Římskokatolická farnost

Na Noc kostelů v Mníšku pod Brdy přímo navazovaly Dny víry. Jde o pražskou aktivitu, ke které se mníšecká farnost přidala. Pokud znamená Noc kostelů otevření kostela a církve pro veřejnost na jeden večer v roce, tak Dny víry znamenají otevření kostela a církve pro veřejnost po dalších 7 dní. Od 30. května do 6. června tak byl každý den kostel otevřen od rána do večera. Kvitovala to s povděkem nejen řada místních, ale i řada návštěvníků a rodáků, kteří shodou okolností právě v těchto dnech jezdili na školní srazy po 40 či 50 letech.

Návštěvníkům kostela byla umožněna prohlídka kostela, dvou výstav v kostele, prohlídka hřbitovní kaple i vstup do prostoru bývalé márnice na pěší zóně pod kostelem. V průvodcování po kostele se vystřídalo zhruba 30 křesťanů z Mníšku a okolí. Průvodce bylo možné poznat podle modrých triček s nápisem „Dny víry“. Každému bylo nabídnuto pohostinně i občerstvení, na jehož přípravě se podílelo zhruba 20 křesťanských rodin. Byla to přehlídka různých domácích koláčů, bábovek, chlebíčků. Hlavně některé děti si zvykly zajít každý den odpoledne na svačinku… Podle jejich zájmu lze usoudit, že občerstvení se povedlo.

V kostele bylo v průběhu celého týdne zapáleno zhruba 300 svíček za zemřelé a každý den byla sloužena bohoslužba za Mníšek, za jeho občany i za návštěvníky kostela a jejich úmysly. Návštěvníci opsali kus Bible. Listy s opisem budou zaslány do Jeruzaléma a uloženy v muzeu Knihy. Nejcennější devizou bylo, že v kostele zanechali návštěvníci zhruba sto modliteb, za které se každý den v 18 hodin sloužila mše nebo bohoslužba slova s přímluvami. Z hlediska křesťanské víry tak Mníšek zažil nebývale požehnaný týden.

Večery se pak odehrávaly v komunitním centru Oáza na farní zahradě, kde byla instalována krásná výstava obrazů Miroslava Salcmana. Odehrálo se tam 7 setkání, během nichž měli zajímavé promluvy vzácní hosté, mezi nimi byl mediálně nejznámější Karel Satoria, spoluautor knihy „Život je sacra zajímavej“, samotní křesťané z Mníšku. Kouzlem nechtěného se stalo, že na sebe přednášky nepřímo navazovaly a ti, kteří chodili pravidelně, tak získali krásný obraz o podstatě křesťanské víry. Zazněla témata týkající se vzniku náboženství a křesťanství, vztahu člověka a Boha a podstaty člověčenství jako takového. Zajímavé bylo povídání mníšeckého pana faráře o Bibli, kterou představil jako příběh o cestě od Adama, který selhal, ke Kristu, který Adamovo selhání svojí poslušností a láskou zhojil. Mimořádně zajímavé bylo povídání laického evangelikálního kazatele Miloše Kačírka, který dialogem dovedl posluchače k uznání, že Bůh má nesplnitelnou roli, když má spravedlivě soudit jednání každého člověka, a tuto roli by nemohl zvládnout, kdyby jeho milosrdenství a láska nestály výš než spravedlnost. Vrcholem pak byl páteční večer komponovaný z promluv a písniček rodiny Radových, který se věnoval právě tématu Božího milosrdenství a lásky. Škoda, že z obyvatel Mníšku, kteří nechodí do kostela, se večerů účastnilo jen minimum. Snad se do dalších ročníků zbaví ostychu a přijdou se nechat obohatit těmito neobyčejnými setkáními s (ne)obyčejnými lidmi.

V kostele i mimo něj zazněly různé koncerty a hudební produkce. Nejvýraznější bylo sobotní bubnování na pěší zóně. Počasí se nevydařilo kapele F.R.K. Familion, který se odehrál v márnici a v dešti ho poslouchala jen hrstka věrných.

A kdo byli návštěvníci? Všehochuť. Mníšečtí pamětníci, celé třídy školáků, důchodci z Jílového nebo děti z Lesní školky. Každého zaujalo něco jiného, ale všichni se shodli, jak je kostel výjimečně krásný. Každý z těch, kdo byly návštěvníkům k dispozici, bude vzpomínat na něco jiného, ale všichni jen v dobrém. Mně nejvíc zaujala dvě setkání. Jeden pán, kterého jsem oslovil, jestli se nechce podívat do kostela, byl zjevně zaražen a reagoval: „Já hraju fotbal a fandím Bohemce. O tomhle nevím nic“. A spěchal pryč. A druhé milé setkání bylo, když jsem míjel skupinu děvčat sedících na lavičce, z nichž jedna se mne zeptala: „Vy jste taky ten, kdo viděl Boha?“ Odpověděl jsem: „Boha jsem neviděl, ale hodně jsem s ním zažil“. Její reakce mluvila za všechno: „To je fakt hustý…“

Roman Češka