Čvn 20 2018
Stopy – červen 2018
 |
Uvnitř červnových Stop najdete:
… a mnoho dalšího |
Zatím pouze jeden komentář
Důležité odkazy
Stránky
Rubriky
Odkazy
Mníšek pod Brdy
Čvn 20 2018
|
Uvnitř červnových Stop najdete:
… a mnoho dalšího |
Zatím pouze jeden komentář
K článku Eucharistie
Co je Eucharistie ?
– díkuvzdání a chvála Otci,
– obětní památka Krista a jeho Těla
– přítomnost Krista mocí jeho slova a jeho Ducha,
– Večeře Páně?
Jak tomu rozumíme, co si pod těmi slovy a pojmy představujeme, jak to při mši prožíváme?
Samotné lámání chleba mělo dříve silný význam jako gesto přátelství, důvěry těm, kteří byli přizváni k hostině.
Ježíš (např. podle Matouše):
… vzal chléb, požehnal, lámal a dal učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte; toto je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něj všichni“; toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.
Co to znamená ? A co se nám za ta dlouhá léta změnilo?
Místo skutečného chleba, který si kdysi snad sami věřící přinášeli k proměnění, aby měli doma proměněný chléb, který je bude posilovat, máme vypreparované oplatky z nekvašeného těsta.
Místo skutečného lámání chleba máme opatrnou operaci s jednou (z mnoha) oplatek.
V průběhu staletí došlo k zásadnímu posunu vnímání Eucharistie. Věřící (vyjma kněží) prakticky vůbec Eucharistii nepřijímali. Přijímání bylo nahrazeno uctíváním. To se naštěstí podařilo zvrátit, i když jen částečně. A částečně to přežívá. Běžné je přijímání pod jednou způsobou (chléb). Přijímání pod obojí je obvykle vyhrazeno jen „vyvoleným“, t.j. celebrantům. Tak to alespoň někteří farníci vnímají. Je to vnímáno i tak, že jde o vyjádření nadřazenosti vyvolených nad obyčejnými (i to má základ v tradici).
I když se tedy přijímání Eucharistie laiky naštěstí (alespoň pod způsobou chleba) vrátilo, zůstalo jakési naductívání, které nijak nesouvisí s Ježíšovou radostnou zvěstí.
Ježíš (alespoň podle Matouše) řekl „Pijte z něho (kalicha) všichni.“
My katolíci nejen, že máme přísná pravidla, kdo může a kdo nesmí k přijímání (dokonce, když papež připustí diskuzi o změně některých těchto přísných pravidel, tak je obviněn z hereze), ale my někteří obyčejní farníci jsme nadmíru vděčni, když nám vyjímečně kněz namočí hostii (Tělo) do vína (Krve). Že bychom pili, jak to po nás žádal Ježíš, v to ani nedoufáme. Kolikrát normální farník za svůj život pije z kalicha, tak jak to ustanovil Ježíš?
Až se s Ježíšem setkáme tváří v tvář (a nepochybuji o tom, že se tak stane), co řekneme ? Mistře či Rabbi, víš asi jsi to myslel dobře, ale my jsme to trochu domysleli a vylepšili, uznej, naše teorie o transsubstanciaci……
V příspěvku ve Stopách je jeden z odkazů na článek P. Filipa M. Steinera OP. Myslím, že se v lecčems mýlí. Např. v odsudku, že u přijímání na ruku nejde o tradici prvotní Církve ale, že jde o podvrh a falšování církevních dějin.
Zde bych více věřil např. tomu co uvedl Zdeněk Bonaventura Bouše (v časopise Universum číslo 2/2018 je o něm zajímavý článek) v knize Malá Katolická Liturgika (Vyšehrad 2004):
„Ve staré době vysluhující, dříve než podal tělo Páně ukázal přijímajícímu částku se slovy: „Tělo Kristovo.“ Přijímající odpověděl „Amen“ a přijal eucharistický chléb do dlaně pravé ruky,….. Když bylo v pozdním středověku obnoveno přijímání laiků, stalo se zvykem přijímat tělo Páně vkleče a do úst.“
Až se s Ježíšem setkáme tváří v tvář, co bude důležitější, zda jsme se správně klaněli, nebo zda jsme pochopili a snažili se dodržet to, co po nás Ježíš chtěl?
Ježíš se neštítil hříšníků, neštítil se jich dotýkat. Neštítil se, když se hříšníci dotýkali jeho. Neštítil se při poslední večeři svým druhům umýt nohy. Proč bychom se měli proměněného Těla dotýkat jen posvěcenými prsty ? Pokud ano, tak proč by pak neměla být posvěcena ústa a jazyk přijímajícího ? Proč by neměly být posvěceny další orgány přijímajícího, kterými Tělo prochází ?
