Úno 25 2011

Skalka

Publikoval/a

Historie bývalé františkánské rezidence na Skalce v Mníšku pod Brdy

Po velkém moru v roce 1680 se rozhodl majitel mníšeckého panství Servác Ignác baron Engel z Engelsflussu († 26.2.1704), jsa bezdětný, vystavět na vrchu Rochoty nad Mníškem poutní kapli sv. Maří Magdaleny s benediktinskou rezidencí. Za tímto účelem přikoupil kus lesa od sousedního panství dobříšského hrabat Mansfeldů a po určitém prodlení přikročil k výstavbě. Stavbu vedl v letech 1692 – 1693 Kryštof Dientzenhofer, na stavbě jsou písemně doloženi políři Jan Rektoris (1692) a Benedikt Spineta (1693), oba dočasně bydlící v Mníšku. Zřejmě nedlouho po dokončení stavby, nebo současně s ní, se začala budovat rezidence, určená pro čtyři členy benediktinského kláštera sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě. Tato přízemní obdélná stavba byla kolem roku 1700 vybavena štukovými stropy (refektář), což hovoří pro to, že již tehdy byla hrubá stavba dokončena. V jiném sále byla vytvořena nástropní freska „Kající sv. Maří Magdalena“ od významného českého malíře Petra Brandla, která byla roku 1954 sňata na plátno a přenesena do kostela v Mníšku. Skalecký areál se kromě kaple a rezidence skládal ještě ze samostatně stojícího rekollekčního stavení (poustevny) s kaplí Bolestné Panny Marie, nacházející se na nejvyšším místě skaleckého areálu. Tato přízemní čtvercová budova má vnitřek rozčleněn tak, že kolem vstupní chodby s bývalou kaplí Bolestné Panny Marie, nacházející se na protilehlém konci proti vstupu do objektu v půlkruhové apsidě, se nacházely čtyři cely, v nichž mohli benediktinští bratři samostatně konat duchovní cvičení. Kaple sv. Maří Magdaleny na elipsovitém půdorysu je uvnitř zařízena jako krápníková jeskyně (grotta), zaklenutá kupolí. Byla postavena dle předlohy kaple sv. Maří Magdaleny u Marseille, kam roku 1690 Servác Ignác Engel vyslal Kryštofa Dientzenhofera k pořízení plánů. Dle posledních výzkumů se konkrétně jedná o poutní kapli v Sainte-Baume u Marseille, která je vytvořena přirozenou jeskyní a má architektonicky ztvárněné průčelí, podobné skalecké kapli. Půdorys kaple na Skalce připomíná kapku, což lze spojit s kajícím pláčem Maří Magdaleny. Podobně jako kaple v jižní Francii i skalecká kaple byly situovány vysoko nad okolní krajinou a je zřejmé, že místo k výstavbě kaple na Skalce bylo vybráno zcela záměrně. Nad vstupním portálem se nachází kartuše s donačním latinským nápisem, který zní: „Illustrissimus dominus Servatius Ignatius liber baro de Engelsfluss, sepulchri Hierosolymitani eques, dominus in Mnissek et Magna Chrasticz, S. C. R. M. consiliarius, inclyti judicii feudalis et cameratici assessor nec non primarius regius capitaneus districtus Podbrdensis fieri fecit anno 1693“ (v překladu: „Velevzácný pán Servác Ignác svobodný pán z Engelsflussu, rytíř Božího hrobu, pán na Mníšku a Velké Hraštici, císařský rada a přísedící manského a komorního soudu, též přední královský hejtman kraje Podbrdského založil v roce 1693“). Na hlavním oltáři stála socha sv. Maří Magdaleny od pražského sochaře Jana Jiřího Bendla, vzniklá ještě před samotnou výstavbou kaple. Bendl vytvořil také sochy čtyř poustevníků sv. Pavla Thébského, Antonína Velikého, Ivana a Prokopa ve výklencích v lodi kaple. Ikonografický program je zde nesen myšlenkou „viva contemplativa“ (život kontemplativní). Poustevnictví a kajícný život sv. Maří Magdaleny je zde zdůrazněn přítomností zakladatelů poustevnického života v Egyptě sv. Pavla a Antonína a současně českých poustevníků sv. Ivana a Prokopa. V lodi se nacházely ještě dva boční oltáře – sv. Františka Serafínského a Matky Boží dobré rady. Ve zvoničce na jižní straně kaple byly zavěšeny dva zvony. Větší s reliéfem sv. Maří Magdaleny z roku 1693 byl ulit v pražské dílně Bedřicha Schönfelda, jak dosvědčoval nápis: „M. F. S. F. anno 1693“ (Me Fridericus Schönfeld fudit anno 1693). Menší s reliéfem sv. Serváce z roku 1699 odlil Antonín Schönfeld na Starém Městě pražském („Antonius Schönfeld Anno 1699 Vetero Pragae me fudit“). Druhý byl zrekvírován za první světové války spolu s píšťalami varhan. První zvon z r. 1693 byl sice zrekvírován za války druhé v r. 1944, ale po válce byl vrácen.
Pro kapli nechal donátor Servác Ignác Engel vytvořit sbírku parament a liturgických nástrojů (monstrance, kalich s paténou, pacifikál, ciborium, šest svícnů). Dosti vysoké stavební náklady baron pokryl částečně z prostředků, které utržil prodejem statku Korkyně se šesti vesnicemi zbraslavskému klášteru. Nad samotným areálem nechal založit menší hospodářský dvůr (stával výše nad rekollekčním stavením), jenž měl rezidenci zásobovat pravidelným deputátem. Dvůr byl již v roce 1798 opuštěný a ještě koncem 19. století byly jeho stavební zbytky zřetelné.
Přestože byla rezidence hotová, nebyla bohužel za života donátora osazena. Nejprve se ohradil proti zatížení velkostatku stálým deputátem pro klášteřík budoucí dědic panství Ignác Karel baron Engel z Engelsflussu, bratranec zakladatele. Nechal spor řešit zemským soudem. Později, před těsně před skonem zakladatele se nechal dědic přeci jen pohnout k tomu, aby budoucí pán nezbytný deputát Skalce dopřál. Servác Ignác navíc ve své závěti věnoval staroměstskému klášteru sv. Mikuláše svou knihovnu, částku 15 000 zl. Ihned po smrti zakladatele Serváce Ignáce, pochovaném v rodinné hrobce v kostele sv. Salvátora v Praze, se  dědic Ignác Karel ujal realizace osazení klášteříka na Skalce. Narazil však na těžkosti ze strany církevní i státní. Arcibiskup Ferdinand z Kuenbergu nepřál tomu, aby kněžský dorost odcházel do klášterů, zatímco byl nedostatek světských kněží. Proto se snažil osazení zmařit tím, že zadal podmínku, aby na Skalce bylo osazeno šest kněží, kteří by v okolním kraji konali misie. Takovému počtu však nepostačoval deputát a proto benediktinský řád žádal o zvýšení deputátu, nebo věnování dalšího dvora klášteru. Ignác Karel však zvýšit deputát nechtěl a nechtěl ani věnovat další statek, poukazuje na to, že mu to nepovolují zásady vyplývající z držby Mníšku jako fideikomisu (který nepovoloval rozdrobování držby). Snad také chyběla trochu i vůle, protože například čisovický dvůr nebyl součástí fideikomisu, ale byl přikoupen k panství jako bývalé manství. Každopádně pro těžkosti nedošlo k osazení areálu a ten postupem doby začal díky neúdržbě chátrat. Fundační peníze 15 000 zl. benediktinský řád rovněž neužil, protože si jej nechal pojistit na panství Dlouhá Lhota Ignáce Huberta hraběte Bechyně z Lažan, který však r. 1748 udělal bankrot.

