a přes hodinu nacvičovat písničky, scénku, na náboženství sbírat prosby, které by chtěly říct, doma si zkoušet čtení – že je to lepší než přijít v neděli do kostela a sedět a být potichu. I když se třeba všechno nepovede, i když jsou hlučnější (nebyli byste nervózní, kdybyste měli hrát scénku před celým kostelem?). Mám prostě pocit, že tohle všechno je dobrá zkušenost – a nejen pro děti - a moc děkuji všem, kteří s námi mají trpělivost.
 

  Děkuji za rozhovor! A nakonec tradiční otázka - s kým si chcete přečíst rozhovor v příštím čísle?
  Pošlu štafetu do sousední farnosti, do Líšnice. Vždycky se mi totiž líbilo, že dokážeme držet pohromadě, že dokážeme spolu prožívat akce líšnické i mníšecké, vím, že to zdaleka není všude tak samozřejmé jako tady u nás. A tak bych chtěla o příští rozhovor poprosit rodinu Dvořákovu z Klínce.

  Děkuji za rozhovor a chci poděkovat za Vaši obětavost a pomoc a přeji Vám hodně Božího požehnání.

P. Robert
 

Jak jsem svezl Krista Pána!

  Po cestě z chaty, z Jižních Čech, směrem od Kardašovy Řečice k domovu, se mi stala neuvěřitelná příhoda!
  Naše stařičká Škodovka statečně ukusovala kilometry po asfaltce v blízkosti Soběslavi. Jel jsem mimořádně zcela sám, také vozovka přede mnou i za mnou kupodivu zela prázdnotou.
  Vtom můj zrak upoutala podivná postava ještě podivnějšího stopaře. Nevěřil jsem vlastním očím a čím více jsem se blížil, tím více se mi zdálo, že sním, že se mi něco zdá! Věřte, nebo nevěřte, ale rád bych viděl na mém místě kohokoliv jiného, jak by se tvářil ve stejné situaci...
  U krajnice stál sám Ježíš Kristus a bylo vidět, že touží po svezení! Režné roucho, opánky na bosých nohou, přes rameno malou mošničku, kdoví, zda by se mu tam vešla půlka chleba. A ten obličej! Přesně takový, jak ho známe z obrázků! Mírně vlnité vlasy splývající na ramena, typický vous a krásné oči zářící dobrotou!
  Nemusím ani zdůrazňovat, že jsem byl z podivného poutníka v šoku a že bych nikdy nedokázal projet okolo a nezastavit! Kdyby nebyl zcela zjevně živý, mohl by stát v kterékoliv kostele rovnou na oltáři! Jen svatozář okolo hlavy – ta drátěná a pozlacená, chyběla. Místo ní zářily sluneční paprsky krásného letního odpoledne. Jak rád jsem ho pozval k sobě do auta! I když měl za sebou zcela jistě pořádnou štrapácí, byl čistý, milý a příjemného vystupování. Až mi přišlo trochu podivné, že mluví tak dokonale naší mateřštinou! A protože nebyl skoupý na slovo, dozvěděl jsem se leccos zajímavého. Například to, že jde pěšky z Itálie, chce v Praze navštívit pana kardinála a potom odcestovat do Jižní Ameriky... Tak jak je! Zcela chudý a téměř bos. Jen s tou malou mošničkou, která je jeho jediným majetkem.