Zkusme si odpovědět každý sám za sebe. Co je víc ? Klanění ? Klečení ? Dotýkání se Eucharistického chleba jen prsty posvěcenými ? Co je důležité ? A co je důležitější ?
Není důležitější snažit se vybojovat a vyhrát každý sám v sobě svůj zápas za svoje obrácení ? Umět pomoci bližním? Umět obhájit svoji víru ?
V žádném případě nechci jakkoliv zpochybnit patřičnou úctu k Bohu ve všech jeho podobách. Ale mějme na paměti, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Mohli bychom slovíčkařit, zda Bůh je tady pro člověka nebo člověk pro Boha.
Ale na rovinu: my jsme tady, protože jsme dostali šanci podílet se na Božím plánu (na vybudování Božího království) a ne, že Bůh je tady, aby se podílel na našich plánech člověčích.
Příspěvek ve o Eucharistii ve Stopách na mne působí jako stále žhavá jiskra sporu mezi Tridentským koncilem a 2. vatikánským koncilem. Velmi zjednodušeně, cítím to tak, že 2. vatikánský koncil (přes všechno, co se nepodařilo prosadit), ukončil éru církevního „středověku“, která trvala od Tridentského koncilu. Vnímám to tak, že je snaha některé závěry 2. vatikánského koncilu bagatelizovat a zrušit. A tak vnímám i postoje P. Filipa M. Steinera OP.
A co na závěr ?
Od „heretických“ myšlenek zpět k samotnému svatému přijímání. Věcně a bez emocí je to např. na webu Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského:
http://www.liturgie.cz/mse-svata/svate-prijimani-1/svate-prijimani/
Svaté přijímání
Pán Ježíš učedníkům chléb podal se slovy: Vezměte a jezte. Podobně jim podal kalich a řekl: Vezměte a pijte. A dodal: To čiňte na mou památku. Eucharistie byla ustanovena kvůli přijímání. A svatý Pavel říká, že když „je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť máme podíl na jednom chlebu.“ (1 Kor 10, 17) Přijímání Kristova Těla eucharistického vytváří z věřících jedno Kristovo Tělo – církev.
Kněz (hlavní celebrant i koncelebranti) musí vždy přijímat chléb a víno proměněné při dané mši svaté. Pokud není nějaký výjimečný důvod, je třeba, aby chléb (příp. a víno) proměněný při dané mši přijímali také věřící, neboť tak vynikne jednota celé mše svaté – eucharistické modlitby i svatého přijímání.
Věřící přistupují k přijímání v průvodu – tak se naznačuje, že eucharistie je pokrmem na cestu, i že kráčíme za svým Pánem, který nám naopak vychází vstříc. Úctu a víru v Kristovu skutečnou přítomnost v eucharistii je třeba projevit před těsně přijímáním krátkým pokleknutím – pokud se ovšem klečelo při Beránku Boží nebo při „Pane, nezasloužím si…“, pokleknutí na tom místě odpadá, neboť není důvod ho zdvojovat.
Církev říká, že při přijímání pod obojí způsobou, tedy při přijímání Těla Páně i jeho Krve, je plněji vyjádřeno svátostné znamení, lépe vyniká znamení eucharistické hostiny, jasněji je vyjádřena vůle Krista, který novou smlouvu stvrdil svou Krví, je lépe vidět vztah mezi eucharistií a eschatologickou hostinou. Přijímání pod obojí způsobou je možné v případě, že je všeobecně dovoleno biskupem, kněz uzná, že je to vhodné a věřící jsou připraveni (podrobněji viz Všeobecné pokyny k římskému misálu). Přijímat pod obojí způsobou je možné dvojím způsobem: napitím z kalicha nebo namočením hostie do kalicha s Krví Páně.
V případě, že se podává pouze Tělo Páně (nebo že se Krev Páně podává napitím), mohou si věřící vybrat, zda chtějí Tělo Páně přijímat do úst v kleče, do úst ve stoje nebo na ruku ve stoje. Žádný kněz nemá právo způsob svatého přijímání věřícím určovat či nařizovat. Pokud se podává Tělo Páně a Krev namáčením, je možné přijímat pouze do úst. Podávání na ruku i podávání do úst jsou způsoby, které církev zná ze své tradice, oba dva vyjadřují úctu k eucharistii a oba dva vyjadřují prázdnotu (otevřené dlaně, otevřená ústa), s níž člověk očekává, že bude obdarován samotným Kristem.
Když kněz podává Tělo Páně věřícímu, ukáže mu hostii a říká při tom „Tělo Kristovo“. Odkazuje tak na slova Ježíše při poslední večeři, který učedníkům dával chléb se slovy „Toto je moje tělo“; formule Tělo Kristovo byla používána již ve 4. století. Věřící odpovídá „Amen“ a tímto vyjádřením potvrzuje svou víru, že to, co vypadá jako chléb, je ve skutečnosti Tělem našeho Pána.
Vladimír Novák, 7.7.2018