Ignácem Karlem Englem rod v r. 1745 vymřel. V závěti odkázal skalecká precioza farnosti v Mníšku (později musela být roztavena za napoleonských válek). Mníšek zdědila jeho sestra Marie Viktorie z Engelsflussu, provdaná 1669 za Jana Karla Unverta z Unvertu. Ta Mníšek předala svému synovi Ignáci st. Unvertovi. Matka jeho manželky Benedikta hraběnka Čejková z Olbramovic se r. 1748 přestěhovala ke své dceři Marii Terezii a zeti na Mníšek s úmyslem dožít jako terciářka františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné v Praze na Novém Městě v ústraní na Skalce v opuštěném klášteříku. Požádala pražský františkánský klášter, aby jí byl zaslán pater Vavřinec Hlaváč, lektor bohosloví, který konal v kapli každý den bohoslužby. Po něm zde působili Amaranth Procházka, Václav Mařatka (oba z kláštera v Hořovicích), v letech 1761 – 1762 Hygin Svoboda, od roku 1762 Bernard Schmaberger. Baronka Čejková nechala v roce 1762 vystavět kapličky křížové cesty, při nichž konávala pobožnosti. Skalka se stávala známější a postupně se zde konaly zastavení během poutí na Svatou Horu z Prahy. Vrchnost nechala proto v areálu vystavět zájezdní hostinec, která poskytovala poutníkům noclehy a občerstvení. K zadní komnatě rezidenční budovy s Brandlovou freskou, kde hraběnka Čejková bydlela, nechala přistavět r. 1764 malý pokojík s komorou.

