Římskokatolická farnost

Ve dnech 5.-9. srpna 2013 proběhl v naší farnosti denní tábor nazvaný „Archa“.

V pondělí  jsme se s dětmi vydali rovnou až na Babku.

Na Skalce, kde byla první zastávka jsme si zahráli několik  her (znovuobjevených v jedné z knih J. Foglara-)- Na slepého střelce, hry s lanem-přeskakování , podlézání  a přetahování .

Po  cestě na Babku se hrálo na oblíbené klíště (kolíček) a hledala se zvířátka do Archy (hledala se dvě zvířátka do páru, kdy každý předváděl jedno). Na Babce, kam jsme všichni zdárně dorazili, se nám podařilo najít také jeskyni, která se dala prolézt  malým okýnkem nazpátek. Někdo objevil i vosí žihadlo (Eliška rovnou tři).

Nazpátek jsme se vydali kolem oranžového potoka, kde si děti stavěly hráze .

Po cestě se hrály hry- Kožená tvář a V dešti střelby a sbíral se materiál na skřítky.

Na Skalce, kam jsme dorazili již značně utrmácení, jsme si rozdělali oheň a pochutnali  na buřtech a „hadech“ z těsta od tety Jany.

V cíli byla zasloužená odměna – zmrzlina.

Byl to hezký den plný zážitků a myslím, že všem se dobře spalo.

Katka Typlová a Jana Salcmannová

Úterý z Archy:

„Ryby nechte – zachrání se samy hladce“, zpívá se v  písni „Kocábka“…

…bylo ovšem jedno zvířátko, které nevědělo, do jaké skupiny vlastně patří a vůbec si moc nevěřilo. Rozmýšlelo se, jestli má nebo nemá nastoupit do archy. Zvířátko zvláštní tak, že se raději schovalo, a děti se musely vydat na cestu, aby ho našly a zachránily. Nechávalo jim jen svá vajíčka, která zahrabalo pod zem. Nemohl ho objevit nikdo jiný než ten, kdo by měl dost trpělivosti a důmyslu, kdo by se naučil číst stopy v přírodě i po městě…

Celá cesta vedla zároveň k pokladu, ale v každé následující zprávě byl také nějaký úkol, který se musel splnit či vyřešit. Pak už bylo jasné, že jde o ptakopyska podivného, vše dobře dopadlo a po vynikající polévce, kterou zatím uvařili u Feltů (díky, Danielo!), nám takřka pečení holubi -pardon- kuřata sama létala do pusy. Tak úžasní byli zase Typlovi.

Trochu jsme si tedy odpočinuli ve stínu ořechu u bohatých stolů, ale ne dlouho.

Protože bylo opět horko, věnovali jsme se polévané a dalším vodním hrátkám. Když jsme se dost vyřádili, soustředili jsme se na tvoření z keramické hlíny. Výrobky se suší a po vypálení v peci budou k vyzvednutí na faře (dáme vědět ).

Následovalo několik her (Překážkový stůl,  Foukanda,..) včetně mokrých – a den zase utekl jako voda…

Markéta Schichová

Středa

Vzbudili jsme se do krásného středečního rána.

Den děti začaly s Katkou výrobou skřítků, z přírodního materiálu, který si předešlé dny nasbíraly v lese. A že se jim povedli!

Pak dorazila Jana Salcmannová  s  Aničkou  Čiškovou  a společně s otcem Janem a Katkou se dětičky dopravily na vlakové nádraží Mníšek pod Brdy.

Zatím co někteří netrpělivě vyhlíželi vláček, jiní se kochali výhledem na panorama Mníšku a dohadovali se, kde se jaký objekt nachází.

Kluky nejvíce upoutalo zařízení, které manuálně spouštělo závory před příjezdem vlaku.

Ten okamžik nastal a my dychtivě nastupujeme a již si užíváme bezstarostné jízdy. Za tunelem je naše zastávka- Klínec.

Po odjezdu vláčku se vydáváme na pochod kolem potůčku Korábka k našemu cíli a hrajeme „klíště“.

Cestička vzhledem k noční bouřce připomíná spíše „opičí dráhu“ a nám se to moc líbí.

Když jsme dorazili ke studánce, začala Anička vypravovat o tom, jak se ve středověku tady v Pekle, jak se zdejší les nazývá, dobývalo zlato a polodrahokamy, dále o založení obce Klínec a jejím výstižném jménu. Pozorujeme pořád patrné stopy po těžbě v podobě kopečkovitých útvarů zvaných pinky a jam zvaných sejpy.

Jsme na místě, kde na nás z útrob skály zívají obrovská ústa štoly Čertovka. Je to rovněž dílo středověkých havířů, kteří prokopali s jednoduchými nástroji tenhle tunel, jako odvodňovací kanál.

Abychom neztratili odvahu, posilnili jsme se svačinami, co nám nachystaly naše maminky, nazuli holinky a připravili baterky.

Ti rychlejší si ještě dali baterkový zápas ve stylu Star wars- laserové meče.

Jsme připravení a se zatajeným dechem se pouštíme do průlezu štolou. Někteří obdivují cestou obří pavučiny, jiní se na ně raději nekoukají a s respektem kolem nich prochází. Na druhé straně dáme krátký oddych, společné foto a čeká nás opět 100 metrová cesta štolou zpátky.

Před návratem k železnici jsme si mohli ověřit naše znalosti ve vědomostním biblickém kvízu a potěšili jsme se sladkou odměnou.