  Nevím, zda žertoval, když o sobě prohlásil, že patří do řádu „zcela zbytečných bratří“! Vím o řádech leccos, asi víc o ženských než o mužských, vždyť jsem vyrůstal jako ministrant v klášterním kostele Školských sester De Notre Dame v Horažďovicích, kde měly tenkrát svůj mateřinec i svůj domov přestárlých sester. S těmi mužskými jsem se zase setkával v hojné míře coby skautík protažený komunistickou „spravedlností“, při nedobrovolné exkurzi českými věznicemi a Jáchymovem. Ale o řádu „zbytečných bratří“ jsem nikdy neslyšel! A proč je tak chudý, vždyť na první pohled je to schopný, inteligentní mladý muž, pravě v Kristových létech! Jakým idolem žen by musel být při svém vzhledu, při své postavě a tváři!
  Všechno, co jsem se od něj dozvěděl však bylo pravdivé a vlastní zkušenosti mi potvrzovaly, že nelže! Shodli jsme se na všem, o čem vyprávěl. Například, že studoval na lesnické škole v Písku (ach, jak spřízněná duše přes lesařinu!) – a já znal osobně pana ředitele, neboť jsem mu učil syna ve škole pro nedoslýchavé v Praze. Některé jeho profesory jsem zase znal z Čs. ornitologické společnosti, z cest za ptáky, kroužkování, nebo jako pokladník ČOS, kterého jsem dělal celých sedm let! Shodli jsme se i na známých místech v Itálii, Římě, Vatikánu, oba jsme znali některé osobnosti, o kterých byla řeč.
  Přirozeně mne nejvíce zajímalo, z čeho žije, kde bere při své chudobě prostředky na stravu, cestování, hygienu...
  Bylo jednodušší, než jsem myslel! Sám život poutníka mu přinášel trvalé příležitosti – někde pomáhal na poli, na vinici, vyspal se u dobrých lidí, či někde v přírodě. Zcela nenáročný, skromný až na samou hranici bytí, nepotřeboval ani ten sud, ve kterém bydlel bájný Diogénes. Vyhovoval mu tento způsob život a o budoucnost se pranic nestaral a nebál. Žil jako ostatní tvorové Boží v přírodě, chudý jak ten vrabec, či myška. Pán Bůh mu poskytoval vše potřebné a jemu to stačilo. Ba, člověk by mu skoro záviděl tu bezstarostnost! Nemusí šetřit na benzín, či opravovat chalupu, trápit se výškou nájemného, či cenou elektřiny, strachovat se, že si umaže bílou košili! Stačí mu potůček, či studánka v lese! A na zimu, tak jako tažní ptáci, ale pěšky, si doťapat do teplých krajů, kde nemrzne a nesněží. Jak prosté!
  Nerad jsem se s ním loučil. I když o nic nežádal, neloudil, byl bych schopen se s ním rozdělit o poslední kousek jídla. Jeho přítomnost mě nějakým způsobem obohatila, nabila duchovní energií, cítil jsem úžasnou posilu a radost, všechny dosavadní starosti se zdály pojednou malicherné! Myslím, že jsem najednou pochopil něco důležitého z Kristova života. jaké měl charisma, jak bylo radostné za ním jít. Pochopil jsem, jak mohli učedníci opustit vše, čím dosud žili a následovat jej! Pochopil jsem, že to jde!
  Jestliže Krista máme vidět v každičkém bližním, v každém živém tvoru, i nehodném, či nehezkém, jak je potom člověku při setkání s takovou jeho kopií?
  Milý bratře, přeji šťastnou cestu ve Tvém putování, hodně dobrých lidí při setkání. A přeji všem, kteří Tě potkají a pomohou, aby také cítili Kristův dotek duši, jako jsem pocítil já! A hlavně – dej si pozor, aby Tě náhodou někde neukřižovali! Někteří lidé jsou moc zlí!...

(Karel Kahoun)
 

