Římskokatolická farnost

Sobota 23. 7. 2011: Dolný Kubín – Malatiná

Naše pouť začala na Florenci, kde jsme večer nasedly na autobus do Ružomberoka. Po noci probdělé vsedě jsme tam celé rozlámané v šest ráno vystoupily. Měly jsme hodinu čas, tak jsme zašly na „vécko“ na vlakovém nádraží a odbyly si tu ranní hygienu. Čaj jsme si tam ale už uvařit nemohly, protože jakmile Martina ponořila varnou spirálu do ešusu s vodou, vtrhla tam rozezlená vécédáma nastupující na ranní šichtu a vyhnala nás. Čaj jsme si ale nakonec udělaly – koupily jsme si v automatu v nádražní hale tři horké vody. Ve frontě na autobus do Dolného Kubína jsme si povídaly se dvěma dívkami, které ještě nestihly vystřízlivět po nočním tahu. Nemohly pochopit, proč jedeme zrovna do Kubína – u nich je to prý „o vela krajšie“, a nezapomněly nás několikrát upozornit, že si máme dávat pozor na medvědy.

V Dolném Kubíně jsme se vydaly po červené a šly pořád do kopce. Bylo krásné počasí a zaprášený a hlučný Kubín se nám rychle ztrácel z dohledu. Na vrcholu prvního kopce nás přivítala kaplnka svetého Vendelína. Potkaly jsme tu pár místních lidí, najedly se, schruply si a pokračovaly v cestě. Po mírném bloudění jsme dorazily do Malatiné, kde se Evě přes veškerou snahu nepodařilo zajistit nocleh. Pan farář tu působil teprve 14 dní, takže místní farníky ještě moc neznal, a navíc právě odjel na dovolenou. Nicméně Evě do telefonu slíbil, že se po nějakém ubytování poptá a že nechá před farou vzkaz. Příchod k faře byl opravdu napínavý – splnil či nesplnil důstojný pán svůj slib? A splnil! Na stolku ležel vzkaz, že nás ubytují ve škole.

Ale to už k nám přicházela paní Matylda a ujala se nás. Tahle milá maminka 12-ti dětí nás zavedla do místního amfiteátru, kde právě probíhala soutěž o nejlepší guláš. Jeden kotlík vařil i Matylčin manžel, a z něj jsme byly pohoštěny. Byl báječný. Chvilku jsme poseděly, popily víno a ubytovaly se s veškerým komfortem ve škole.

Neděle 24. 7.: Malatiná – Zuberec

Martina s Evou se moc dobře nevyspaly – dolehlo na ně vyčerpání a nejistota, ale já jsem se vyspala dobře. Ráno jsme spěchaly na mši a potom jsme byly pozvané k Matylce na polévku. Usadila nás do jejich parádního pokoje po babičce a přinesla nám výborný vývar s domácími nudlemi, jídlo, s jakým se člověk na pouti moc často nesetkává. Na cestu nám ještě dala korbáčky vlastní výroby. Na tuhle ženu, myslím nezapomenu. Nejvýstižněji ji charakterizoval její slovník – nám říkala ženičky a o děti pro ni byly děťurence.

Za dědinu nás vyprovodil jeden pán z farnosti a během cesty mi stihl převyprávět svůj život v kostce – a to je právě jedna z věcí, které dělají pouť poutí – setkání s osudy souputníků nebo náhodných kolemjdoucích, které se člověku otvírají právě proto, že už se pravděpodobně nikdy nesetkáme – a taky proto, že ti druzí nějak očekávají, že do cíle doneseme i jejich kříže a bolesti.

Jestli to bylo odrazem jeho osobního bloudění, nevím, ale jisté je, že cesta, na kterou nás zavedl, skončila ve vysoké trávě. Bylo nám ouvej. Jednak začalo pršet, za druhé jsme pořádně nevěděly, jak se dostaneme na správnou cestu, a ze třetí se nám chtě nechtě do mysli vnucovala varování před medvědy, kterými Slováci rádi častují Čechy, ať už pro zábavu, nebo s vážným úmyslem. Martina vepředu razila cestu, protože měla ve výbavě jasně žluté igelitové kalhoty, jak stvořené pro tuhle příležitost. Pasovaly jsme ji s Evou na travoborce a s rozklepanými koleny a vzýváním Matky Boží a andělů strážných ji následovaly. Musely jsme ještě přebrodit potok a zakrátko už jsme zase šly po normální cestě. Konec bloudění to sice ještě nebyl, musely jsme ještě nějakou dobu klopýtat po cestách a přes rozbahněné louky, ale nakonec šťastně dorazily do velkého Borového.