Za studánkou, na zpáteční trase se dovídáme něco o třicetileté válce a loupeživých Švédech, kteří uloupili Mníšecký poklad a cestou ho prý někde kolem Bojovského potoka ztratili.

To již potkáváme Terezku s Katkou, které ukazují nugety, co právě objevily v potůčku.

Běžíme tryskem tím směrem a po nějaké chvilce se na nás usmálo štěstí a nalézáme ztracenou část pokladu v podobě zlatých nugetů a polodrahokamů.

Náš nález a vědomosti o dobývání zlata utvrzují taky dva pánové, kteří v těchto místech rovněž dělají průzkum zlatonosného Bojovského potoka.

Jeden z nich má přesné vybavení a ochotně nám ukazuje  úspěšné rýžování zlata  a my  po chvilce na dně misky vidíme třpytit se zlaté šupinky.

Potok je čisťounký a teploučký, proto neodoláme a dovádíme jak se dá. Nejvíce dala zabrat klukům stavba vodního hradu.

Den již značně pokročil a my se vydáváme čekat brzký příjezd vláčku, který nás odveze do Mníšku.

Na farní zahradě jsme ještě dali hru Hbité ruce (se zápalkami) a kreslili jsme a schovávali kartičky.

Byl to opravdu povedený den!

Anička Čišková

Ve čtvrtek  měly děti dopoledne  napilno.

Byl výtvarný den a měly co dělat, aby vše stihly. Malovalo se na látku, čokoládou na jedlý papír (mňam), barvami na hrnečky a se strejdou Tomášem na sádrové odlitky,…

V poledne měly děti za úkol samy zvládnout vaření oběda. Rozhodly, kdo půjde nakoupit, kdo sepíše co je potřeba, komu se svěří peníze… Někdo vařil špagety, jiný míchal na pánvičce omáčku, skupinka děvčat šla natrhat kytičky na stůl a ostatní krájeli zeleninu a strouhali sýr. Kdo zlobil, krájel cibuli, starší dostali nože (byli to jedni a ti samí), největší zájem ale snad byl o strouhání sýra a nakupování.

Po obědě dostal každý vlastní skládačku, na které se postupně vyjevil tvor – lichožrout. Povídali jsme si kdo to je, čím se živí a jak to, že z Mníšku všichni utekli. Je totiž parno, nikdo nenosí ponožky. Lichožrouti a lichožroutky proto zdrhli z Mníšku a odebrali se do jiných krajů, kde hladoví. Když se jednotlivé skládačky všech složily dohromady, objevila se mapa a šifra – mapa, která ukazovala k mníšeckým rybníkům a šifra, která odkazovala na jídlo pro uprchlé lichožrouty a půlnoc – jenom v tomto čase se zjevují.  Děti tedy měly za úkol nalovit v mníšeckém zadním rybníku ponožky a nakrmit jimi o půlnoci lichožrouty.

Za dohledu dospělých a v objetí bezpečných vest se tedy plavily po člunu k ostrovu, kde si vylovily ponožku a na břehu pak (s šátkem přes oči tedy v úplné tmě) hledaly svého lichožrouta, který hladově čekal na jejich mokrou fusekli.

Myslím, že je to docela bavilo. Dvacet dětí tedy ulovilo dvacet lichožroutů a nakrmilo je, jedno klíště na břehu ulovilo jedno dítě (avšak vzápětí bylo zneškodněno).

Na trávníku u vody hrály ještě spoustu her (běh ve dvojicích s přivázanýma nohama, přetahování lanem, střílející slepec, fotbal )a stihly se také vykoupat.

Byl to pěkný den.

Karolína Peroutková

V pátek jsme se vypravili autobusem do Líšnice na koníčky. Paní Zdeňka Pohlreich nám je všechny  představila a popovídala o historii koní a o jejím krásném vztahu k těmhle vznešeným zvířátkům. A pak jsme se  (děti i dospělí) povozili.  Pan Hálek, ten koníček, co nás nosil na hřbetě, měl se všemi velkou trpělivost a my jemu i paní Pohlreich moc děkujeme za krásný zážitek.

Pak jsme se přesunuli na líšnické dětské hřiště, kde jsme se naobědvali. Byli palačinky s marmeládou, cukrem a skořicí a šlehačkou. Připili jsme si na zdraví vodou z plastových lahví od maminek a pokračovali  v náročné cestě do Čisovic a pak do Mníšku – teď už pěšky, žádný autobus .

Cestou  jsme hráli čumbrkovanou. Tancovali v dešti (pláštěnka díkybohu nikomu nechyběla) a když už nás bolely nohy, sedli si trávy a chytali lelky nebo luční kobylky do svačinového boxu – naštěstí dřív nebo později všechny kobylky utekly na svobodu. Hlavní protidešťový úkryt nás čekal u Nováků v Čisovicích, kde jsme se občerstvili a pokreslili plášť sv. Martina, který nás na cestě ke koníčkům i zpátky provázel a my jsme mu moc vděční, že ten největší  liják jsme strávili v suchu u Benáků na zmrzlině.  Mňam!

Pavla Pšeničková

A to je konec letošního táboru Archa.

Děkujeme všem, kdo se jakkoli podíleli na přípravě a realizaci tábora – Janě Salcmannové, Markétě Schichové, Aničce Čiškové, Karolíně Peroutkové, Pavle Pšeničkové ,Tomášovi  Typlovi a Jitce Mrázkové.

Zejména pak Katce Typlové, na jejíchž bedrech Archa spočinula, a „kormidelníkovi“ otci Janovi, který udával správný směr společnými modlitbami a požehnáním na celý den.