Po jednání s provinciálem řádu františkánů Wolfgangem Benišem, pražským arcibiskupstvím a císařskou kanceláří se přes prvotní nezdary hraběnce nakonec podařilo získat 4. listopadu 1760 souhlas císařovny Marie Terezie, aby na Skalce byli usazeni superior a dva kněží františkáni. Po dvou letech získala rovněž souhlas od pražského arcibiskupa a proto mohla 12. října 1762 sepsat nadační listinu. Dle ní byla přijal řád františkánů do svého majetku kapli sv. Maří Magdaleny a budovu rezidence až po čtvrtou kapli křížové cesty po obou stranách cesty i s rybníčkem, ale beze všeho deputátu. Dále je v ní  uvedena i preambule, že pokud by měl mníšecký farář měl některou neděli konat bohoslužby v Kytíně, nebo Velké Hraštici, měl ho zastupovat jeden kněz ze Skalky v Mníšku. Listina byla arcibiskupem schválena 21. října 1762, ale k samotnému uvedení bratří došlo až po ukončení války (tzv. Sedmileté v l. 1756 – 1763) dne 23. května 1763. Tehdy přibyli na Skalku tři bratři (dva kněží a jeden laik) a superior františkánského řádu z mateřského kláštera v Kadani Leopold Schluderbach, první superior skalecké rezidence. Baronka Čejková vymohla papeže Klimenta XIII. 19. června 1764 plnomocné odpustky pro všechny, kdo se účastní skalecké poutě, která se konala každoročně první neděli po 22. červnu. Baronka žila na Skalce ještě další 4 roky, než 16. září 1768 zemřela a byla pochována v klášterní kryptě pod kaplí.
Bratři založili studnu (21 m hlubokou ve skále), nemohli se však dokopat pramenů a proto sloužila jako cisterna, tj. nádržka na svrchní vodu. Přistavěli ke kapli r. 1764 sakristii, a o rok později pořídili boční oltář sv. Františka z Assisi, kazatelnu a 14 obrazů křížové cesty. Později byla postavena malá stodola na obilí z několika pronajatých polí pod Skalkou. Rekollekční stavení nesloužilo svému účelu ani po osazení františkány. Své stavební restituce se dočkala vlastně až v 90. letech 20. století, kdy získala nové určení. Z kaple Bolestné Panny Marie zchátralého stavení byla františkány přenesena socha Bolestné Panny Marie, kvalitní dílo F. M. Brokoffa do rezidenční budovy, kde byla umístěna na novém kamenném podstavci v refektáři.
Slibně se rozvíjející rezidence byla patentem císaře Josefa II. zrušena, ale brzy došlo k její obnově, když se prokázalo, že kněží vypomáhají v okolí v duchovní správě. Napříště zde měl žít jen sám superior a jeden bratr laik. Za mníšeckého faráře Jana Cipelia měl být klášter opět zrušen, protože řád neměl „českého“ kněze, kterého by tam poslal a proto zažádal o jeho zrušení. Farář Cipeli byl dotázán, je-li zrušení žádoucí, odpověděl, „že má nyní kaplana a proto nemusí být na Skalce kněz český, ale aby tam byl vyslán, jakého mají, jen když tam alespoň jednou denně bude sloužit mši svatou a o slavnostech na Skalce vypomůže zpovědí a kázáním. Dá Bůh, že bude vždy zachována alespoň pro služby Boží, neboť by byla věčná škoda toho krásného kostelíka, aby tu po celá léta stál opuštěn.“ Roku 1809 byly malby na stěnách kapliček křížové cesty, povětrností značně sešlé, nově namalovány. V r. 1811 došlo po dlouhých napoleonských válkách ke krachu státního hospodářství, přičemž hodnota peněz se snížila na pětinu. To mělo dalekosáhlý následek také ve financování církevních fundací. Například výše skalecké nadace se snížila z původních 6 000 zl. na 2 400 zl. Z úroků této částky se měla financovat údržba kaple a budovy rezidence a výživa osob, v ní žijící. Navíc Skalka nikdy neměla vlastní zádušní jmění, proto se františkánům žilo na Skalce těžce. To mj. dokládá i časté střídání zdejších superiorů, jak vyplývá z přehledu, připojeném ke konci článku.
Za superiora Servula Stingla byly dány do kapliček křížové cesty osazeny plechové obrazy, malované malířem Jeřábkem z Kutné Hory. Budova rezidence, mezitím sešlá a navíc poškozená bleskem, byla znovu opravená za superiora Vincence Lichtblaua, jednoho z mála představených, kteří na Skalce žili až do své smrti. V roce 1860 nechal opravil věž, vystavět vysokou jehlancovou střechu a obnovit budovu kaple. Když v roce 1864 udeřil do budovy kláštera blesk, přikročil superior k její opravě. Zřídil klášterní knihovnu v místech zrušeného vstupu do budovy. Tento zaniklý vstup připomínal na vnějšku kamenný výstupek s terasou, kde byl na spodu hrobeček sv. Aleše a na okrajích sochy Moudrosti a Pokání. Samotný vstup do knihovny nechal superior vyzdobit malovanými postavami Srdce Páně  a Srdce Panny Marie v iluzivních výklencích. Byl to dar pražského měšťana a obuvníka Mládka, rodáka z nedaleké Řitky. V době úřadu superiora Víta Hlavy uhodil r. 1897 blesk do středu střechy rezidence. Při tom došlo k poškození nástropní malby „Sv. Maří Magdalena v domě farizeově“ v refektáři, který byl 1898 přemalován prof. Bosáčkem z Prahy.