Tam jsme po obědě usoudily, že už jsme se dneska nachodily dost, a po chvilce chůze po silnici jsme nejdřív stoply jedno auto, které nás svezlo přes Huty „dlhé jako babské rieči“, a pak druhé. To řídil smrtelně vážný, ale hodný student filologie, který se vracel do Krakowa do školy.

V Zuberci jsme si nakoupily a došly ještě pár kilometrů do hotelu Tatra West, kde nás měli ubytovat v chatkách. Šťastnou shodou náhod si to ale pan majitel zapomněl poznamenat, chatky nebyly upratované, a tak nás za chatkovou cenu ubytovali s veškerým komfortem v hotelu. Bohu díky za dnešní krásný den.

Pondělí 25. 7.: Zuberec – Oravice

Když jsme se ráno vzbudily, hustě pršelo. Vydaly jsme se po červené a za chvilku došly do skanzenu Brestová. Tady jsme strávily dvě hodiny v dědince, kde se zastavil čas. Procházely jsme dřevěnicemi s malinkými tmavými místnůstkami s nízkými stropy a přemýšlely, kde tam těch sedm lidí, kteří tam údajně bydleli, spalo a jedlo. Ale je docela dobře možné, že oč méně místa tenkrát měli pro sebe, o to větší prostor dokázali vyhradit Bohu. Koupila jsem si tam překrásnou vyřezávanou sošku anděla a od Martiny dostala ještě vyřezávaného Krista. Doufám, že mě teď bude provázet na všech cestách. Ubytovna s Uklřižovaným na stěně přestává být ubytovnou a stává se částí Božího království.

Tedy ta naše dnešní ubytovna vypadá zevnitř i zvenku docela žalostně, zenit už má docela jistě za sebou. K plusům ovšem patří, že je tu kuchyňka a na pokoji elektrický přímotop, kde si můžeme usušit všechny mokré ponožky (a že jich máme). Cestou do Oravice jsme totiž šly přes les a jelikož stále pršelo, měly jsme se Evou v sandálech nohy promočené doslova na kost (možná i na morek). Tak jsme to zase ošvindlovaly a když jsme dorazily na silnici, vzaly jsme stopa, který nás dovezl až k cíli. Jsem ráda, protože bychom promokly ještě víc, možná až na dno duše, a to by nebylo dobré. Navíc nás na té silnici mohlo něco zajet. V duchu jsem děkovala otci Janovi za dobrou radu, že při putování nejde o heroické sportovní výkony, ale o modlitbu a duchovní život.

Když jsme se ubytovaly, šly jsme se projít po Oravici a zašly až na salaš, kde jsme si koupily výbornou žinčici a ovčí sýry. Martina se pak vykoupala v bazénu s termálním pramenem, který měl 37 stupňů. Užívala si to podle svých slov „jako hroch“.

Úterý 26. 7.: Oravice – Zakopané

Dnes jsme se opět probudily do zamračeného rána, ale naštěstí moc nepršelo. Vydaly jsme se čerstvým tempem po silnici a ušly na jeden zátah 7 km do Vitanové, kde jsme si koupily nejnutnější potraviny.

Pak jsme autobusem popojely do Suché hory, tam před místním hostincem poobědvaly a pokračovaly přes hranice do Polska. Přivítala nás pohraniční vesnice Chocholów, mnohem úpravnější než slovenské vesnice. Později jsme se ale dozvěděly, že tahle vesnice je vlastně skanzen.

Odtamtud jsme se svezly autobusem do Zakopaného, právě včas na mši v kostele Panny Marie Fatimské. Bůh vyslyšel naše prosby. Kostel je moc krásný – dřevěná klenba se sochou Panny Marie, dřevěná výzdoba a všude spousta obrazů Jana Pavla II. Když jsme se ubytovaly ve vile U potoka, vydaly jsme se ještě jednou do Zakopaného a užily si trochu světského života na hlavní třídě. Martina si koupila kalhoty do deště, které jí nahradí její rozpadající se gumové kalhoty, navštívily ještě jeden kostel a vrátily se „domů“. Martina nám v síle své nevyčerpatelné energie uvařila k večeři bramborovou kaši s pršutem. Penzion je moc krásný – pokoj je celý obložený dřevem a trámy na stropě jsou vyřezávané. Poláci to se dřevem opravdu umějí.

Středa 27. 7.: Zakopané – Bukowina Tatrzaňská

Dnes jsme statečně šlapaly celý den v dešti. Vlastně ráno jsme se svezly mikrobusem za 3 zlotky do centra Zakopaného a odtamtud vyjely lanovkou na Gubalowku.