Malé ohlédnutí po tříkrálové sbírce

  Naše letošní premiérová tříkrálová sbírka se vydařila. V neděli 4. ledna pročesávaly Mníšek čtyři skupiny po třech králích a jednom dospělém. Za vybraný obnos – 22 589,- Kč – můžeme všem našim „králům“ pogratulovat a mníšeckým obyvatelům poděkovat. Zaslechla jsem cosi o 4 000,- Kč nasbíraných v Berouně a také o tom, že studentky střední zdravotnické školy považovaly za úspěch, když v centru Prahy nasbíraly za den do kasičky 500,- Kč. Mníšek tentokrát zabodoval.
  Dovolte, abych se s vámi podělila o několik postřehů. Především nás překvapila štědrost dárců, o nichž jsme věděli, že příliš majetní nejsou. Jejich příspěvek opravdu můžeme srovnat s haléřem chudé vdovy, která neušla Ježíšově pozornosti. Výsledný dojem naší skupinky byl ten, že výše příspěvku rozhodně není přímo úměrná zámožnosti toho, kdo dával, ale ostatní skupinky nám naši domněnku vyvrátily. Našli se samozřejmě i takoví, kteří přispět nechtěli a kteří dokázali být i nepříjemní, ale to je jejich problém, nikoli náš, a navíc se jednalo o pár výjimečných případů, které nemohly zkazit dobrý dojem z celkově kladného a vstřícného postoje.
  Myslím, že malí koledníci vzbuzovali větší sympatie než ti starší, a leckterý dárce si při pohledu na ně se slzou v oku zavzpomínal na doby, kdy taky sám coby dítko chodil koledovat.
  Sporným bodem se stal Írán. Některým lidem velmi záleželo na tom, aby se podíleli na pomoci obětem zemětřesení, a jiní se zase strachovali, aby snad Charita neposlala něco z jejich peněz do Íránu. Proč, na to jsem nepřišla.
  A ještě jeden postřeh. Koledníci rozdávali cukříky a malé kalendáře. O kalendáře byl zájem, ale je s podivem, jak málo lidí dnes sladí. Nepomáhaly ani výzvy: „Oslaďte si život“. Dnešní lidé si zkrátka sladí život jiným způsobem. Možná by se Charita mohla podle toho v příštím roce zařídit a rozdávat buď jenom kalendáře, nebo vymyslet nějakou lepší alternativu k cukru. Co takhle vitamíny?

Daniela Feltová
 

  Tříkrálová sbírka se konala v sobotu 4.ledna. Jednou skupinkou jsme byly taky my: Bětka Nováková a Zuzka a Honza Ptáčkovi. Musel nás doprovázet dospělý člověk, kterým byla paní Jiřina Ptáčková. Chodili jsme po Malém náměstí a novém sídlišti a ptali se lidí, jestli by nechtěli přispět na Charitu. Každému jsme dávali cukr a na koho zbyl tak i kalendář. Někdo nám dával a jenom dva lidi ne. Jedna paní nás nechala i kouknout na jejich malé štěňátko. Všechno to bylo prostě prima.

Zuzka a Bětka

  Tříkrálová sbírka – pár postřehů skupiny č. 4: Nejprve stručná statistika. Během neděle 4.12. jsme s naší skupinkou (v dívčím obsazení - Káča, Hanka, Kája) obešly část Nového sídliště a přilehlých ulic. Odhadem jsme navštívili asi 180 bytů a 20-25 rodinných domků. Přibližně ve dvou třetinách případů byl někdo doma (přesněji řečeno otevřel nám). Z těch, kdo nám otevřeli, pouze jedna paní nám nedala nic, ostatní přispívali částkami v rozsahu 10Kč až 400Kč (!). Nejčastěji se částka pohybovala kolem 50Kč, ale ani 100 korun nebylo výjimkou. A nejvíc nás dojalo, když nám 200Kč přispěla paní, která by asi sama pomoc potřebovala, neboť má postiženého syna.
Vesměs se na nás lidé tvářili přívětivě, většinou dobře zapůsobilo zpívání koledy „My tři králové jdeme k Vám...“ , takže ke konci odpoledne jsme všechny byly už dost uzpívané. Nenadával nám nikdo, průkaz chtěl vidět pouze jeden pán. Myslím, že velký vliv na dobré přijetí měla propagace v místním rozhlase a letáky, které byly na všech nástěnkách, takže většina lidí věděla o co jde. Pokud se sbírka bude konat i za rok, určitě bude dobré propagaci zopakovat.
Ze sbírky máme dobrý pocit. Setkaly jsme se s řadou pozitivních reakcí, např. že je dobře, že se tradice chození Tří králů obnovuje, že nám rádi přispějí když vědí že jde o dobrou věc; a řada lidí si i přála napsat nade dveře znamení Tří králů.

Kašpar, Melichar a Baltazar a Zuzka Šlégrová