Pro
17
2017
 |
Uvnitř prosincových Stop najdete:
- Otázka z liturgie: vstupní modlitba mše svaté
- Šťastné manželství – Páterovi a Umláškovi
- Tip na zimní čtení z farní knihovy (rozhovor s Evou Kácovskou)
- Svatý, který mě zaujal: patronka rodin sv. Zdislava
- Bůh v mém životě podle Františka Strnada
- Z farní kroniky: Svěcení nových soch 17. 9. 1933
- Oblíbená modlitba a recept kameramana České televize Jiřího Lebedy
- Výběr ze zápisu z jednání pastorační rady
- Ostatní: diskuse o jedné gratulaci…
- … a mnoho dalšího
|
Napsat komentář
Nedá mi to a rovněž bych ráda reagovala na článek „O jedné gratulaci“ z prosincových Stop. V první řadě jsem moc ráda, že se redakční rada rozhodla článek publikovat a stejně tak jsem ráda, že se nad ním vedla v radě debata. Myslím, že by bylo dobře, kdyby se podobné debaty vedly i v širším farním plénu. Nikoliv pak ve smyslu polarity farního společenství a s tím, aby jedna názorová skupina převálcovala druhou. Myslím otevřenou debatu, která by byla schopna ukázat, že i jako farní rodina můžeme mít různé názory a přitom se vzájemně ctít. Sdílení a konfrontace názorů jistě obohacuje a dává prostor pro rozšíření obzoru a vyjití z vlastního myšlenkového gheta.
Stejně jako Vláďu Nováka i mě dopis pana kardinála zamrzel. Nejen, že uvnitř církve vyvolal vlnu rozhořčení, ale i v očích nevěřící a přitom názorově a srdcem církvi otevřené majoritě spíše uškodil. Pan kardinál mluvil jen za sebe, ale ve své funkci a pastýřském úřadě jeho názory vysílají též signály k následování.
Měly by být více slyšet hlasy, že alespoň tento názor není názorem oficiálním církve a že zlu, tak transparentnímu, které vysílá strana Tomia Okamury, se má jednoznačně říci NE, dříve, než se rozroste do obludných rozměrů – jak naprosto výstižně vyjádřil ve svém příspěvku pan Vodvářka.
Marie Skalická
Reaguji na článek O jedné gratulaci v posledním vydání Stop. Jsem rád, že redakční rada po bouřlivé debatě, zda zveřejnit, či nezveřejnit, zvolila – dle mého názoru – jediný správný postup a článek publikovala. Stopy chápu jako časopis mníšecké farní rodiny, a kde jinde by se měli příslušníci této rodiny podělit o své radosti, starosti nebo obavy než právě zde?
Obavy pana Nováka hluboce chápu. Osobně se domnívám, že otec kardinál patrně nedomyslel dopady svého počinu, když – ačkoli nebyl ničím nucen – neváhal gratulovat k volebnímu úspěchu vůdci hnutí, které neskrývá prvky xenofobie a fašismu, a tím přímo tento směr myšlení podpořit. Není těžké si spočítat, že stejný výrok, pronesený paní Karáskovou z Kardašovy Řečice a primasem české katolické církve má docela jiný dopad, a to bohužel i na nevěřící spoluobčany a jejich nahlížení na nás věřící.
Jsem křesťan (vědom si svých chyb a nepravostí), ale také občan. Nemyslím, že lze jedno od druhého oddělit. Jímá mě strach. Vrátíme-li se na počátek 30-tých let minulého století, bylo by snad tenkrát stačilo dát Hitlerovi a jeho bojůvce párkrát chlapsky přes hubu, a možná, že by tento jednoduchý akt zabránil světové válce a nesmírnému lidskému utrpení. Teď tady máme paralelu, která je, mírně řečeno, tolerována. A nemyslím si, že je moje obava přehnaná nebo hysterická. Hitlerovi se zpočátku také vysmívali jako neškodnému pomatenci z norimberské putyky.
Jsme součástí Církve, a zajisté chceme, aby naše církevní rodina byla silná a co nejlepší, a to i navenek. Tím zabráníme tomu, aby měl kdokoli důvod kydat na Církev bláto. Právě proto si nemůžeme dovolit komfort ignorovat chyby ve vlastních řadách nebo předstírat, že vůbec nejsou.
Nemyslím si, že článek pana Nováka rozděluje naše farní společenství. Jeho článek chápu jako reakci na akci, která byla iniciována někým úplně jiným.
Petr Vodvářka