Trasa vypadala zezačátku nádherně – šlo se po „papežské cestě“, krásné asfaltce téměř po rovině, ale po několika kilometrech jsme odbočily na červenou a šly čím dál větším bahnem. Kritický bod byl před Suchým – cesta vedla přes rozvodněný potok. A zase strach, zase modlitba k Panně Marii a andělům strážným a pak vykročení do ledové vody – Martina šla bosá a my s Evou v našich obojživelných sandálech. S pomocí Boží jsme to zvládly.

V Poroninu jsme si daly oběd v jakémsi dřevěném přístřešku nejasného určení, kam byl vstup zakázán. To nám trochu kazilo chuť k jídlu a zasloužených „dvacet“ po jídle, ale naštěstí nás nikdo nevyhnal. Pak jsme pokračovaly vzhůru do prudkého kopce, a zase bahno, bahno, bahno. Na kopci se cesta ztrácela mezi pasoucími se kravami. Míjely jsme salaš, odkud se ozývaly hlasy, tak jsem tam zamířila, že se zeptám na cestu. Ke svému zděšení jsem tam po chvilce hulákání „Dobrý den!“, které zůstalo bez odpovědi, našla mladého baču, spícího vsedě u prázdné láhve vodky a puštěného rádia. Rozklepala se mi kolena a potichu jsem vycouvala. Cestu jsme zase naštěstí našly, ale nemohla jsem se zbavit smutného pocitu z opilého bači, jehož životní cesta zřejmě vedla dolů z hodně prudkého kopce.

Naše cesta byla ještě dlouhá a bolely nás nohy a ramena a v botách čvachtalo. Martině se cestou navíc rozlepila podrážka a musela si ji přivázat provázkem. K večeru jsme šťastně dorazily do penzionu. Taky se roztrhaly mraky a vynořilo se nádherné panoráma Tater, o které jsme byly celý den ochuzené.

Teď nám paní domácí chystá večeři, tak doufám, že se dobře nadlábnem. Deo Gratias!

Čtvrtek 28. 7.: Bukowina – Niedzica

Tak v síle toho včerejšího výborného pokrmu od paní domácí (boršč a brambory s masem a opékané palačinky plněné masem a kapie a okurky a meloun a čaj) jsme po červené vyšláply do kopce a šlapaly a šlapaly a obdivovaly krajinu a těšily se z hezkého počasí, a když jsme si myslely, že už jsme v cíli, zjistily jsme, že jsme se vlastně vrátily tam, odkud jsme vyšly – do Rzepisk. Šly jsme totiž po nějaké naučné stezce, místo po turistické. Tak jsme se shodly, že to nás ospravedlňuje, abychom vzaly stopa, a tak jsme taky učinily. Vzala nás nejdřív jedna paní s malou holčičkou. Se sprostým výkřikem, který zní úplně stejně v polštině jako v češtině, nám málem ujela před nosem, když jsme ještě nastupovaly, protože jí nefungovala ruční brzda. Druhý stop byli zase dva chlapi s dodávkou, ve které jsme si připadaly jako na horské dráze. Do třetice všeho dobrého jsme se svezly busem a šťastně dorazily do cíle.

Náš penzion je krásný dřevěný srub, nový, ale postavený podle polské tradice a snad i vyšůrovaný mýdlem, jak se to tady dřív dělávalo. Proto jsou zdejší dřevěné domy tak světlé, a ne černé jako na Slovensku. Doťapaly jsme z posledních sil do města do krámu a pak do kostela sv. Bartoloměje, gotické stavby s masivní barokní výzdobou a hodně zamračeným knězem. Kněží vlastně byli dva – a ještě jáhen a plno dětí, snad nějaký tábor, zkrátka plný kostel ve všední den – něco u nás nevídaného. Zázrak Kristovy lásky se ale odehrával tady stejně jako u nás.

Mám dojem, že takovouhle účast v kostele jim vyprošuje jejich milovaný Jan Pavel II., kterého tu mají všude. Češi by taky moc potřebovali takového svatého.