Kromě chudého platu zbyl v době první republiky pro superiora jediným významnějším příjmem odměna za vyučování náboženství ve škole v Čisovicích. Samotný areál postupně chátral. V roce 1920 se oprav ujal Památkový úřad, který získal na opravu státní subvenci 24 000 Kč. Poslední superior Ladislav Stojdl zde působil do roku 1925, který se snažil získat nějaké finance z turistického ruchu. Např. v roce 1924 vydal průvodce po areálu s dnes cennými fotografiemi. Nemaje jiné cesty, rozhodl se založit v klášteře výletní restauraci, čímž se však dostal do sporu s mníšeckou vrchností i svými představenými. Zanedlouho se františkánský řád, nemaje na údržbu peníze, zřekl Skalky 3. března 1928. Skalka byla dle tehdy platného zákona z r. 1874 dána do vlastnictví Náboženské matice, což znamená, že se stala majetkem arcibiskupství pražského. Zatímco samotné budovy byly dány do pronajaty soukromníkovi, kaple byla dána do duchovní správy mníšeckému faráři. V roce 1936 proběhla nákladem nového majitele provedena oprava střechy kaple. Během opravy se zjistilo, že závady jsou rozsáhlejší, než se na počátku myslelo a proto musel být opravován i krov. Tyto náročné práce provedl tesařský mistr František Franc z Rymáně a nad celou renovační akcí dohlížel mníšecký farář Josef Klouček. Za války byla existence Skalky poprvé ve vážném nebezpečí. Německé ministerstvo průmyslu vzdor námitkám památkového úřadu prosadilo, že kaple má být zbourána a na vrchu měly být otevřeny dva velké železnorudné doly. K záměru naštěstí nedošlo, ale státní orgány zakázaly provádět jakékoliv udržovací práce. Po válce r. 1947 bylo nákladem náboženské matice opraveno stavení rezidence a kaple. Rezidence získala nové omítky, ovšem již bez plastického členění, šindelovou střechu nahradila nová prejzová. Stát, který se stal r. 1945 majitelem zkonfiskovaného mníšeckého velkostatku, postoupil v roce 1947 Náboženské matici horní část pozemku s polovinou kapliček Křížové cesty, rekollekčním domem, částí lesa a hájovnou. Tím došlo ke scelení držby pozemků a nemovitostí areálu Skalky a byl tím nahrazen majetkový stav z dob zakládací nadace baronky Čejkové. Po roce 1948 byl areál zkonfiskován státem.
Závěrem je třeba stručně zmínit snad nejsmutnější období existence Skalky, totiž léta 2. poloviny 20. století. Jak jsme viděli vstupovala Skalka do tohoto období solidně opravená v r. 1947 především organizačním úsilím Náboženské matice a finančními státními dotacemi. Přesto byly zdejší skalecké poutě, konané každoročně v neděli po svátku sv. Maří Magdaleny s více než dvousetletou tradicí, trnem v oku státních orgánů, které se snažily odsoudit skalecký areál k likvidaci. Nevyužité budovy začaly chátrat. V roce 1954 došlo k sejmutí cenné fresky Petra Brandla Kající sv. Maří Magdalena na plátno a odevzdána mníšecké farnosti. Mobiliář kaple, rezidence i rekollekčního stavení byl převezen do Mníšku. Z budovy rezidence byla odstraněna střešní krytina, aby došlo k rychlé devastaci budovy. Byla i obnovena představa těžit železnou rudu. Byl otevřen důl na železnou rudu a přímo pod Skalkou byla zbudována hlavní těžní věž, takže kaple byla staticky ohrožena. To bylo oficiálním zdůvodněním v polovině 50. let, aby se poutě napříště konaly v Mníšku. Následky poddolování měly za následek, že se objekt Dientzenhoferovy kaple začal pomalu bortit a část obvodového zdiva se zřítila. Takovýto žalostný stav dokládají fotografie kaple z roku 1966, necelých dvacet let po celkové opravě areálu! Skalka měla navždy přestat existovat. Změnou politických poměrů 1989 se mohlo uskutečnit i oživení duchovní tradice zdejších poutních slavností. První obnovená pouť se konala 21. června 1990 a ve dnech 17. – 18. 7. 1993 se konala jubilejní skalecká pouť k výročí 300. letého výročí založení areálu. Doufejme jen, že místo hlučných pouťových atrakcí skalecké poutě opět získají svůj původní smysl a stanou se opět duchovním svátkem sv. Maří Magdaleny, který vtiskl zdejší krajině tak jedinečný ráz.

Seznam františkánských superiorů na Skalce:

- Leopold Schluderbach (1762 – 1767), z kláštera v Kadani. Pomáhal baronce Čejkové s jednáním, týkající se osazení rezidence na Skalce členy řádu františkánského. Zemřel v Kroměříži 1777.

- Prokop Primer (1767 – 1770), zemřel v Praze 1796.

- Kajetán Kindler (1770 – 1772).

- Venanc Schubert (1772).

- Valentin Mücke (1772 – 1775), zemřel v Plzni 1802.

- Venanc Schubert (1776 – 1776), podruhé.

- Raimund Seidler (1776 – 1779).

- Dominik Rappa (1779 – 1781).

- Bernard Řezníček (1781 – 1782).

- Terenc Partl (1782 – 1784), zemřel 1787 ve Slaném.

- Kandidus Buxum (1784 – 1787), zemřel 1799 v Hejnici.

- Jaroslav Maršálek (1878 – 1790).

- Everistus Ebner (1790 – 1793).

- Filip Neri Sedláček (1793 – 1803).

- Marcel Máchoň (1803 – 1804).

- Liberat Lorenc (1804 – 1806).

- Petr Morávek (1806 – 1809).

- Vilém Rozsypal (1809 – 1812).

- Martinian Heinrich (1812 – † 1820), pochován na starém mníšeckém hřbitově.

- Servulus Stingel (1820 – 1827), zemřel v Tachově 1843.

- Monadl Thon (1827 – 1830).

- Quintus Špáda (1830 – 1836), zemřel ve Slaném 1877.

- Monald Thon (1836 – 1845), podruhé, zemřel v Hájku 1858.

- Emilian Karásek (1845 – 1854), zemřel v Turnově 1875.

- Vincenc Lichtblau (1854 – † 17.12.1887). Zabýval se numismatikou. Renovoval skalecký areál v letech 1860 a 1864.

- Benjamin Širůček (1888 – 1893).

- Vít Hlava (1893 – 1898).

- Tomáš Frýb (1898 – 1905).

- Solan Slabý (1905 – 1909).

- Felix Veselý (1909 – 1911).

- Vojtěch Chvojan (1911 – 1914).

- Felix Veselý (1914 – 1915), podruhé.

- Michael Jindra (1915 – 1918).

- Hyacint Holický (srpen – listopad 1918).

- Serafin Nikodém (1918 – 1920).

- Ladislav Stojdl (1920 – 1925).
Historii Skalky zpracoval r. 2003 J. Hájek dle těchto knih * Josef Vávra, Historické paměti bývalého panství mníšeckého a kláštera sv. Maří Magdaleny na Skalce. Praha 1899. * Jan Šťastný, Městečko pod Skalkou, vlastním nákladem, Řevnice 1948. * Farní kronika mníšecké farnosti od r. 1883. * Ladislav Stojdl, Skalka u Mníšku, její památky a dějiny. Praha 1924. * Jan Royt, Poutní kaple na Skalce – dílo Kryštofa Dientzenhofera. Umění 37, 1989, str. 498 – 505 *.

Zatím nejsou žádné komentáře

Napsat komentář

*