Pátek 29. 7.: Niedzica – Schronisko Orlica

Dnes byl nejpernější den. Celý jsme ho prochodily nahoru a dolů po Pieninách. Když jsme zahýbaly ze silnice na Trzy kopce a viděly proti sobě tři strmě čnící hory, ještě jsme netušily, že turistická trasa tu honí ubohé turisty nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Místy bylo bláto, místy kluzké kameny a cesta k některým kopcům připomínala spíš horolezeckou trasu. A ještě horší to bylo dolů – musely jsme slézat pozadu a pevně se přitom držet zábradlí. Tady jsem se opravdu bála. Navíc se mi z toho věčného horolezení už třásla kolena. Každý další kopec, který se před námi vynořil, mi připadal jako zlý sen. Cestu na ten poslední – Sokolicu – jsme oželely, přestože nás jeden Polák přesvědčoval, že to si nemůžeme nechat ujít, když teď večer se tu už nevybírá vstupné. Výhled to byl jistě nádherný, ale k čemu by nám byl, když by nás jen vedl k úvahám, v jaké rokli bychom mohly skončit.

Díky Bohu jsme nakonec šťastně došly do cíle, přestože tahle turistická trasa vedla i přes řeku a nebýt jednoho Poláka, který nám zavolal převozníka, seděly bychom na jejím břehu dodnes. Nocujeme v schronisku Orlica, příznačně v nejvyšším patře, odkud je krásný výhled. Martina si uvařila spirálou polévku z hub, které celý den pilně sbírala a radovala se z nich jako malé děcko. Bylo mezi nimi všechno možné a já ani Eva jsme neměly odvahu ochutnat. Jinak jsme tu ovšem živy z toho, co Martina dovezla z Prahy. Mně po nemilé ranní příhodě (ubytování stálo mnohem víc, než jsme čekaly), zbyly všeho všudy 4 zloté (24 Kč).

Sobota 30. 7.: Szciawnica – Litmanová

Ráno jsme se zase probudily do deště.

Rozhodly jsme se, že nebudeme riskovat a vracet se na modrou značku vedoucí přes Pieniny, a vydaly se po silnici přes Szciawnicu. Trochu jsme si zkrátily cestu stopem do Jaworek a odtamtud se vydaly po žluté trase. Ta je mnohem přívětivější k poutníkům než modrá, a tak jsme šly nádhernou přírodou mezi kopci po „lagodné“ cestě. Jen ten protivný a všudypřítomný déšť nám trochu kazil náladu.

U salaše jsme si daly oběd a sledovaly, jak bača a jeho asi deset psů ženou ovce z jednoho kopce na druhý. Tolik ovcí pohromadě jsem v životě neviděla. Připadala jsem si jako v knížce pohádek Boženy Němcové s ilustracemi Artuše Scheinera, kterou jsem měla jako malá. Ovečky v ní přecházely po uzounké lávce jedna za druhou a mělo se počkat, až přejdou. I my jsme čekaly, až přejdou, a pak se vydaly za nimi po rozblácené cestě do kopce. Bláta bylo čím dál víc a mlha houstla. Taky víc pršelo. Vrcholek sedla Rozdiel, které dělilo Polsko a Slovensko, se ztrácel v mlze. Padla na mě deprese a hlavou se mi začaly rojit otázky, které mě na poutích pravidelně navštěvují: Co tu vlastně dělám? Proč nejsem doma v teple? Nejsem náhodou blázen?

Snad to bylo od zlého – blížily jsme se k cíli cesty, a to mu muselo vadit.

Na Slovenské straně jsme klouzaly po blátě pro změnu dolů, čvachtaly v bažinách a brodily se přes potoky (teď už nám to přišlo jako naprosto normální).

Nakonec jsme šťastně dorazily do Litmanové, ale obchody už byly bohužel zavřené. V penzionu nám paní domácí přinesla trochu čerstvě nakopaných brambor a zeleniny, ze kterých jsme si uvařily polévku, a taky trochu rýže na nevšední rizoto s dýňovými semínky. Ve vsi jsme pak ještě od jedné hodné paní dostaly 6 vajec a párky a udělaly si zapečené brambory. Bůh své poutnice nenechal umřít hlady.

Martina ještě měla dost sil, aby se vydala na kopec Zvir, ale bohužel neměla dost orientace, a tak její výlet skončil fiaskem. Prošla si místní kopce a teď je konečně stejně unavená jako my.

Neděle 31. 7.: Litmanová

Ráno jsme si pospaly a společně vyrazily na Zvir. Právě končila mše v místním pravoslavném kostele a my jsme potkávaly skupinky mladých i starých věřících v pestré směsici. Na kopec je to ještě dobré tři kilometry. Prošly jsme působivou křížovou cestu a konečně se před námi vynořil vrchol kopce Zvir se střechou nového otevřeného chrámu. Načerpaly jsme si vodu z pramene, najedly se a než začala řeckokatolická mše, vychutnávaly jsme si atmosféru tohohle mimořádného místa.

Odkaz na kompletní fotogalerii.

Daniela Feltová